Recenzie (1)
Jeden z mnoha Russellových příspěvků do série filmů o umění, sdružených BBC pod hlavičkou Monitor. Z dnešního pohledu je Pop Goes the Easel poměrně důležitým titulem, jelikož významným způsobem nastartoval, případně potvrdil, pozici čtyř mladých výtvarných umělců (Peter Blake, Peter Phillips, Derek Boshier, Pauline Boty) na poli tehdy vzrůstajícího pop artu. Pravděpodobně i přičiněním černobílého filmu, který zrovna tomuto výtvarnému směru moc nesvědčí, jsem ale převážnou část tvorby většiny zúčastněných docela odzíval. Na první dobrou mě vlastně zaujala jen Pauline Boty. Ta se z celé čtveřice nejvíce vyjímá (zde zobrazené koláže bych se o několik dekád dřív nebál označit za surrealistické) a zároveň je paradoxně nejméně významná, příčinou čehož byl ale bezesporu mimořádně smutný osud. Její přirozené vystupování a nakažlivá energie jakoby nakoply i Russella a s jejím příchodem na obrazovku se původně docela fádní portrét překlápí do zábavného "putování" swingujícím Londýnem s bonusem v podobě pamětihodné pasáže dramatizující Botyin sen. Na tehdejší dobu nebývale tísnivá ale zároveň pro Russellovu pozdější tvorbu příznačná scéna zobrazuje Paulinu prchající nekončící chodbou s desítkami dveří před ženou na kolečkovém křesle. Grotesknost přízraku na vozíku navíc podtrhuje jeho očividně německý původ, což z něj dělá perfektní protějšek, možná nevlastní sestru, o něco mladšího Dr. Strangelove. Ken Russell rozhodně uměl zaujmout jako nikdo jiný, navíc na místech, kde by to nikdo nečekal. ()