B4TM4N

Jako vždy sexy Uma, skvělý Samuel L. Jackson, můj oblíbenec Willis, překvapující Travolta a hlavně Tarantinův geniální humor (navíc v luxusní deluxe stopáži), vás nenechají na pochybách, jakou sračku si to vlastně Holanďani dávají na hranolky :)

Ještě znatelně lepší než předchůdce. Dva už jsou tým, i když poněkud svérázný. Ennio je bůh a jenom jeden. A Sergio zde nechal již naplno propuknout svou legendu dlouhých záběrů a i trochu slunce zasvítit na patentovaný Clintův škleb s nezbytným žvárem v levém koutku. V Pár dolarech se také sešel nebývalý herecký spaghetti ansámbl, který se již nikdy před tím ani potom nesešel. Náramkové hodinky jsou skvělé. Klasika.

Nejlepší počin jednoho kritikou takřka neuznaného mistra. V podstatě nejde o klasický film, ale o dvě a půl hodiny středně/hodně dlouhých záběrů na odysseu lidstva - od opic k vesmírným cestám v menší filmařské zkratce za doprovodu nádherné hudby, plus navíc studium jednoho lidského nitra. Většinu záběrů lze vykládat vícero způsoby, čili myšlenkový potenciál tohoto díla je takřka neomezený.

Síla tohoto filmu neleží v převratné režii, nějak jinotajné zápletce, či (a to je možná i škoda) dechberoucí kameře. Obsah je však natolik život-ovlivňující a idylický, že vám to bude prostě jedno a budete mít chuť vyrazit ven a vrhnout se v ústrety živlům...

Film, který mě dovedl ke kinematografii. Quentin zde dovedl do dokonalosti "kolážní" metodu inspirace svými oblíbenými filmy, a pokud jste viděli třeba Lady Snowblood, tak vám například závěrečný souboj v zimní zahradě nebude úplně neznámý. Jak už je to ovšem u něj dobrým zvykem, originál svým osobitým zpracováním inovuje i předčí. Celé 2 hodiny vizuálních orgií jsem si beze zbytku užil, a že někomu vadí gejzíry krve z uťatých končetin, je pro mně jenom další plus do skvělé skládačky jednoho příběhu pomsty "servírované za studena" - a navíc to k tomuto žánru japonských samurai-rubaček neodmyslitelně patří. Navíc RZAova skvělá hudba.

Stylem zcela odlišné, ale kvalitou ekvivalentní pokračování největší filmové pomsty "servírované za studena". Oproti stylové rubačce prvního dílu zde Quentin vsadil na svou tradiční notu skvělých dialogů, ve kterých exceluje zejména Bill (David "Jmenuji-se-Caine-rád-vám-pomohu" Carradine), ktreý připraví celému příběhu nečekaně filosofické finále. Jinak kromně tradičné neodolatelné Umy potěší po Sonny Chibovi v prvním volumu další legenda kung-fu filmu Gordon Liu v roli nejdrsnějšího dědy na světě Paj-Meje.

Herecký koncert Kevina Spaceyho v černé komedii o takové normální americké rodince. Doufám, že se v USA poznali a taky jim to přišlo tak vtipné :)

Když vidím tento film znovu, v kontextu s další Aronofského tvorbou, zdá se mi, že zde ne dokonale naplnil svůj potenciál, nýbrž naopak značně překonal své možnosti - k tomuto piedestalu už to ani blízko znovu nepude. Film těží jednak z výborné knihy Huberta Selbyho, která (což nebývá zvykem) nenabízí o moc víc podstatnějších informací navrch oproti filmu, a také ze šťastného obsazení Jareda Leta, který je prostě perfektní movie-junkie. Co film ještě pozvedává na zcela novou úroveň, je střih: zběsilé sekvence aplikace různých "pochutin" s následným rozšiřováním zorniček se staly klasikou. Také hlavní hudební motiv a jeho jemné variace v různých ročních obdobích má nesmírnou sílu a jak mi většinou OST přijdou buď jako nesmyslně vydaná koláž značně neexkluzicních písniček či samostatné nepoužitelných komponovaných skladeb, tohle dílo Clinta Mansella si vlastní placku skutečně zasloužilo. Filmy a knihy s drogovou problematikou mají pro mě vždy osobité kouzlo a tento je z nich nejlepší...až je mi trochu Rentona a jeho sympatické bandy líto.

Jeden z nejlepších filmů za posledních deset let. Arronofsky konečně (už jsem to od něj popravdě nečekal) vykročil do boje se svým vlastním stínem a minimálně jej vyrovnal. Dechberoucí psychothriller, měnící svět baletu proti všem konvencím na krásný oxymorón. Atomosféra filmu je tak temná, že i v makrodetailech na vypjatá chodidla baletek se namísto elegance zjevuje cosi obludného. Třešničkou na dortu je přesah charakterů do jejich reálných představitelů (Nataliiny oscarové ambice, pro mě velmi příjemná labutí píseň Winony Rider), stejně jakožto jejich provázání s baletní předlohou. Mimochodem Clint Mansell ze známého motivu opět vytvořil dechberoucí aranže. Pokud bych měl přece jen něco vytknout filmu, který sám o sobě ví že "it was perfect", je postupné nasazování počítačových efektů do procesu proměny, které přece jen měly o řád větší působivost, dokud zůstávaly v reálně-hlaucinačních mezích.

Naprosto BRUTÁLNĚ (ve všech smyslech tohoto slova) černá (a trochu více japonská) komedie. Kakihara je jasně nejstylovější postava historie filmu, a kdo nesouhlasí, tak si za trest "uřízne zdroj svého potěšení" - ať už je to cokoliv :)