BloodyVamp

Nejslabším článkem nových Ninja želv je paradoxně slaboučký a přímočarý děj, kde je od začátku jasné, že záporáci dostanou za vyučenou a želvičky si dají na počest vítezství jejich oblíbenou pizzu (nebo snad ne?). Příběh má neskutečný spád od začátku do konce, epickou hudbu Klause Badelta (na samostatný poslech ovšem natolik nefunguje), vydařenou akci a povedené hláškování. Potěší návrat starého dobrého klanu foot (zde mě potěšil náznak budoucího děje, možná uvidíme opět Trhače !), nadupané finále, které připomene ty nejlepší epizody a všudypřítommný humor. Z hereckých výkonů bylo pro mě jako fanouška buffyversa příjemné slyšet hlas SMG v podání April, která je tu k mému překvapení velmi sexy. Animace postav možná alespoň zpočátku trochu zarážející, ale to je snad nejmenší, co mi na filmu vadilo. Opravdu příště nahradit příšery z jiných dimenzí starými známými. Mně nechybělo téměř nic. Velmi silné 4.

Nenávist je opravdu silné kafe. Ano scénář je zcela jistě nedotažený a nelogický, jenomže z těch japonských bubáků, co ve filmu číhali pod polštářem jsem měl hrůzu ještě několik nocí a nemohl jsem usnout. A to realistické skřehotání v telefonu ! Brrr. Atmosferický maximální zážitek. Herci byli (jak to v hororech bývá), podružní.

Ohnivý pohár považuji za dosavadní nejslabší článek. Proč? Podle mě by se knihy filmovat neměly, a čtvrté pokračování Harryho Pottera je toho důkazem. Knižní předlohu považuji za nejlepší, byť je lehce překombinovaná. Geniální zápletka s návratem Voldemorta zpět na vrchol moci mě v knize dostala, o to katastrofálněji dopadla ve filmu. Jako by se Mike Newell neuměl rozhodnout, co vlastně točí. Temné fantasy nebo teenagerskou romantickou komedii? Film působí nesourodým dojmem jako hromada brambor, scénář Steva Klovese je odfláknutější než kdy jindy, naprosto chybí motivace postav, hádky mezi Harrym a Ronem pro ty co knihu nečetli nedávají smysl a Voldemortova intrika je v Klovesově podání až opravdu moc překombinovaně směšná. Herci opravdu nic moc, akční scény postrádají nápad a triky působí "pastelově". Newell mě potěšil jedinou pasáží, a to oopravdu vydařeným plesem, to je jední místo kde má film nějakou atmosféru. Všechna temnota jde bohužel do kytek, ač se o to celý štáb snaží. Proto i vynikající epická hudba Patricka Doyla zachránit tento film bohužel nemůže (je to ovšem dosavadní nejlepší hudební přírůstek do HP série). A dabing je příšerný. Šíleně přehypovaný projekt kardinální průser v jednom. 50%.

Ron Howard překvapil. Natočil vynikající životopisné drama o muži, který bojuje za "mléko pro svou rodinu". Howard se chopil zajímavého námětu velice zručně, ze solidního scénáře s předvídatelným koncem ždímá maximum. Absolutorium si zaslouží skvěle, moderně natočené souboje v ringu. Samotný finální zápas překypuje napětím, které by se dalo krájet, při něm jsem málem zapomněl i dýchat. Exceluje tu Russel Crowe, který je jeden z nejlepších současných herců a fakt, že ani nebyl nominován mi nedá jen tak spát. Zdatně sekunduje i Paul Giamatti, který se dnes v Hollywoodu rovněž neztratí. Chválím tu emotivní hudbu Thomase Newmana, která dokáže rozvířit emoce. Co naopak nepochválím, je sterilní ubrečený výkon Renee Zellweger (ta ženská mi poslední dobou čím dál víc leze na nervy), výskyty klišé a skutečně předvídatelný konec. Ale i tak se jedná o vynikající podívanou, plnou emocí. 90%.

Dobrá čtvrť je jedním z nejlepších českých seriálů poslední doby. Karel Smyczek má na svém kontě desítky projektů, včetně takového klenotu jako dodnes nepřekonané Bylo nás pět. A je to na výsledku sakra poznat. Seriál se může pochlubit velice slušným scénářem, který má jistý přesah a řemeslnou, vyváženou režií bez jediné stopy patosu nebo typicky českého sentimentu (jako v otřesném pokračování Sněženek a machrů). Příběh zručně balancuje na hraně melodramatu s několika komediálními vsuvkami a zápletky jsou (v rámci žánru) uvěřitelné. Musím zde vychválit herce, jak v roli studentů (Martha Issová), tak dospělé hvězdy (vynikající Tomáš Hanák). Samozřejmě silný je závěr, který nekoncí vyloženě ani happyendem, ani tragédií, je to spíše něco napomezí. Tento seriál jsem viděl v roce, kdy jsem na gymnáziu maturoval, takže jsem se ještě více vcítil do kůže maturantů a prožil příběh.

Skvěle rozehrané iluzionistické drama na pozadí historických událostí konce 19. století. Sledujeme tu věčné soupeření dvou mužů (Bale a Jackman) o to, kdo bude mít dokonalejší kouzelnické představení. Jeden z nejpovedenějších aspektů na filmu je, že nevíme komu ze dvou kouzelníků fandit dřív. Těžiště fandění se neustále přesouvá, tu Borden, ale ne Angiers a napětí se neustále stupňuje. Nolanovi vskutku napsali a natočili filmový kus bez kazu. Vše podtrhne geniální závěrečná pointa, k jejímuž plnému docenění je ovšem třeba film zkouknout znovu. Celý příběh je nesmírně komplikovaný a Nolan vyžaduje, aby divák dával po celou dobu pozor. Jinak je ztracen. V Dokonalém triku funguje totiž každičké soukolí, ať již to jsou vynikající herci (kromě ústředního dua Bale-Jackman je tu co by třešnička na dortu charizmatický David Bowie v roli vynálezce Nikoly Tesly) či zdařilé triky. Výsledkem je fascinující podívaná od začátku do konce. A těším se, až si film pustím znovu. A znovu.

Dechberoucí naturalistická pohádka, mísící 2 světy- pohádku a drsnou, brutální realitu. Pohádka je světem úniku Ofélie před zvěrstvy kruté reality. Obě linie jsou vyprávěny srozumitelně, přičemž více zaujme linie pohádková než boj fašistů s partyzány. Všechno je příliš depresivní, bolestivé, drsné a beze špetky naděje. Musím před nekonečkou del Torovou fantazií smeknout. Vše umocňuje fantastická hudba Javiera Navaretta. Napodruhé to bylo za 100%.

Solidní gangsterka, vypovídající o tom, že policajt nemusí být vždy kladný hrdina a naopak. Ano, je to překombinovaná hra na kočku a myš, velice zábavná a vynalézavá. Člověk se nenudí ani sekundu, Scorsese je v tomto zkušený a dokáže dobře pracovat s atmosférou. Herci podávají skvělé výkony- jmenujme bezchybného Leonarda Dicapria, který je v každém filmu lepší a lepší, neméně skvělého Matta Damona, oplzlého Jacka Nicholsona, či tajemného Marka Wahlberga. Připočtěme si chytlavou Shoreovu kompozici a vynikající, překvapivý závěr. Btw. Volavku jsem neviděl.

Tykwer natočil mistrovské dílo, které mnohými bohužel zůstane nepochopeno a nedoceněno. Jedná se o atmosferické, naturalisticky natočené expresivní dílo, které není bohužel bez chyb. V první půli bohužel ztrácí tempo, které film dostane v polovině druhé (kde však bohužel dostává logika dost na frak). Kapitolou samou pro sebe je divný, kontroverzní závěr, který mnoho diváků odsoudí. Mně na tom vadila zbytečná teatrálnost a doslovnost (grupáč na náměstí)- to kvůli konci nemůžu dát maximální hodnocení. Druhý konec je ale ok. Film má svou duši a nadchne svou precizností. Hlavní hrdina není vyloženě zápornou postavou, místy je dokonce sympatický a jeho jednání má logiku a hloubku. Také bych chtěl uchopit tu dokonalou vůni, onen smysl života...

Fontána a dechberoucí audio-vizuální orgie a poutavá existenciální alegorie s poutavým příběhem v jednom. Nosným motivem je také velký příběh lásky, jež přetrvá navěky. Dodnes se jedná o nejlepšího Aranofskyho dílo, které je skutečně hypnoticky dokonalé, bez jediného kazu. Ať je to již jen zdánlivě komplikované hraní si se symboly, syntézu několika náboženství v jednom celku, ale i o uchopení univerza jako takového. Přiznám se, že jsem dodnes nepřišel na všechny významy jednotlivých scén, a to jsem film viděl čtyřikrát. Nejlepším momentem bezpochyby zůstává bezchybně vygradovaných asi posledních 15 minut, během kterých divák skutečně pocítí ten pocit Nirvány, který prožívá hlavní hrdina na konci snímku. Hudba Clinta Mansela je organickou součástí filmu, bez něj by se Fontána neobešla. Právě ona je vypravěčem příběhu, proto jsou scény tak geniální a tvoří neoddělitený celek. Divák již dnes netouží po zbytečně složitých příbězích a vyprávěních, stačí mu jednoduchá premisa obalená do obrazů, jež zdánlivě nedávají smysl.