bierce

Už nevím co mě na tomhle filmu zaujalo a přimělo mě ho stáhnout. Kdybych se o Robertu Kramerovi nedozvěděl až díky shlédnutí tohodle filmu, tipl bych si že to bylo právě jeho jméno. Ale ať to bylo jakkoli, jsem rád, že jsem to udělal. Je totiž naprosto zřejmé, že Kramer byl člověk s jasnou a svébytnou tvůrčí vizí. Prakticky celý příběh se odehrává na roller derby stadionu nebo v jeho těsné blízkosti a sleduje primárně Serge a Nelly, mladý pár trávící většinu svého času právě zde. Zatímco Serge působí racionálně s realistickým náhledem na svět, Nelly je impulzivní a ochotná překračovat hranice, aby dosáhla svého cíle, čímž je cesta do Chicaga na mistrovství v roller derby. Zásadní překážkou v této cestě jsou chybějící peníze, což ovšem Nelly nebrání aby neustále nepřicházela se zoufalými a naivními nápady jak je získat. Na stadionu, který je vlastně jakýmsi zvláštním mikrokosmem s vlastními pravidly se ale pohybují i další postavy. Jednou z nich je i starší reportér, který coby častý svědek Nellyiných zoufalých výlevů navrhne mladému páru, že o jejich cestě napíše reportáž a skrze svého zaměstnavatele zaplatí cestovní náklady. Nelly se však zdráhá na tento návrh přistoupit, protože reportérovy motivace jsou poněkud nejasné a navíc do hry vstupuje tajemná dívka, pozorující neustále celou situaci z pozadí. S blížícím se závěrem nabývá celý příběh možná až metafyzických rozměrů. Schválně říkám možná, protože příběh se dá jistě chápat i zcela racionálně. Nicméně Manu, ona dívka v pozadí, působí jako jakási vyšší bytost, která dovede trestat a dovést jiné k prozření. Díky Kramerově vynalézavé práci s mizanscénou a celkové nedořečenosti jednání postav působí závěr filmu, i přes zdánlivou banálnost námětu, málem až tragicky. Nelly dospívá, ztrácí iluze a bez soucitu se zbavuje Serge, který je náhle tím slabším článkem páru, neschopným čelit nástrahám života. I po třech dnech ve mě film stále nějak doznívá. Cítím z něj zvláštní smutek nad bezstarostností mládí, které se už nikdy nevrátí.

Maupassantova Horlu jsem poprvé četl zhruba v 15 letech a dodnes je to pro mě na poli fantastické povídky jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků. Nedávno jsem zjistil, že existuje tato adaptace, a přesto že už dávno považuji sledování filmových verzí mých oblíbených literárních děl za činnost zcela zbytečnou, přesvědčila mě nakonec krátkometrážní stopáž a účast Laurenta Terzieffa. Příběh je prostý. Osamoceně žijící muž začíná pociťovat přítomnost jakési neviditelné bytosti, jež je mu neustále nablízku, nakukuje mu přes rameno když čte knihu, v noci mu usedá na postel a rdousí ho a postupně z něj vysává životní sílu. Na rozdíl od staršího filmu Diary of a Madman s Vincentem Pricem, kde z předlohy zůstalo jen základní torzo, je tato adaptace překvapivě velmi věrná. Jedinou změnou je mírná modernizace. Hrdina si nepíše deník, ale namlouvá komentář na magnetofon. S výjimkou neviditelného Horly je postava muže, ztvárněná Terzieffem, jedinou bytostí ve filmu. Kamera ho většinou snímá v pokoji nebo na procházkách přírodou, kde se často s pátravým výrazem otáčí a hledá neviditelné, případě zírá do zrcadla. Chápu, že nároky na herce, který musí sám ztvárnit postupný propad do šílenství, kvůli bytosti kterou nevidí, jsou nemalé. Proto ale existují ostatní filmové složky, jmenovitě kamera, zvuk, režie atd., které mají herce podpořit. Což se v tomto případě moc nepovedlo. Je možné, že díky znalosti povídky a jejího silného účinku jsem k filmu trochu shovívavější. Dokážu si tak lehce doprojektovat onu hrůzu z neznámého a bezvýchodnou atmosféru, které později významně ovlivnily i Lovecrafta. To bohužel pro film není úplně nejlepší vizitka, nicméně pokud má někdo nutkavou potřebu vidět zfilmovaného Horlu, tohle je určitě lepší volba než Diary of a Madman.

Film z počátku klame a začíná jako stručná exkurze do historie komiksového média v Itálii. Pokrývá počátky stripu v denním tisku a mimořádně populární dobrodružné "pulpy" typu Flashe Gordona a Fantoma od sklonku nultých let dvacátého století přes útlum způsobený cenzurou během války až po nebývalý rozkvět na přelomu 50. a 60. let. Zhruba ve třetině filmu a současně s rokem 1965 ale přichází na scénu zásadní jméno italského komiksu Guido Crepax a film od tohoto momentu obrací směr a soustředí se už výhradně na něj. Detailně se rozebírá vliv kinematografie a popkultury na styl jeho kresby a strukturu komiksových prací, zmiňuje se spolupráce s režisérem Tinto Brassem a postupný příklon k námětům s výraznými prvky surreálna a erotična. Z formálního hlediska je film zajímavý tím, že se i přes poměrně obsáhlý komentář zcela vyhnul přítomnosti tzv. mluvících hlav. Namísto toho je až na dvě krátké ukázky z Eisensteinova Alexandra Něvského a Brassova Col cuore in gola poskládán výhradně z větších či menších detailů Crepaxových komiksů a kreseb. A samozřejmě výraznou osobitost filmu dodává i skromně použitá ale šarmantní psych beat hudba Sandra Brugnoliniho. Rád bych viděl podobný film o Kájovi Saudkovi. Oba pocházeli ze stejné generace, začínali víceméně stejnou dobou a jak jejich vlivy, tak témata měly mnoho styčných ploch. A při vší úctě ke Crepaxově tvorbě si myslím, že za odlišných dějinných okolností by se krčil hluboko v Saudkově stínu.

Černobílá lowbudget duchařina evokující éru němého filmu a současně undergroundovou lofi nezávislou estetiku, která ve mě dokázala vyvolat to (ne)příjemné mrazení, známé především z duchařských příběhů předminulého století a tak vzácně se vyskytující v dnešní tajemství zbavené době. Zároveň je zásluhou obou hlavních protagonistek cítit i lehký náznak groteskna a dekadence. V roli nepokojného ducha samotná režisérka a coby její přeživší sestra weird folk hudebnice a ilustrátorka Dame Darcy, která se společně s Bliss Blood z Pain Teens, Darcy Klotz z God Is My Co-Pilot , Barrym Londonem z Oneidy a Frankem Infantem z Blondie podílela i na soundtracku.

Děj tohodle kraťasu odehrávajícího se ve Švédsku za dávných pohanských dob je beze zbytku shrnut v samotném názvu. Myšlenka obětování lidského života v zájmu vyššího cíle, konkrétně v tomto případě dobré úrody, potažmo přízně bohů, je minimálně pro současného člověka dost děsivá. Když se k tomu přidá působivá černobílá kamera, bezvýchodná atmosféra nočního lesa, plná děsivých věcí dalece přesahujících prosté myšlení tehdejších lidí a na svou dobu poměrně naturalistické scény, vznikne z toho pozoruhodný film, jež se dá bezpochyby zařadit mezi pionýry tzv. folk horroru.

Rozkošný dokumentární náhled do pařížských módních trendů od zapomenutého novovlnného režiséra. Film zpovídá mladé Pařížanky, jež oblečené v posledních módních výkřicích komentují svůj vztah k módě a množství prostředků nutných na její pořízení. Rovněž navštívíme fotosessions časopisu Elle za účasti tehdejších redaktorů, zodpovědných údajně za boom kozaček ve městě. To vše podbarveno instrumentální hudbou Serge Gainsbourga a s cool černobílou kamerou upomínající na ty nejlepší filmy Francouzské nové vlny. Ve výsledku nic zásadního, ale rozhodně roztomilá záležitost.

Nízkonákladová ale vizuálně přesto působivá adaptace epizody z Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze. Alfons van Worden nachází pod šibenicí s mrtvolami dvou bratrů spanilou Rebeccu, sestru kabalisty, která mu po probuzení z mrákot vypráví příběh svých neúspěšných námluv s dvojicí duchů ze souhvězdí Blíženců. Narozdíl od známější Hasovy adaptace ze stejného roku je tento film pojat formálně netradičněji, místy to zachází až do hájemství experimentálního filmu, důkazem čehož jsou mmj. abstraktní animace Piotra Kamlera. Na mě to funguje jako perfektní lákadlo, abych se konečně pustil do Potockého knihy, nebo případně znovu koukl na Hasovu opulentní filmovou verzi.

Domnělá sériová vražedkyně je popravena, ale vraždy pokračují dál pod taktovkou skutečného vraha, vydávajícího se do víru noční Paříže v přestrojení za ženu. Černobílá kamera sledující vizuálně velmi vděčné lokace v netradičních úhlech a místy nelineární střih svědčí o letmém otisku avantgardy. Pařížské ulice, noční život, častá nahota, sleazy atmosféra, disharmonická hudba, občasné WTF momenty, policejní informátor jménem André Breton, obří reklamní stojna s Barbarellou a závěrečná, téměř třetinu filmu trvající honička po střechách a ruinách Paříže vyvažují trochu nudnou první polovinu.

Téměř čistá abstrakce, kde v barevných skvrnách místy prosvítají povědomé obrysy a tvary. Na chvíli se dost zřetelně objeví i Anaïs Nin, dávná múza Henryho Millera a jedna z průkopnic feministické erotické literatury, která film doprovází četbou své novely House of Incest. Nevím jestli by lepší porozumění onomu textu přispělo ke komplexnějšímu pochopení filmu, pravděpodobně ne. Takže nejvíc na mě zapůsobila hudba. Na dobu vzniku bych řekl, že poměrně revoluční elektronická kompozice, kterou bych tipoval nejdříve na polovinu let šedesátých.

Kompilace oku lahodících scén ze tří kanadských národních parků, která soudě dle samotného závěru musela vzniknout na zakázku coby propagační film. Tvůrce se ale téma pokusil uchopit trochu netradičně a film je tak koncipován jako příběh mladé dívky na letní dovolené, následuje seznámení s charismatickým stopařem, založení rodiny a šťastný život s prvním dítětem. I když ve filmu uplyne minimálně 5 let, děje se tak bez většího vzruchu, všechny scény jsou zasazeny do krásných horských scenérií nebo na prosluněné pláže. Vyjma několika zvolání a jednoslovných dialogů je film prakticky němý, doprovázený téměř výhradně typicky šedesátkovou coctail hudbou. Plyne to vskutku lehce, bohužel je to trochu nuda. Z dnešního pohledu vidím jako přínos především první polovinu, obsahující značné množství scén schopných přiblížit dnešnímu divákovi skrze hlavní představitelku v sexy outfitech ikonická 60. léta.