bierce

V tzv. Magdalénském období se v jeskynních komplexech po celé Evropě začaly objevovat z dnešního hlediska nejvýznamnější pravěké malby. Byly mezi nimi i malby rukou. Černé nebo modré, hledící z granitových skal na bouřící oceán. Lidé, kteří je vytvořili, žili jiným životem než dnešní člověk. V souladu s přírodou, oddáni jí na milost a nemilost. Prostřednictvím maleb se snad obraceli ke svým bohům, duchovnímu i okolnímu světu. Marguerite Duras, známější mezi veřejností spíše jako literátka, bývá řazena do avantgardního literárního směru známého jako Nový román. Netradiční experimentální styl se pak logicky promítl i do její filmové tvorby. Zvuk je ve filmu tvořen pouze pochmurnou smyčcovou hudbou a autorčiným, rozvážně deklamovaným textem, jehož přibližný obsah (ve značně lyričtějším podání) je úvodem tohoto textu. Obraz tvoří záběry Pařížských ulic, pořízených v brzkých ranních hodinách nejspíše z jedoucího auta. Toto zdánlivě nesourodé spojení však funguje výborně a disponuje zvláštně meditativní atmosférou. Osobně chápu toto dílo jako báseň, které ač vyjádřeno prostřednictvím filmové kamery, je filmem pouze zdánlivě. Nutno vidět a zažít na vlastní smysly.

Party Doll A Go-Go je obsahově standartní porno, po formální stránce jde však o podle mně velmi ojedinělý experiment. Film se skládá klasicky z několika scén, koitů, v nichž účinkují dvojice až trojice aktérů. Téměř vždy jde o dvojici muž-žena, ale dojde i na lesbický sex. To, čím toto porno vybočuje z tisíců jiných je výborná hudba a především pak v žánru zcela netypické využití střihu a celková stavba scén. Veškeré akce (rozuměj soulože) jsou totiž komentovány ostatními aktérkami. To se děje tím stylem, že kamera střihne na portrét dotyčné, která s pohledem do kamery pronese něco ve stylu ''hm, rajcovní", "jsem zlobivá holka", "udělej mi to pořádně" apod. Tyhle odbočky se občas opakujou ve smyčce třeba až čtyřikrát po sobě v rytmu hudby. To může být buď docela sexy, ale také značně iritující, v závislosti na přitažlivosti dotyčné aktérky. Hudba hraje prakticky nepřetržitě a obvzláště v první půli je opravdu skvělá. Jde o mix coctail a lounge music s výrazným feelingem 60. let a už kvůli ní to celé stojí za vidění. Největším problémem filmu je zřejmě jeho stáří. Především v líčení a účesech některých hereček jakoby ještě doznívaly 80. léta, která jak dnes všichni ví, byla velmi nevkusná. Zhruba v polovině zazní i tento geniální monolog z úst asi nejhezčí zdejší herečky, Jeanny Fine. Něco podobnýho se moc často neslyší, natož pak v pornu: "Nemám ráda ohňostroj, rozsvěcuje oblohu a já mám ráda tmu. Černá mi vyhovuje. Co? Octli jsme se snad ve špatným beatnickým filmu? To je ono! Jdi na mě s řemenem. Máš snad pocit, že budeš silnější, když mě znetvoříš? Sněz mě očima. Jéje, ona říká i hluboké myšlenky. Vsaď se, že četla Hobita. Mohla bych udělat nějakej kraťas. Mozek mi popraská, třeskne a roztrhne se. Čím víc mluví, tím víc mám chuť děkovat Alláhovi za léky proti depresím. Trestej mně, řekni mi, že sem nebyla hodná holka. Zapomeň na hříchy. Já jsem sluha Gándhího. Jsem špatná, špatná holka. Potřebuju to. Moje skvělá prdelka už čeká. Nevadí mi sentiment, ale nic horšího nechci. Jinak se ze mě stane Nervózní Nellie. Cítím se být ponížena. Povídej mi o někom, kdo si taky potřebuje sám pomáhat." Jediná věc, která by snad mohla trochu osvětlit podivnost tohoto díla, je skutečnost, že pochází z dílny tvůrců proslulého post-apokalyptického porna Café Flesh. Na rozdíl od tohoto kusu je ale Party Doll a Go-Go zábavnější a divácky přitažlivější.

Malá černobílá obskurnost, z který je ale cítit ohromný nadšení pro věc. Tipnul bych si, že to natočila parta kamarádů o víkendech na půjčenou 16 nebo super-8. Ve zkušebně pochybný surf-rockový kapely, složený z podivných existencí (hodně špatná zpěvačka, kytarista, stavící hluk nad vše ostatní a postarší pár, tj. chlapík s vizáží hraběte Draculy a tlustá saxofonistka se zablokovaným krkem), se koná konkurz na bubeníka. Nařvanýho chlápka s kompletníma bicíma, ale totálně převálcuje hubenej kluk s maximálně okleštěnou a nekompletní soupravou, kterej se zjevně narodil jenom pro bubnování. Poraženej typ to neunese a v nedalekým lomu ho umláti kufrem od auta a následně ještě usmaží pomocí startovacích kabelů a autobaterie. Klučinovo noví spoluhráči ho ale oživí elektrickým proudem a tak se může za pomoci paliček a činelů pomstít. Mezi největší klady, vyjma skvěle vybraných herců a dost černýho humoru, patří i dvě surfový pecky, první zahraná na konkurzu a druhá podbarvující závěrečný titulky. Zajímavostí je pak to, že zřejmě jediný oficiální vydání zažil tenhle film coby bonus na originální videokazetě Tetsuo: The Iron Man Shinya Tsukamoty.

Poměrně neznámý kraťas japonského cyberpunkového klasika, tematicky řazený do druhého období Ishiiho tvory, zvaného Psychedelic years. Dle tvůrcových vlastních slov vznikl coby jakási mentální terapie. Základním tématem filmu je tradiční japonská masáž šiacu, jejímž účelem je dosažení energetické rovnováhy v těle pacienta prostřednictvím působení na akupunkturní body. Jednoduchý děj zachycuje masáž mladé ženy starým mistrem šiacu. Nahlédneme i přímo do těla ženy, kde se začínají probouzet jednotlivá nervová centra a vytvářejí tak pulsující energetickou síť. Následkem je pak Probuzení, přechod do jiných sfér. Konec je geniální a vryje se na dlouho do paměti. Na diváka film působí asi podobně jako zmíněná masáž na pacienta. Toho je dosaženo čistým filmovým jazykem, silně do modra laděnou výtvarnou stránkou a brilantním technickým provedením tzv. vnitřního světa čaker a aku bodů. Film, ke kterému se rád znovu vracím.

První film Jeana Rollina je na hony vzdálen pozdějším dílům, které ho proslavily. Film nese ještě podtitul Evocation de Tristan Corbiere, který ho v podstatě plně vystihuje. Corbiere byl francouzský básník, který prožil většinu života na pobřeží Bretagne. Jeho poezie byla tímto velmi ovlivněna, čerpala především z prostředí moře a života s tím spojeného. Jedinou publikovanou sbírkou za jeho života byla právě Les amours jaunes (u nás vyšlo jako Žluté lásky). Rollin nechává vypravěčem recitovat báseň Le poète contumace (č. Básník odsouzený v nepřítomnosti), poslední ve zmíněné sbírce, a doprovází ji působivými obrazy mořského pobřeží, na kterém si hraje dvojice dětí s osamělým poetou, hrdinou recitované básně. Zvuková stopa je tvořena křikem racků a šuměním moře a společně s černobílou kamerou vyvolává pocity osamělosti a melancholie. Zkrátka vjemy, jež zastihnou člověka, který zůstane osamocen na břehu moře, nejlépe v brzkých ranních nebo pozdně odpoledních hodinách. Snaha o vytvoření podobné atmosféry je asi jediným spojovacím prvkem mezi tímto debutem a Rollinovými pozdějšími eroticko-upírskými spektákly. Ale stejně jako u nich je výsledným dojmem spíše nuda než vytržení.

První filmový pokus známého provokatéra a vizuálního labužníka Kena Russella. Je samozřejmě nutné brát v úvahu dobu vzniku, nepříliš kvalitní filmový materiál a zřejmě i nulový rozpočet, nicméně od tvůrce Russellova formátu bych očekával poněkud více invence alespoň po technické stránce. Na druhou stranu je zajímavé, že už zde se objevují Russellovy pozdější trademarky, konkrétně zde muž na vozíčku. Celý film je, zřejmě úmyslně, laděn v duchu starých grotesek. O příběhu se nemá smysl zmiňovat, to nejzásadnější zcela vystihuje název, a navíc to působí dojmem, že film nebyl nikdy zcela dokončen. Hodnota téhle prvotiny tkví skutečně pouze v tom, že se jedná o prvotinu Kena Russella.

Tahle desetiminutová surrealistická hříčka je zajímavá z několika hledisek. Jednak jde o jednu ze vzácných režijních příležitostí scénáristy Jean-Claude Carrièra, známého především ze spoluprací s Buñuelem. A za druhé, u tohoto filmu se Carrière poprvé pracovně setkal s Milošem Formanem, který se zde podílel na scénáři. Jednoduchý příběh zachycuje příjezd muže (brilantně zahraný Michelem Lonsdalem) s partnerkou do luxusního hotelu. Po zapsání se do hotelové knihy a příchodu na pokoj začne série podivných událostí, kterou odstartuje záhadné zmizení nůžek na nehty (odtud anglický název filmu, The Nail-Clippers). Pointa ve výsledku není nikterak překvapivá, film však disponuje zvláštní znepokojivě-groteskní atmosférou a i díky ní stojí rozhodně za pozornost.

Fascinující audiovizuální koláž upozorňující na postupnou degradaci přírody vlivem neustávající lidské činnosti. Autor pracuje především se záběry městské zástavby Los Angeles a konfrontuje je s pouštní krajinou v okolí města. Díky téměř neustálým časosběrným záběrům, které jsou navíc použity jako vrstvy, jež se vzájemně (a nutno říci, že velmi promyšleně) prolínají a doplňují, dosahuje autor velmi silného vizuálního dojmu. Ten je podpořen zvukovou stopou, tvořenou koláží free jazzu a občasných ruchů a hlasů, která někdy určuje jeho rytmus, jindy se zase obrazem nechá vést. Film je navíc protkán několika příběhy či sděleními ve formě mezititulků, jež mi silně evokovaly literární styl Edwarda Goreyho. Ve výsledku rozhodně fascinující dílo, možná poněkud obtížně interpretovatelné.

Žraločí jeskyně je žánrovým zařazením dobrodružný film s náhlými horrorovými a mysteriózními přesahy a na konci možná i trochu sci-fi, podle toho, jak to chce divák chápat. Jak je zde uvedeno v obsahu, příběh se začne odvíjet nalezením dlouho ztraceného potápěče Andrése, trpícím amnézií. Mezitím se po selhání všech zařízení zřítí do moře letadlo převážející mimojiné kontraband určený pro místní gangstery. Ti se se ztrátou kufru nechtějí smířit a najmou si právě Andrése, aby kufr vyzvedl z mořského dna. Během prvního pokusu o vyzvednutí však zjistí, že kontraband se nachází v podmořské jeskyni obývané žraloky, kteří jakoby spí na dně a jak později vyjde najevo, zřejmě psychicky ovládají události nad hladinou. Andrés si rovněž začne uvědomovat, že právě tato jeskyně je příčinou jeho zmizení a ztráty paměti. Posedlý myšlenkou objasnit její záhadu se do ní opakovaně potápí a s tím narůstají i jeho podivné podmořské zážitky. Trpí halucinačními vizemi jakéhosi potopeného dávného města, které občas překryje silueta robota či mimozemšťana s anténkou na hlavě a nakonec je nucen bojovat s náhle probuzenými žraloky, přičemž jako štít používá mrtvolu posléze jen torso těla jiného potapěče. Samotný konec je možná nejpodivnější, co jsem kdy viděl. Namísto obvyklého oznámení ''The End'', ''Fin'' apod. se dočkáme velkého červeného otazníku, což svědčí o tom, že ani samotní tvůrci si nebyli jistí co to vlastně mělo všechno znamenat. Pointa neexistuje, vysvětlení žádné, na druhou stranu film obsahuje jednu velice působivou scénu, z které bych měl nejspíš noční můry dodnes, vidět ji jako dítě. Působí trochu dojmem, že byla vystřižena z jiného filmu, ale určitě jde o nejvíc zapamatováníhodnou věc z celého filmu. Ostatně odkazuje na ni i parádní malovaný obal videokazety. Nocí se plavá malá jachta a v podpalubí je několik lidí, převážně hippies a jedna malá dívka se strašidelnou panenkou. Všichni mají podivný strnulý pohledy, k tomu jedna máníčka hraje na kytaru hypnotizující píseň. Najednou se všichni zvednou a v čele s holčičkou vyjdou na palubu a postupně naskákaj do vody. Ta strašidelná panenka se vznáší těsně pod hladinou, osvětlená měsíčním světlem, kamera najíždí na detail a pak jí z pusy začne proudit spousta krve. To samozřejmě přiláká žraloky. Už jenom kvůli téhle scéně stojí Žraločí jeskyně za vidění.

L'ange není filmem v klasickém slova smyslu, natož pak fantasy, jak je zde uvedeno. Jde spíše o koláž vjemů a pocitů vyjádřenou obrazem. Autor se vyjadřuje za pomoci mnoha odlišných technik, ať jde o hry světla a tmy, efektní využívání zpětného chodu kamery, záběry skrz pokřivené čočky a nebo značně experimentálně pojatý střih. Některé sekvence působí dojmem oživlých obrazů Holandských mistrů, kdy statická kamera sleduje střihem pokřivený pohyb v obraze a jindy zase překvapí inovativně užité filmové postupy. Obrazovou stránku filmu kongeniálně doplňuje hudba autorovy manželky, Michèle Bokanowské. Hudba je sama o sobě schopna navodit člověku velmi zvláštní stavy. Dosahuje toho především zvukem nástrojového obsazení, v němž dominují smyčcové nástroje a klavír a následně pak experimentální strukturou skladeb. Bokanowská do své hudby komponuje i různé nezvyklé ruchy a nebojí se používat i střihy nebo smyčky. Ve výsledku pak hudba působí jako naprosto rovnocenný partner obrazu. Je velmi těžké popsat tohle nádherné a ojedinělé dílo někomu, kdo ho neviděl na vlastní oči. Pokud bych měl L'ange k něčemu připodobnit, napadají mě snad jen snové scény z filmů Davida Lynche, které vyzařují podobně ''divnou'' atmosféru. Veškeré příměry však nakonec selhávají, protože tvorba Patricka Bokanowského jde ryze vlastní cestou. Cestou vedoucí do jiných sfér vnímání.