robert.poch

Film, filmový příběh, ..., zprvu mi hlavní hrdinka byla velmi nesympatická, ale potom, co jsem hloub a hloubějí nahlížel do světa hlavní hrdinky, zvolna jsem chápal. Film, mnoho vrstev a náznaků. Temný, fascinující příběh, a nakonec se odhodlala k jedině možnému kroku, než by dál snášela děsivé prokletí, raději dál nežít.

Takže čtu knihu a takový nášup obrazů, emocí, popisů, citů, vjemů,-knihu doporučuji a film je třešnička na dortu. Jean-Baptiste Grenouille je literární postava, která si zfilmování zasloužila. A znovu se mi potvrzuje, že film, byť má skvělou režii a aranžmá, nakonec je jen doplněk knihy. Ale za film dávám 5*, to kvůli knize a příběhu

Pokaždé si kladu plíživou otázku, a co film? Žena v černém z pera britské spisovatelky Susan Hillové (1942) spatřila světlo světa v roce 1983 a od svého vydání má kniha pozoruhodný úspěch a nejen jako novela, ale i co by divadelní hra, (scénář Stephen Mallatratt). Hru v londýnském West Endu hrají již od roku 1988. A co celovečerní film? Zejména, že v hlavní roli se představil Daniel Radcliffe? Hrm…, pokud jste četli knihu, film si vychutnáte, protože k ději se přidružil působivý obraz a zvuky. Takže usaďte se do svého křesla, odsuňte se s ním kousek od žáru ohně a začněte si pěkně pomalu a beze spěchu zapalovat dýmku, protože herecký koncert Harryho Pottera, který opravdu dospěl-začíná!

Sledovat herecké výkony ve filmu Sedm, nechat se unášet kamerou, sledovat hrůznou cestu člověka, který sám sebe určil za toho, kdo bude vychovávat a trestat; to ve mně muselo zanechat hluboký dojem z filmového zážitku, a taky zanechal. Film byl pro mě tehdy tím nejlepším, co jsem v krimi viděl, ale dnes není pro mě film o nic horší, ba naopak ho považuji za zlatý fond světové kinematografie. Ta nálada filmu je prostě nekompromisně vtahující, vcucne vás a už nepustí. To co předvedla trojice herců Freeman, Pitt a Spacey pod režijním vedením Finchera je prostě herecký koncert, který vám rozehraje ty nejskrytější struny. A právě díky tomuto thrilleru, až do morku kostí si uvědomíte, co vlastně znamená obžerství, lakomství, lenost, závist, hněv, pýcha, smilstvo a proč jsou vlastně některými lidmi považovány za hříchy, a to doslova smrtelné.

Clarice Starlingová (Jodie Foster), nadaná studentka akademie FBI, patří k mým oblíbeným knižním postavám a mohu s potěšením sdělit, že také k filmovým. Thomas Harris je zatraceně dobrý spisovatel a nebylo možné, abych Clarice nelitoval a nefandil té křehké ženské duši okopávané ze všech stran drsným světem. Clarice měla pár přátel, dokonce žila i svůj vlastní život, ale až do chvíle setkání. A teď k filmu. Sérový vrah kanibal Dr. Hannibal Lecter pod taktovkou režiséra Jonathana Demme ožívá a nebýt Anthonyho Hopkinse jeho démonického hlasu, výrazu tváře, lesku očí – myslel bych si, že knižní Lecter byl jiný, ale teď vím, že filmový Lecter je předloha čirého zla v té nejkrystaličtější podobě. Je celkem pochopitelné, že film získal pět oscarů. A pokud chci něco zjistit o člověku…, ne opravdu ne, ten štěkot pudla z betonové díry ve sklepě Gumbova domu je příliš hlasitý. Hned se vrátím, jen co dokončím nějakou práci.

„Kniha přežití“ je film, který uchopí vaši pozornost, protože Eli (Denzel Washington), mě přesvědčil o tom, že naděje opravdu umírá vždy poslední. Je-li tato jistota podkreslena krásnou hudbou, a zabírána citlivou kamerou bratři Hughesových a pronášena pokorným a skromným hlasem hlavní postavy filmu, ocitnete se ve světě, ze kterého vycházíte čistý, očištěný a vykoupený a přijmete odpuštění a děkujete Elimu, že si pamatoval slovo od slova, protože naděje neumřela, tryská ze slov knihy, která Elimu, a nejen jemu naplňuje osud. Někdo, kdo nepřistoupil na hru obrazu, slov a činů, může film připadat prvoplánový. Postapokalyptická atmosféra dává příběhu mnohem širší rozměr a proto i poselství filmu, jeho metafora, bezostyšné nabízení, poskytuje mnoho otázek vnímavému divákovi.

Post apokalyptické sci-fi mě vždy baví. Raději je čtu, protože si mohu všechno představovat sám. Richard Matheson novelu I am Legend, publikoval již v roce 1954, a na sto šedesáti stranách mě držel v napětí, ale film Já, legenda mě velmi bavil. Takový pocit osamělosti u filmu zažívám s nadšením, a Will Smith v roli Roberta Nevilla mě opravdu přesvědčil, že jsme na opuštěném, prázdném světě úplně sami, jen my dva a zmutovaný zbytek lidstva. Uběhlo mnoho let, co epidemie zabila většinu lidstva a ti, kdo přežili, ti se následkem nemoci přeměnili na krvelačná monstra, a Robert Nevill jediný přeživší v New York City statečně pracuje na novém léku. Věřil jsem mu každé slovo, trpěl s ním, když mu umřela spřízněná duše… Ne nebudu vyprávět děj filmu, to by vůči Robertu Nevillovi nebylo fér.

K filmu „Pee Mak Phrakanong“ jsem se dostal úplnou náhodou. Upozornila mě na něj dcera. Říkal jsem si, no jasně, tohle bude pro mě zcela nepoužitelné. Takže jsem zasunul DVD do přehrávače a – nevím jak přesně popsat své pocity – ale najednou jsem se ocitl v krásném filmu. Prostředí duchařské jak má být! Kulisy vynikající a vzbuzující jen samé libé pocity jakéhosi neurčitého napětí a zvědavosti. Tedy archetypální řeka, les, rozpadlý dům, krajina přikrytá mlhou, a střebod každé skvělé duchařiny, duch, kterého Davika Hoorneová zahrála skvěle. Prostě pro mě silný filmový zážitek. A když přistoupíte na hru film si prostě užijete a proč mají černé zuby? To abychom se lépe vžili do děje.

Ten pohled očí na konci filmu je prostě skvělou tečkou za výborně ztvárněným příběhem o lidském snu a touze, a já věřím na mládí a věřím lidem, kteří navenek vypadají omšele, všedně, unaveně, ale když přijde na věc, zvednou se a pokorně se dají do tvrdé práce. Takové filmy chci a musím vidět. Nabíjí mne kladnou a pozitivní energií.