bierce

Vše plyne. Voda. Mraky. Světlo. Stín. Život. Čistá lyrika doprovázená vkusnou hudbou. Tentokrát střihová skladba v několika místech drhne, skvěle rytmicky vystavěné sekvence se však dají najít i zde. Ve srovnání s tematicky příbuzným, o rok starším, Spiegel van Holland vychází Panta Rhei jako slabší kus. Stejně tak nedosahuje kompoziční dokonalosti Haanstrova pozdějšího oscarového kraťasu Glas. I přesto se ale jedná o klenot zachycující vybroušenou filmovou řečí krásu a dokonalost přírody.

Nádhera. Lyrické obrazy holandské krajiny a města viděné v odrazu vodní hladiny. Obraz se vlní podle intenzity a rychlosti vodního proudu, občas je narušen organickým smetím plujícím po hladině. Na změny rytmu přitom jemně reaguje i zdánlivě nezúčastněná hudba. Ostrý a přitom rozvlněný pohled černobílé kamery působí dojmem impresionistických obrazů. Bert Haanstra za tuto báseň v obraze získal zcela zaslouženě Zlatou palmu v Cannes.

Ani ne dvacetiletý Jean Michel Basquiat hraje hlavní roli v tomto filmu odehrávajícím se v prostředí newyorkských undergroundových umělců. Označení filmu jako dokument není úplně pravdivé. Jedná se totiž zcela jednoznačně o hraný film s prvky fikce. Jeho dokumentárnost tkví především v ukázání zásadní umělecké komunity té doby a ve faktu, že většina účinkujících, včetně Basquiata, zde vystupuje sama za sebe. Film popisuje jeden den v Basquiatově životě. Ten je propuštěn z nemocnice a po zjištění, že přišel o střechu nad hlavou se toulá po ulicích, maluje po zdech a setkává se se známými. Díky tomu může být divák svědkem např. vystoupení new wave kapel Plastics a Tuxedomoon nebo legendární no-wave kapely DNA, jejichž video záznamy jsou značně sporadické. Největší hodnotou filmu jsou dnes bezesporu výše uvedené skutečnosti, na druhou stranu příběhová linie, ač není nijak zásadní nebo originální, má slušné zakončení a rozhodně nenudí. Film měl zvláštní osud, díky finančním problémům zůstal nedokončen a část materiálu se na dlouhá léta ztratila. Až v roce 1998 byl chybějící materiál objeven, díky čemuž mohl být film dokončen a následně v roce 2000 i uveden v Cannes pod názvem Downtown 81.

Adaptace nepříliš známé povídky Franze Kafky, která vyšla v českém překladu jako Strážce hrobky. Osu příběhu tvoří dialog mladého hraběte a strážce rodinné hrobky, s kterým se hrabě seznámí při revizi svých zaměstnanců. Starý muž se silně nalomeným zdravím pak hraběti vypráví jak po 30 let každou noc odolává duchům mrtvých šlechticů, usilujícím o výstup z hrobky a setkání s žijícím zástupcem svého rodu. S postupujícím dějem se však příběh začíná klonit nečekaným směrem, opouští fantastickou linii a samotný závěr je pak velmi zvláštní a poměrně těžko dešifrovatelný, ponechávaje divákovi více možností k interpretaci proběhnuvšího. Veškeré dění se odehrává prakticky pouze v jediné, vznešeně působící, místnosti šlechtického sídla a oplývá nádhernou vysoce kontrastní černobílou kamerou. Se znalostí literární předlohy a případným lepším pochopením příběhu bych hodnocení rád zvedl na čtyři hvězdičky.

Podivnost, z které čiší dekadence na všechny strany. Páteř filmu tvoří sekvence s malířem a fotografem Pierrem Molinierem (který proslul mimo jiné svým výrokem, podle nějž měl sex se svou zesnulou sestrou). Ten je zde zachycen ve své obvyklé podobě, v dámském korzetu, s rudou škraboškou a děrovanou punčochou přes hlavu, přičemž olizuje a hladí polonahou dívku, která ho vzápětí zase štípe do prsou. Scény s Molinierem jsou prostříhány záběry na muže, vyndavajícího si v detailním záběru umělé oko, povalující se nahou zakrvácenou ženu nebo otevřené makety těl novorozenců, určené zřejmě k výuce anatomie. Nejzábavnější je asi montáž záběrů postupně se odhalujícíhího Moliniera a detailu mužského genitálu a v reakci na to ohromený pohled roztomilé holčičky. Celé to doprovází varhanní hudba, upomínající na lunaparkovou sekvenci ze Spalovače mrtvol. Režisér filmu, francouz Jean-Pierre Bouyxou je filmovým kritikem, hercem a občas i režisérem libujícím si v obskurních žánrech. O tom ostatně svědčí i jeho spolupráce s lidmi jako Jean Rollin nebo Alain Payet. Soudě podle tohoto filmu, v míře dekadence své známější kolegy dalece předčí.

Značně syrová "pohádka" o tom, jak nadržený Pan zprzní v lese dovádějící nymfu a skrze svůj gigantický pyj ji připraví o život. O ničem jiném to vlastně není, ale jasně z toho ční autorčin názor na mužské pokolení. Tessa Hughes-Freeland byla částí newyorkského undergroundového hnutí známého jako Cinema of Transgression. Zřejmě nejznámějším členem byl fotograf a režisér Richard Kern, ale patřili sem ještě mimo jiné Nick Zedd, Casandra Stark, Jon Moritsugu, Kembra Pfahler nebo Lydia Lunch. Filmy těchto tvůrců měly společný velmi liberální přístup k zobrazování sexu a násilí a coby materiál 8mm film. Všechny zmíněné charakteristiky jsou pak typické i pro Nymphomanii. Bohužel kromě vcelku lacině podané myšlenky a graficky znázorněného probodnutí zevnitř nemá film moc co nabídnout.

Dave McKean je asi nejvíce znám coby comicsový výtvarník a především pak jako autor obálek fantaskní série Sandman. Trademarkem jeho tvorby jsou koláže kreseb, starých fotografií a různých předmětů, hojně poznamenané digitálními zásahy. Tento výtvarný, ryze osobitý a nezaměnitelný styl se pak silně promítá i do jeho filmové tvorby. Už na samém počátku McKeanovy profesionální dráhy stála spolupráce se spisovatelem Neilem Gaimanem, autorem výše zmíněného Sandmana, a ta s jistými pauzami trvá dodnes. Gaiman má coby literát podobně svébytný styl a jeho vliv je v tomto filmu silně cítit, i když v titulcích uveden není. Jednoduchý děj se odehrává v Benátkách, kterými se toulá stárnoucí muž, přemítající o svém životě. Na jednom náměstíčku však spatří přízrak nahé ženy a začne ho pravidelně sledovat. To ho dovede k činu, který mu navěky změní život. Město na laguně zde vyzařuje atmosféru smutku a pomíjivosti. Nabízí se srovnání např. s Roegovým Don''t Look Now, ale ten je spíše hrůzný, kdežto N[eon] je naopak melancholický a posmutnělý. V každém případě, mmj. i díky hudbě kapely Rachel''s, film způsobuje silnou touhu po návštěvě tohoto magického města, dříve než jej pohltí budoucí N[eon]y.

V tzv. Magdalénském období se v jeskynních komplexech po celé Evropě začaly objevovat z dnešního hlediska nejvýznamnější pravěké malby. Byly mezi nimi i malby rukou. Černé nebo modré, hledící z granitových skal na bouřící oceán. Lidé, kteří je vytvořili, žili jiným životem než dnešní člověk. V souladu s přírodou, oddáni jí na milost a nemilost. Prostřednictvím maleb se snad obraceli ke svým bohům, duchovnímu i okolnímu světu. Marguerite Duras, známější mezi veřejností spíše jako literátka, bývá řazena do avantgardního literárního směru známého jako Nový román. Netradiční experimentální styl se pak logicky promítl i do její filmové tvorby. Zvuk je ve filmu tvořen pouze pochmurnou smyčcovou hudbou a autorčiným, rozvážně deklamovaným textem, jehož přibližný obsah (ve značně lyričtějším podání) je úvodem tohoto textu. Obraz tvoří záběry Pařížských ulic, pořízených v brzkých ranních hodinách nejspíše z jedoucího auta. Toto zdánlivě nesourodé spojení však funguje výborně a disponuje zvláštně meditativní atmosférou. Osobně chápu toto dílo jako báseň, které ač vyjádřeno prostřednictvím filmové kamery, je filmem pouze zdánlivě. Nutno vidět a zažít na vlastní smysly.

Party Doll A Go-Go je obsahově standartní porno, po formální stránce jde však o podle mně velmi ojedinělý experiment. Film se skládá klasicky z několika scén, koitů, v nichž účinkují dvojice až trojice aktérů. Téměř vždy jde o dvojici muž-žena, ale dojde i na lesbický sex. To, čím toto porno vybočuje z tisíců jiných je výborná hudba a především pak v žánru zcela netypické využití střihu a celková stavba scén. Veškeré akce (rozuměj soulože) jsou totiž komentovány ostatními aktérkami. To se děje tím stylem, že kamera střihne na portrét dotyčné, která s pohledem do kamery pronese něco ve stylu ''hm, rajcovní", "jsem zlobivá holka", "udělej mi to pořádně" apod. Tyhle odbočky se občas opakujou ve smyčce třeba až čtyřikrát po sobě v rytmu hudby. To může být buď docela sexy, ale také značně iritující, v závislosti na přitažlivosti dotyčné aktérky. Hudba hraje prakticky nepřetržitě a obvzláště v první půli je opravdu skvělá. Jde o mix coctail a lounge music s výrazným feelingem 60. let a už kvůli ní to celé stojí za vidění. Největším problémem filmu je zřejmě jeho stáří. Především v líčení a účesech některých hereček jakoby ještě doznívaly 80. léta, která jak dnes všichni ví, byla velmi nevkusná. Zhruba v polovině zazní i tento geniální monolog z úst asi nejhezčí zdejší herečky, Jeanny Fine. Něco podobnýho se moc často neslyší, natož pak v pornu: "Nemám ráda ohňostroj, rozsvěcuje oblohu a já mám ráda tmu. Černá mi vyhovuje. Co? Octli jsme se snad ve špatným beatnickým filmu? To je ono! Jdi na mě s řemenem. Máš snad pocit, že budeš silnější, když mě znetvoříš? Sněz mě očima. Jéje, ona říká i hluboké myšlenky. Vsaď se, že četla Hobita. Mohla bych udělat nějakej kraťas. Mozek mi popraská, třeskne a roztrhne se. Čím víc mluví, tím víc mám chuť děkovat Alláhovi za léky proti depresím. Trestej mně, řekni mi, že sem nebyla hodná holka. Zapomeň na hříchy. Já jsem sluha Gándhího. Jsem špatná, špatná holka. Potřebuju to. Moje skvělá prdelka už čeká. Nevadí mi sentiment, ale nic horšího nechci. Jinak se ze mě stane Nervózní Nellie. Cítím se být ponížena. Povídej mi o někom, kdo si taky potřebuje sám pomáhat." Jediná věc, která by snad mohla trochu osvětlit podivnost tohoto díla, je skutečnost, že pochází z dílny tvůrců proslulého post-apokalyptického porna Café Flesh. Na rozdíl od tohoto kusu je ale Party Doll a Go-Go zábavnější a divácky přitažlivější.

Malá černobílá obskurnost, z který je ale cítit ohromný nadšení pro věc. Tipnul bych si, že to natočila parta kamarádů o víkendech na půjčenou 16 nebo super-8. Ve zkušebně pochybný surf-rockový kapely, složený z podivných existencí (hodně špatná zpěvačka, kytarista, stavící hluk nad vše ostatní a postarší pár, tj. chlapík s vizáží hraběte Draculy a tlustá saxofonistka se zablokovaným krkem), se koná konkurz na bubeníka. Nařvanýho chlápka s kompletníma bicíma, ale totálně převálcuje hubenej kluk s maximálně okleštěnou a nekompletní soupravou, kterej se zjevně narodil jenom pro bubnování. Poraženej typ to neunese a v nedalekým lomu ho umláti kufrem od auta a následně ještě usmaží pomocí startovacích kabelů a autobaterie. Klučinovo noví spoluhráči ho ale oživí elektrickým proudem a tak se může za pomoci paliček a činelů pomstít. Mezi největší klady, vyjma skvěle vybraných herců a dost černýho humoru, patří i dvě surfový pecky, první zahraná na konkurzu a druhá podbarvující závěrečný titulky. Zajímavostí je pak to, že zřejmě jediný oficiální vydání zažil tenhle film coby bonus na originální videokazetě Tetsuo: The Iron Man Shinya Tsukamoty.