Irma

Bohužel ani v titulkách filmu není zmíněno, že autorem nejpůsobivějšího hudebního doprovodu není Max Richter, ale Johann Sebastian Bach a jeho Arioso.

Tuhle ostudu si příběh Lidic opravdu nezasloužil. Špatně napsaný scénář, nevěrohodné dialogy i situace, amatérské zobrazení atentátu na Heydricha mluví za vše. Špatná režie, pod jejímž vedením i tak skvělí herci hrají nevýrazně a není jim rozumět. A ty podivné barvy na vlasech!

Nutno podotknout, že úryvky básní musí být v češtině! Verze s českým zvukem a anglickými titulky, která je k vidění na serveru DocAlliance, je hybrid-pozůstatek cizojazyčné verze a nemá smysl ho sledovat, protože bez básní v originálu, které podstatně dotvářejí obsah snímku, je to jen polovina už tak kolísavého dokumentu (zvuk telefonu je vskutku iritující). Sama autorka není s obrazem sebe v něm vůbec spokojená a doufá, že se s realitou nikterak neshoduje.

Ani kvalitní film, ani kvalitní erotika. Špatný film, špatné porno. Jen záblesky obojího a výsledný efekt - zklamání.

Dojemný film s výjimečně přesnou evokací světa dítěte a toho, jak zásadním způsobem citový život rodičů dramaticky ovlivňuje náš budoucí život.

Dobré k tomu přivodit si depresi.

"Víte, proč jsou ve vodě? Nechtějí nikdy umřít."

Nechápu, jak někdo může o tomto bezvýchodném díle napsat, že je to hezký či dobrý film. To musí být člověk necitlivý, který potřebuje k rozjitření svých zaprášených citů opravdu kruté scény, pravděpodobně sadista. Ve filmu jde o vršení bezvýchodnosti, zla, bolesti a nespravedlností páchaných na hlavní postavě krásného nevinného chlapečka. Nenásleduje ovšem žádné rozuzlení, žádná katarze. V příběhu není naznačeno žádné východisko, žádný světlý bod. Po zhlédnutí filmu se sebevražda jeví jako nejlehčí řešení, které vás zbaví hnusu světa včetně tohoto strašného snímku.

Výchozí nápad s centrálním bodem trafiky, kde se setkávají hlavní postavy, a jejich zamyšlené pokuřování - to mohl být vynikající základ pro skvělý film, kdyby ho však nepohřbil nevěrohodný až kýčovitý scénář. Nad čím například zůstává rozum stát: Opravdu, když děláte největší kšeft svého života s kubánskými doutníky, si krabice s nimi uložíte pod umyvadlo? Opravdu, když se před vámi objeví žena z minula a tvrdí, že její dcera je vaše, ale vy jí to moc nevěříte, se spokojíte s jejím konstatováním, že vlastně tak úplně neví, kdo je otcem, ale na rozloučenou jí přispějete pro dcerunku pěti litrama dolarů na odvykací kúru? Děj se místy neúnosně vleče, motivy jednání postav, které mají daleko k živoucnosti, šustí papírem scenáristy, který si asi myslel, že právě tvoří "nezávislé, umělecké" dílo. Vrcholem kýče je pak "nejkrásnější vánoční příběh" se slepou černoškou (a podle mě je přímo diletantskou filmařskou chybou nechat jednu postavu zdlouhavě vyprávět to, co pak znovu vidíme v obraze). Podle zdejšího vysokého hodnocení jsem hodně očekávala, a pak jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Nejvíc mě udivuje, že tolika lidem stačí k pocitu, že se dobírají hluboké podstaty života, jen vykonstruované sladkobolné historky.