Daertelon

Barbiezilla a Kong proti bandě ošklivých zlých skoro-Kongů. Velké příšerky destruují městečka po celém světě a pod ním. Je to parádní podívaná, skvělá akční prasárna, u které se člověk moc nezamyslí, ale napínavé bitky ho zadupou do kinosedačky. Film podobných rozměrů jsme dlouho očekávali, objevilo se v něm nejvíc Kaidžú potvor od Pacific Rim. Setkáme se dokonce i s Kaidžú z prastarých filmů Mothrou (1961), kvůli čemuž mi pookřálo fanouškovské srdíčko. Bohužel ale nedostane prakticky žádný prostor, veškerý si nárokuje Kong a sem tam i poněkud ploše vypravená Godzilla, což je škoda. Ale solidní příběhovou bázi, složité dějové linie a eskalující epiku od takových filmů nečekám, takže jsem vlastně spoko.

“V’imru amen, ty jeden hajzle." Ze začátku lehce bizarní, ale postupně se rozvíjející a eskalující drama odkrývá nejhlubší stránky každého z nás, až v epickém závěru vyvrcholí v jeden z nejsrdceryvnějších příběhů, jaké jsem kdy viděl. Psychologicky až na dřeň, dokud to nejhnusnější i to nejkrásnější z každé jedné postavy nevyvře na povrch a nerozbije divákovu představu o duši, bolesti a světě... Co jiného čekat od synergie Meryl Streep, Al Pacina, Emmy Thompson, Mary-Louise Parker a řady dalších úžasných herců? Právem se seriál řadí k těm nejlepším ze své kategorie.

Nečekal jsem to, ale jsem nadšený. Má to napětí, příběh, výborné charaktery ztvárněné výbornými herci. Vypráví to o začátku her a strašlivě to zaujme. Vytýkám jen hlavní postavu, která mi moc nedává smysl a její duševní nastavení není tak dobře zpracované, aby bylo divákovi jasné, proč se z něj v původní sáze stalo to, co se z něj stalo. Tomu nepřidává ani jeho obsazení, které je zvolené trošku nešikovně - příliš sympatický, příliš dokonalý a příliš snadno zranitelný typ není to pravé ořechové pro charismatickou, složitou postavu se špetkou šílenosti a zvrácenosti, kterou má být. Jinak ale spokojenost.

Děsně nepřitažlivý, nezáživný, špatný, nudný. Půlku filmu nevíte, jestli je to parodie nebo to fakt myslí vážně. Kýče se vrství jeden přes druhý, dokud po dvouminutovém zírání na lidskou lebku někdo neřekne "lidská lebka", pak už je to jen slet absurdit, který ani nechcete dokoukat. Jediný pozitivní na tom je příběh herečky, se kterým se trochu zvládnete sžít a soucítit s ní, její "herectví" je ale fakt trapas. Ostatně jako všechno ostatní.

Nikdo od tohohle filmu nečeká složitý psychologicko-filosofický přesah, co se týče děje, herectví a v podstatě jakékoliv hloubky, je to samozřejmě slátanina na druhou. Nicméně pro to na to nekoukáme, koukáme na to kvůli akci, bojům, efektům. A akčně je to skoro dokonalé - i když někdy ta neuvěřitelnost, nesmrtelnost a nezničitelnost trochu moc drhne a kazí to dojem - prostě se tím necháte unést a užíváte si nepravděpodobně nadpřirozeného Chrise v děsivě živých scénách. Za mě dost dobrý "na vypnutí".

Je to chuťovka, na kterou se člověk dívá s tím, že své tři hodiny bude součástí dialogu, bude sedět, vnímat a soustředit se, aby ho to chytlo. Nemyslím, že je to snadný film na pochopení ani na prožití, nejde o to se tři hodiny nechat bavit, ale aktivně se zúčastnit. Pak v člověku zůstane správně nepříjemná hořká pachuť visící jaderné hrozby, bolestivých lidských osudů a svíravý pocit z dobře předneseného příběhu, který má na konci možná trochu moc ploché a bulvární rozuzlení, ale přesto je mistrný.

Netradiční akční komedie, u které se rozhodně nebude nikdo nudit. Užil jsem si jí od začátku do konce především díky skvěle zpracovaným postavám, které baví svojí psychologií, chováním i úlohou v příběhu - především teda Brad Pitt coby muž těsně po krizi středního věku hledající vesmírný řád a zen, s jeho neustálými výbuchy ezoterické fantasmagorie. Postavy jsou to, na čem je to celé postavené, možná i proto to připomíná průřez životem, od namyšlené hraniční vražedkyně, přes machistické frajírky a zmateného muže v přechodu, až po moudrostí přetékající starce. To všechno v jedné cestě vlakem. Vřele doporučuju.

"Sucked into... a bagel..." Vztah multidimenzionální matky s interdimenzionální dcerou je sice zajímavá myšlenka, ale za alegorii se v tomto případě, jak jsem se někde dočetl, považovat nedá, protože explicitně nese celý příběh. Celé je to postavené na originalitě, se kterou se střílí všude kolem až do takové míry, že je to nehezky absurdní a kýčovité. Divnost byste tomu i odpustili, kdyby příběh plynul a vy se po stodvacáté třetí proměně nezačali odporně nudit a dívat se na hodiny. V závěru je pointa tak jednoduchá, až mě zklamalo, že se příběh nezkroutil trochu víc, protože navzdory vší té pompě kolem nemyslitelných fantasmagorií je dějová linka vlastně úplně plochá. Já ty Oscary asi nechápu...

Očekávané, nadupané, dramatické... blah. Je to vlastně dvouhodinová nuda, kterou sem tam rozptýlí do mírného zaujetí akorát historické nedostatky, ať už na detailech nebo v příběhu. Nudné, pateticky epické, nenabízí to žádný silný zážitek, spíš se ho to snaží za každou cenu vnutit. A navíc úplně zbytečně brutální, přespříliš, asi v důsledku té naléhavosti emotivního strhnutí, které se teda fakt nepovedlo. Nuda prostě. A nezachrání to ani Michael Caine!

Vůbec to není o jídle. Teda je, ale jinak. Akorát jsou vedle něj na jídelníčku ještě postavy, emoce a události. Ten film jako by byl svým vlastním výkladem, šablonou svého konceptu, který dokonale zapadá do celistvé myšlenky - je to Menu o mnoha chodech, které se nejdříve příjemně rozvíjí, napíná nás a šponuje, sužuje mezi tím, jak moc si vychutnáváme pokrm, co máme na talíři, a tím, jak moc se těšíme na ten další. Pak přichází zlom, chuťové pohárky jsou zmatené, nové ingredience zapínají mozek, přemýšlíme. A šéfkuchař nás má právě tam, kde nás chtěl mít. Do homeostázi hypnózy stále ještě přikované strhujícím dějem vtrhne vichřice a rozdrásá ji. Přehodnocujeme svůj postoj, sumarizujeme banket, váháme, očekáváme vyvrcholení, dezert. Místo něj přichází fenomenální, ostrovtipné finále. Výsměch. Bizarnost a absurdita. Zážitek není separátní, vnímá se jako jedinečná syntéza. Boží.