P_Soar

Pravdu děl Oldřich Vízner, když k jakémusi klučinovi pravil něco jako: "Pojď , podíváme se radši na dokument o deštným pralese, než z těch ženskejch řečí zblbnem."

Nezralé maliny jsou inscenací formou, ale obsahem jsou filmem, ne-li velkofilmem:-). Alespoň v českých poměrech určitě, protože bezpečně strčí do kapsy 99% celovečeráků vzniklých po revoluci. Při opakovaném zhlédnutí asi tak po 20 letech jsem si vedle osobní roviny příběhu víc všímal i té společensko-politické. Tedy té, pro níž současní hlupáci považují Maliny za poplatné režimu a pro níž byly komunistickými hlupáky zakázány. Už to samo o sobě dokazuje, že jsou mimo jiné i velmi cenným a nezkresleným pohledem na poválečnou generaci "budovatelů" komunismu. Převažuje ale krásný příběh o stárnutí a (u)smiřování. Chtělo by to filmový remake, nejlépe s Miroslavem Krobotem v roli paličáka Šány.

Možná kdyby se scénáře ujal pan Suchý, mohlo jít o opravdu dobrý seriál. Takto je to spíš o tom, jak si autorka stáří představuje, než jaké opravdu je. Bohužel snad všechny postavy vyznívají znovu jen jako karikatury skutečných lidí, čímž je bezpečně dosaženo jejich neuvěřitelnosti. Největší problém však je již v samotném přístupu k tématu: seriál se tak zarputile pokouší sdělit, že staří lidé jsou vlastně ve všem stejní (což je i není pravda, ale spíš je), že výsledný dojem je nakonec přesně opačný. Taková "důchodcovská selanka" aneb blahosklonný pohled vstříc vlastnímu stárnutí.

Ten film je tak trochu převyprávěným evangeliem. Jen místo buřiče-filozofa tu vystupuje buřič-rošťák ve výborném podání Paula Newmana. Krásný film, ke kterému si možná budete hledat dýl cestu..výborný komentář napsal Qasa.

ROZUMU NEPŘÍSTUPNO! Asi je to ze všeho nejvíc dětský film, jenže obrácený naruby. Zatímco v dětském filmu si děti hrají na dospělé, tady si dospělí "hrají" na děti, anebo jimi nepřestávají být. Proto to melancholické vyznění, obracející se k divákovu podvědomí a k "ztracenému dítěti" v něm, což někoho potěší a jiného rozčílí.

Tohle nejsou žádné zprávy, ale jen změť přihlouplých reportáží(či snad instruktáží?), černé kroniky a "zajímavostí" ze showbusinessu se stopovým množstvím informací. Mě na tom vždy udiví a znechutí ten vemlouvavý hlas redaktorů - jakýchsi novodobých kněží -, kteří nám neustále radí, co a jak máme a nemáme dělat, na co si dávat pozor, co cítit a co si myslet. Ano, je to vlastně náhrada "bohoslužby", ovšem náhrada sloužená idioty pro ještě větší idioty dřepící u televizí, "bohoslužba", která ducha nepovznáší, ale otupuje.

...jedna je za snesitelný díl s hostitelskou dvojicí Vydra & Boušková, ke kterému jsem se náhodou nachomýt, a za hlášku:"Pomáhej ti Pánbu:-)" když se chtěl manžel odklidit z kuchyně, a druhá za inspiraci k některým zdejším komentářům (zvlášť ten od Gilmoura93 stojí za přečtení).

Není lehké okomentovat tak mnohovrstevnatý film. Když jsem ho viděl poprvé jako malý kluk, oslovil mě myslím hlavně tou zdaleka nikoli samozřejmou odvahou říci "ne" proti všem, je-li to potřeba. Ačkoli jsem si napodruhé více všímal i zbývajících porotců a nacházel pro ně přece jen více pochopení a sympatií, nepřestával jsem fandit intelektu (Davisovi) v jeho souboji s ignorancí a hloupostí. To, jak postupně překonává čím dál iracionálnější, a tím i zatvrzelejší, odpor jednotlivých porotců, dodává celému filmu ohromné grády. Neotřesitelně v mé desítce.

Ač se mi i poslední Tarantinovy fláky docela líbí (Kill Bill, Pancharti), tak tento film je minimálně o třídu lepší! Pan "Soucitný", pan "Zvrhlý", pan "Sobecký" a pan "Profesionální" v hereckém koncertu, kterému by myslím slušelo i divadelní zpracování. Dusná atmosféra skladiště, kde se děj odehrává, je průběžně odlehčována vtipnými retrospektivami, v nichž nám je postupně představena většina aktérů. Tarantinovi se daří v těchto letmých črtách vdechnout svým postavám život a vybavit je historií, takže se s nimi lze neobyčejně snadno, a někdy až hrozivě snadno, identifikovat. U mě nicméně vede a vrchovaté sympatie sklízí pan Bílý ve skvělém podání Harveye Keitela.

Nenápadný drahokam v Tarantinově tvorbě. A také skvělý (a dosud podle mě nepřekonaný) úvod do jeho "feministického" období, vyznačujícího se silnými a nebojácnými hrdinkami. Ale hlavně pádná odpověď všem, kteří si pod značkou Tarantino představí jen brutalitu a vtipné "cool" hlášky, popřípadě pěknou muziku. Jenže to všechno je jen koření dotvářející výsledný dojem... Dlouhé záběry, povlovný děj, bezchybné dialogy, správná gesta na správném místě; tím vším Quentin dokáže vzbudit pocit dokonalé spřízněnosti s postavami jako snad žádný jiný režisér současnosti. A nejlépe se mu to podle mého podařilo právě v Jackie Brown. Všechny postavy jsou tu bezvadně vykresleny a ústřední dvojici si snad ani nejde nezamilovat. Ke všem superlativům přistupuje ještě mimořádně povedený český dabing. Neotřesitelně v mých TOP 10.