bierce

Výsostně politická levicová dystopie zasazená buď do nepříliš vzdálené budoucnosti nebo alternativní současnosti, v níž jednou z mála možností odporu vůči buržoazní společnosti je účast v moderní verzi gladiátorských zápasů, provozovaných na mezinárodní, ale přesto ilegální úrovni. Film se soustředí na Ettorea, jednoho z nepřizpůsobivých, z něhož se díky postavení šampiona stává celebrita tohoto undergroundového světa, což mu zároveň umožňuje projevit své revoluční tendence. To ale nevyhovuje jeho agentovi, který má díky němu problémy se státním aparátem. Jak to dopadne je poměrně zřejmé... revoluce je jako černá díra a mívá ve zvyku požírat své děti a vše v blízkém okolí. Tahle stručná synopse vypadá docela prostě, nicméně film samotný až tak přístupný není. Ossang je očividně experimentátor a solitér a ač bych film určitě necharakterizoval jako experimentální, jisté prvky tohoto přístupu jsou viditelně zřetelné, ať už v samotném řazení scén, nervním střihu nebo vynalézavé kameře, volící často netypické úhly. Změny barevného ladění obrazu s občasnými mezititulky upomenou na období němého filmu, zároveň mi to však díky silné punkové stylizaci evokovalo japonský cyberpunk. Tomu dále napomáhá použitá hudba, jež je výhradně industriálního a punkového směru. Ossang ostatně z takového hnutí vyšel, takže zde krom skladeb Tuxedomoon, Lucrate Milk, Cabaret Voltaire nebo Throbbing Gristle zazní i jeho vlastní kapela M.K.B. Fraction Provisoire. Do toho sází odkazy na RAF, filozofii a literaturu minoritních autorů, takže proč z toho nejsem nadšen tak, jak jsem očekával? Zřejmě proto že mi to přišlo až moc nesrozumitelné, a ve srovnání s pozdějším Docteur Chance ne tak vyzrálé. I přesto na 150% doporučeníhodné a případný nosič zařadit na poličku hned vedle rané tvorby Sogo Ishiiho a Shinya Tsukamoty.

Jeden z mnoha Russellových příspěvků do série filmů o umění, sdružených BBC pod hlavičkou Monitor. Z dnešního pohledu je Pop Goes the Easel poměrně důležitým titulem, jelikož významným způsobem nastartoval, případně potvrdil, pozici čtyř mladých výtvarných umělců (Peter Blake, Peter Phillips, Derek Boshier, Pauline Boty) na poli tehdy vzrůstajícího pop artu. Pravděpodobně i přičiněním černobílého filmu, který zrovna tomuto výtvarnému směru moc nesvědčí, jsem ale převážnou část tvorby většiny zúčastněných docela odzíval. Na první dobrou mě vlastně zaujala jen Pauline Boty. Ta se z celé čtveřice nejvíce vyjímá (zde zobrazené koláže bych se o několik dekád dřív nebál označit za surrealistické) a zároveň je paradoxně nejméně významná, příčinou čehož byl ale bezesporu mimořádně smutný osud. Její přirozené vystupování a nakažlivá energie jakoby nakoply i Russella a s jejím příchodem na obrazovku se původně docela fádní portrét překlápí do zábavného "putování" swingujícím Londýnem s bonusem v podobě pamětihodné pasáže dramatizující Botyin sen. Na tehdejší dobu nebývale tísnivá ale zároveň pro Russellovu pozdější tvorbu příznačná scéna zobrazuje Paulinu prchající nekončící chodbou s desítkami dveří před ženou na kolečkovém křesle. Grotesknost přízraku na vozíku navíc podtrhuje jeho očividně německý původ, což z něj dělá perfektní protějšek, možná nevlastní sestru, o něco mladšího Dr. Strangelove. Ken Russell rozhodně uměl zaujmout jako nikdo jiný, navíc na místech, kde by to nikdo nečekal.

Existuje nějaký subžánr, zahrnující filmy odehrávající se ve výtahu? Napadá mě holandský De Lift nebo španělská středometrážní klasika La Cabina. Žádný z nich by ale v duelu o vůdčí místo s tímhle pseudo art exploitation podobenstvím neuspěl, jelikož neměl odvahu omezit se, s výjimkou cca prvních 5 minut, výhradně na prostor výtahové kabiny. Když to víc zobecním, jde samozřejmě o klasické schéma skupinky různých charakterů uzavřených proti své vůli v malém prostoru, jež se nedá opustit. Coby hodně blízký příbuzný mě napadá Buñuelův El ángel exterminador nebo s drobným odstupem Duvivierovo Marie-Octobre a Lumetovo 12 Angry Men. Schéma je tedy zřejmé, poměrně komorní, jenže jsme v Itálii druhé poloviny sedmé dekády. Ač nejsem příznivcem podobných soudů, zde se při sledování vkrádá poměrně výrazně do mysli jméno Marca Ferreriho a zároveň, paradoxně, ač film není překvapivě téměř vůbec graficky explicitní, i pocit (možná subjektivní) pokleslosti a špíny, jak ho v oné době zobrazovaly různé nazi, nun a jiné exploitationy. Mladistvý (pseudo)intelektuál se zálibou v bizarnosti si zde přijde na své, protože tenhle film nabídne i to, na co by se bál jen pomyslet. Koprofagie, nekrofilie, kanibalismus, konflikt mezi politickým a církevním přesvědčením a v neposlední řadě kritika katolické církve, zahrnující mmj. intimní styk kněze s nezletilou dívkou. To vše přímo na Vatikánské půdě. Výtah se skupinkou 12 "vyvolených" mířící původně na audienci k samotnému papeži tak sice stoupá do nebeských výšin, sv. Petr je nahoře ale určitě nečeká.

Zvláštní tvar, chtělo by se říci koláž, jež je svého druhu jakousi kronikou, akcentující především rodinný život hlavní postavy, impresionistického malíře. I přes občasné hrané scény je formálně pracováno, podobně jako u Markerova La Jetée, především se statickými fotografiemi, které se zde občas přetransformují do kreslené verze, zpodobňující malířovo vidění světa. Titulní jablko v názvu se pak odkazuje k malířově touze po poznání dokonalosti, již spatřuje právě v onom prostém ovoci. V podstatě každý frame je hotovým obrazem a čirou vizuální poezií a zároveň jako celek film disponuje silnými pocity nostalgie, plynoucího času, lásky k umění, ženě a životu vůbec. Netuším nakolik osobní projekt to pro autora byl, zdali se v něm projevily i jeho skutečné rodinné vazby, nicméně i pokud šlo o pouhou fikci, podařilo se mu tento dojem navodit velmi zdařile.

Nezvykle pojatý portrét irské hory Errigal, nejvyšší z tzv. Sedmi sester. Na počátku je skrze teatrálně pojatý komentář téměř až personifikována a vykreslena coby oponent sousedící zlovolné Mt. Muckish, s kterou soupeří prostřednictvím přírodních živlů. Po tomto úvodu už se film po zbytek stopáže obejde bez komentáře, doprovázen pouze starosvětsky dramatickou hudbou, reagující i na jemné nuance rychle se měnícího počasí, zachyceného kamerou v působivě velkých celcích. To, a zároveň na dokument docela divoká montáž, způsobuje že i přes značné množství lyrických krajinných záběrů film působí mimořádně epickým a v jistý moment dokonce až hororovým dojmem. Vlastně mi tak dává smysl i paradoxní žánrové zařazení mezi britsko/irské okultní filmy, fantasy a tzv. folk horory, jako se to stalo na jednom private trackeru, kde jsem film stáhl.

Zapomenutý, nicméně překvapivě vtahující dokument zobrazující studentské bouře revolučního května '68 v ulicích Paříže, a jak je patrno z názvu, zaměřující se výrazně na brutalitu represivních složek. Ač je cca 95% filmu postaveno pouze na statických černobílých fotografiích, dění na nich zobrazené je natolik expresivní, že i bez zřejmě autentického zvukového záznamu z ulic a postupně gradující montáže, by nadále zůstal fascinujícím záznamem této nechvalně proslulé události moderních francouzských dějin. I přes odlišné historické pozadí i pojetí se nabízí srovnání např. s některými dokumenty Evalda Schorma nebo Jana Němce.

Decentní úvod do pravidel, historie i zákulisí senegalského tradičního sportu, zvaného Lamb, při němž se vždy dva zápasníci zaklesnutí pažemi do sebe pokouší dostat soupeře na zem. Nemalou roli ale hraje i duchovní rovina, projevující se v specifických tancích, zpěvech či potírání se vonnými silicemi. Ačkoli byl Senegal už několik let nezávislý, s ohledem na svou minulost coby francouzské kolonie, je tento dokument, přesně v duchu filmů své doby, doprovázen velmi exaltovaným francouzským komentářem. Z něj i z vizuálního záznamu je pak zjevné, že jde po aktivní i pasivní stránce primárně o mužskou záležitost. Zatímco muž se s kamarády přetahuje a masíruje si ego, žena doma vaří, stará se o děti a v lepším případě si užije roli odměny pro vítěze. Když vezmu v potaz těch pár nedávno shlédnutých francouzských filmů ze stejné dekády, jejichž ženské postavy vyvíjely na svou dobu silné emancipační snahy, jde o příhodnou, i když částečnou a tedy ne stoprocentně výstižnou, ilustraci rozdílu mezi "vyspělým" Západem a "zaostalým" Třetím světem.

Flora je mladá dívka, která tráví celé dny beznadějným nicneděláním v nudném francouzském městečku. Tam se přistěhovala se svým milým, vojínem Charlesem, i přesto že se jí dotyčné místo příliš nezamlouvá. Charlesova věčná nepřítomnost, jakož i bohapustá nuda všedních dní ji postupně přivádí k zájmu o pokojové rostliny a floru obecně. To vygraduje v lehce surreálném emancipačním závěru, v kterém se Flora, v souladu se svým jménem, vzbouří proti ženskému údělu, jak ho stále chápe velká část mužského pokolení. Je škoda, že film se snaží veškeré konání hlavní postavy komentovat skrze poněkud zbytečný voiceover. Větší střídmost a nedořečenost by byla jistě ku prospěchu celkové kvality, která měla díky krásné černobílé kameře a sympatické Bernadette Lafont v hlavní roli, namířeno na vyšší příčky.

Pětašedesátiletý Kluge si dal zřejmě na techno party s mladšími přáteli nějaký smaho a výsledkem je tohle cosi, potácející se na pomezí experimentálního low budget sci-fi filmu a videoklipu s kyberpunkovou estetikou. Jediné co jsem si z toho dokázal vzít za sdělení je, že člověk zůstane ubohým smradlavým a chybujícím stvořením i ve vzdálené a technologicky vyspělejší budoucnosti. Jelikož to vzniklo ve spolupráci nebo pro jakýsi Tekkno-Magazin, doprovází to z dnešního pohledu už poměrně úsměvná a zastaralá tekkno hudba a rovněž celý "sci-fi" vizuál je tvořen pomocí hodně laciných efektů. I přes svou výpovědní vyprázdněnost mi to ale přišlo vlastně celkem sympatický, jelikož mi to velmi silně evokovalo starý Živly.

Tenhle zapomenutý kousek mně zvládl spolehlivě nalákat díky lákavé synopsi, jakož i době a místu vzniku. Bohužel jeho potenciál nebyl ani zdaleka naplněn kvůli zcela rutinní až nudné režii. Rovněž žánrové zařazení do komedie není úplně pravdivé. Příběh je sice díky hlavní postavě děvkařského reportéra veden v relativně odlehčeném duchu, ale do komedie má dost daleko. V půlce filmu už se dostavovala únava, ale nakonec mě zvládly do konce udržet dva důvody. Jednak čistě subjektivní přitažlivost hlavní představitelky Ewy Swann, která mi v jistých momentech připomíná jednu konkrétní osobu z mého okolí a za druhé charismatický Bruno Cremer v záporné roli. Nejzajímavější věc však přichází až v samotném, poměrně nečekaném, závěru, kdy hrdinka zpozoruje u svého zachránce stejné majetnické sklony, před kterými se snažila prchnout a raději volí dobrovolný útěk i od něj.