Tsunami_X

Smutné - veselé, červené - modré, něžné - kruté, dětské - dospělé, odtažité - přívětivé, dobrácké - zlé a hlavně krásné a neskutečně poetické. Nutno vidět.

S filmy o zvířatech to máte složité. Buď spadnete do trapného citového vydírání, nebo se zaměříte jen na takzvané psí kusy, či snad můžete natočit něco opravdu kvalitního co se vymyká běžným animálním měřítkům. A je to až k nevíře, ale tady se to všechno povedlo až na pár drobných detailů sesmolit do jedné podívané. V prvé řadě bych chtěl vyzdvihnout naprosto skvělou kameru a musím říct, že takhle jsem si pohyblivé obrázky už dlouho neužil. Příběh je takový standardní či snad mohu konstatovat citový, ale o to více mě dostával, i když jsem byl sám překvapen jak se nechám vytočit scénami, které jsem čekal už od poloviny. V ničem jiném, než režisérském citu to nebude. Nebýt pár už opravdu přehnaností, jako třeba ten záběr přes ucho, bylo by to zcela jasné hodnocení. Nenávidím cirkusy a týrání zvířat, nesnáším věci tipu komisaře Rexe a podobné paskvily. Ale tyhle dva bratry jsem si zamiloval na první pohled a budu na ně vzpomínat jen v dobrém. Tkví v jednoduchosti síla? Tady určitě.....

Další balónový film od Alberta Lamorisseho, který se v češtině jmenuje dosti nečekaně – Let Balónem. Příběh pojednává o jednom postarším vědci, který vymyslí nový pohon pro tento, spíše než dopravní, vyhlídkový prostředek. Díky studenému vzduchu může náš hrdina regulovat výšku a také zatáčet do stran. Bohužel se mu nedostává uznání v jeho oblíbeném klubu, a proto se tedy vydává na cestu po Francii....Snímek se ani nesnaží vytvářet děj nějak uměle. Zápletka je jasná a jednoduchá, je jasné, že musejí přijít nějaké peripetie a šťastný konec a celou dobu se tak můžeme soustředit jen na jednu věc. A tou je pozorování krajiny země galského kohouta. Takový větší zeměpisný dokument, jehož legrační vsuvky už dnešního pohledu nejsou legrační a jediné čím tedy snímek disponuje je pravdivé zobrazování krajiny. Ne že by to utíkalo nějak pomalu, ale ke konci se už člověk přece jenom trochu nudí....Ale nějakou tu poetiku to v sobě má a příjemně si u toho odpočinete...

První část z takzvané Aupovi trilogie pojednává o životě venkovské rodiny. Otec je věčně zchudlý intelektuál (spisovatel), matce se vše valí přes hlavu a svůj vztek ventiluje v prvé řadě na bezbrannou babičku a malý Apu skotačí se svou sestrou Durgou. Film byl financován z rodinného majetku a na MFF v Cannes v roce 1956 byl oceněn za „humanistický dokument“. Kritici a režiséři jej řadí hodně vysoko, dokonce se objevil na předních příčkách časopisu Sight and Sound v jeho poslední anketě o nejlepší filmy všech dob. _____Film se charakterizuje pomalým tempem, které je dle slov režiséra podřízeno okolním vlivům a to zejména přírodě. Celý v zásadě pojednává o běžném životě jedné Indické rodiny, jejich každodenních strastech a radostech a tak trochu i o mentalitě jejich národa. Pro současného mladého diváka to bude spíše asi nudná exkurze na zapadlý venkov, ovšem při troše vstřícnosti by i on mohl dostat nějaký silnější zážitek. Děj není nějak pevně vázán a jak už jsem řekl, jsme spíše pozorovateli událostí, které vyplývají z běžného bytí. Kdybych to měl zhodnotit, tak se jedná o příjemnou podívanou, která si dozajista zaslouží uznání například díky způsobu svého vzniku, ale na jeden z nejlepších snímků všech dob bych to opravdu neviděl.

Po skončení filmu jsem přemýšlel, o čem to vlastně mělo být a co asi chtěl režisér divákům sdělit, pokud prostě nechtěl jen lehce moralizovat a trochu pobavit. Hlavní dějové linky se prakticky nedočkáme, a když už k ní nějak podvědomě směřujeme, rozuzlení nás odmrští opět někam jinam. Ovšem je nasnadě jaké rozuzlení, spíše zakončení jedné epizody. Jako zmapování života „fanoušků“ to také nesplňuje základní podmínky, protože postavy jsou lehce načrtnuté a kromě toho, že pár je jich hloupých, pár chytrých a jeden koktá, se o nich nedozvíme prakticky vůbec nic. Bakalářská bezradnost pokračuje i dále. Dám příklad. Lábusova rodinka dojela do Prahy z důvodu vytopení vlastního bytu, ovšem při sdělovaní této podstatné informace strýc na manželku mrkne jako by v tom měl být nějaký trik či něco podobného, ale že by to bylo rozehráno nějak dále, to ani náhodou. Rovněž finanční zdroje hlavního hrdiny pro mě zůstaly velkou neznámou. Celkově vzato je tento snímek dost o ničem a hlavní plot o příjezdu anglických hooligans, nabízí tak ubohé vyvrcholení, že už jsem to dlouho neviděl. (možný spoiler) Sex v restauraci mezi Kaiserem a pro mě neznámou paní se v mém žebříčku nejtrapnějších scén okamžitě vyrovnal Přeučilově souloži z Ještě většího blbce než jsme doufali.____Celkový dojem je stejně nijaký jako celý film. Nudný, o ničem a zbytečný počin české kinematografie.

Nejdémoničtější zážitek z celé Letní filmové školy ´04. To jsem se takhle jednou vzbudil a zrovna nehráli nic jiného, tudíž jsem se rozhodl zabrousit na tento mexický nezávislý snímek a v rámci sebemrskačství jsem dozajista neprohloupil. Dle programu měl film pojednávat o metaforickém úniku od vázanosti na autority a jakoukoliv fyzickou i virtuální pomoc od vlastního otce. To je z větší míry dáno tím, že režisérův otec je slavný producent a synáček se tak trochu chtěl vymanit z jeho pokleslého komerčního vlivu. Příběh pojednává o dvou rodičích, kteří si pro svého syna (už náznak dokonalosti díky kombinaci reálna vlastních prožitků a úžasnému převedení na filmové plátno) objednají klauna. Jdou totiž na nějaký večírek a dítě se přece musí nějak zabavit. Veselý a barevný pán tedy přichází, rodiče odchází a dítě se baví. Bohužel asi minutu poté,co je bavič s chlapcem sám doma, se rozhodne že to vlastně nemá cenu a přestane dělat cokoliv. Po nátlaku maličkého alespoň čte z novin článek s velmi silným podtextem. Pět minut. Pak už je to hrůza hrůzoucí. Když někdo louská noviny, alespoň se něco děje, ovšem když máme statický záběr na nehybnou lampu (pět minut) a následně na nehybného klauna (opět pět minut) začínám být na rozpacích, zda se jedná opravdu o střižené umění nebo o prachsprostou onanii, kterou měl dávno zavát čas. Je ovšem zábavné pozorovat reakci kinosálu. Půlka odejde, po chvilce se zbylá půlka půlky směje a nakonec nadávají naprosto všichni. Není se čemu divit.

Tarantinova inspirace, gay feeling made in 70´s, libové mučící nástroje a disko kozačky.

26 sekund které pohnuly Amerikou. Barevný záznam smrti prezidenta Kennedyho a jedno z nejznámějších, ne-li to nejznámější domácí video všech dob. Tady opravdu není co k hodnocení. Do toho NFR to asi patří, je to velký díl historie USA.

Dobová reklama, která byla značně velká, o filmu hlásala : „Autentický film, který shrnuje zkušenost z filmování viditelných jevů bez pomoci titulků, bez pomoci scénáře, bez pomoci divadla. Tento experiment usiluje o vytvoření skutečně mezinárodního filmového jazyka na základě jeho naprostého oddělení od jazyka divadla a literatury:“ Vertov sám pak charakterizoval film takto : “Muž s kinoaparátem je disertace na téma Stoprocentní filmový jazyk.“ V materiálu filmu Vertov sám spatřoval tři navzájem se překrývající linie. 1) Život jaký je na plátně 2) život jaký je na filmovém materiálu 3) život jaký je (prostě). Dále tvrdí, že jsou ve snímku ukázány jen některé okamžiky života a jejich výběr je podřízen hlavnímu úkolu, kterým je podání příkladů práce filmového kameramana, který utekl z ateliérové klece (opět vyjádření nesouhlasu s konvenčními natáčecími praktikami), do proudu života. Sám život jaký je, je zde zobrazen v možnostech filmové kamery a to z hlediska prostoru i času. Idea Muže s kinoaparátem napadla Vertova už v roce 1925, při práci na Sovětském kroku. Jeho touhou bylo ukázat kameru zachycující nejvšednější životní jevy. Tím je míněno asistování při narození člověka, doprovázení jej do hrobu, sledování muže a ženy, kteří vstupují ve svazek manželský či zachycení rozdělení toho samého. Vertov se v Muži s kinoaparátem vzdal titulků a řídil se programovým heslem „čistého filmového jazyka“. Ovšem po bližším prozkoumání zjistíme, že titulky upozorňující na absenci titulků jsou přece jenom také titulky. Hlavní postavou celého snímku je bezpochyby kameraman, kterého hraje Michail Kaufman, Vertovův bratr. Náš hrdina je zde zobrazován jako pronásledovatel „života, takového jaký je“. Jedním ze smyslů díla, je vsugerovat divákovi myšlenku, že objektiv kamery se podobá lidskému oku. Vertov si je rovněž vědom experimentálnosti svého díla a také na ni poukazuje. Záběry filmu jsou koncipovány podle teorie intervalů/elektrických výbojů, která se stejně jako Ejzejnštejnova montáž atrakcionů zakládá na střetu dvou záběrů. Rozdíl mezi těmito dvěma filmaři a jejich tvůrčími postupy, je v tom, že u Ejzejnštejna vzniká z ono střetu třetí (asociativní) význam, kdežto Vertov pokládá za základ přenos pohybu v záběru mezi ostatní záběry. Uvažuje jak o pohybu v obraze záběru u samotném, tak o rytmu pohybu ve sledu záběrů. Sám Vertov se o svých postupech vyjadřoval jako o „hledání abecedy či notové stupnice filmu“. Dějově by se dal Muž s kinoaparátem označit jako vzrušující obraz života všední každodennosti, což je přesný protiklad k principům dokumentu jako takového, který se snaží být uchvacující pravě svojí neuchopitelností. Nabízí zamyšlení respektive uvědomění, díky dynamice. Během sledování se naučíme nazírat na šedivou průměrnost poměrně jinýma očima. Poklidné tempo je střídáno šílenou rychlostí, která může v některých případech připomínat až světla stroboskopu. Jelikož Vertov neuznává běžné vyprávěcí postupy hraného filmu, je pro mne dosti podivné zjištění, že s triky – jmenovitě dvojexpozice, zrychlení či zpomalení záběrů, jízd kamery či panorámování, si rozumí o to více. To dle mě narušuje, respektive boří celou ideologii kinooků, kteří se pokoušeli pracovat s absolutní realitou zachycenou na filmový pás. Dosti nepochopitelně, tak pro mě vyznívá Verotovovo přesvědčení, že filmové triky narozdíl od jiných výrazových prostředků hraného filmu nezasahují do koncepce jím zobrazované reality. Nekritizuji pochopitelně formální stránku, ale jistou alibističnost v používání filmových prostředků jako takových. Rovněž práce s lidskými snímanými objekty, nerad bych používal pojmy jako herec či postava, je problematická, protože díky filmové kameře se ztrácí bezprostřednost, jelikož dotyční podléhají zkoumavému oku a aniž by chtěli reagují na něj. V tomto případě se dá vyzdvihnout scéna rozvodového řízení, která je díky tajnému snímání tohoto jevu zbavena. Nicméně tento fakt opět popírá Vertovovu vizi o zachycení reality jako takové. Stejně tak bychom se mohli zamyslet nad zařazením k dokumentu jako takovému. Na jednu stranu Vertov vytváří nový filmový jazyk a snad i učebnici postupů, ovšem otázkou zůstává, zda je takto pojaté avantgardní dílo stále ještě reálnou výpovědí, jak bylo snad koncipováno. Sám režisér sice tvrdí, že hlavním cílem bylo diváka seznámit s výrazovými prostředky, neboli gramatikou a filmová řeč zde není prostředkem, ale cílem samotným, ovšem je zřejmě věcí vlastní interpretace, jak se s tímto přístupem vyrovnáte. Slavný filmový teoretik Plazewski vidí v samotném filmu nesmírné zdokonalení asociativní montáže a zejména montáže tvůrčí. Dle něj se atomizovaly životní jevy, rozkládajíce se na základní prvky, a opět byly skládány v jeden celek, ukázaný ze všech stránek uměleckého záměru. U Vertova se rovněž nabízí jistá paralela s francouzským avantgardním tvůrcem Jeanem Vigem, který společně s bratrem sovětského autora Borisem, jenž obdržel Zlatý Glób a Oscara za snímek V přístavu, natočil krátký dokumentární film Na slovíčko Nizzo, který si však o to ostřeji bere do vínku sociální nerovnosti, zde zobrazené na životě smetánky a nuzáků v přímém obrazovém i ideovém kontrapunktu. Z tematicky podobných snímku bychom mohli zřejmě ještě zahrnout Berlín Symfonii velkoměsta od Waltera Ruttmanna. I když vznikla óda na život německého města o dva roky dříve, než sovětský experiment, je nepochybné, že Ruttmann přijal teorie sovětského filmaře. Jeho touhou je ukázat možnosti střihu podobně jako Melodie světla z roku 1929. Jeho cílem ovšem není prosazení autorského pohledu jako u Viga, ale vytvoření hudební partitury. Někteří kritici jej později označovali za nacistu a nezamlouval se jim právě postup jeho střihu. Není se co divit, když jej v Leni Riefenstahlová v pro režimních filmech dostala až k formální dokonalosti. Ovšem tvrzení, že tyto postupy vedou k zboštění totalitních režimů je spíše zajímavým tvrzením, než axiomem, z toho důvodu, že během Stalinského běsnění byl tento postup zcela zavržen. Muž s kinoaparátem bývá často stavěn do protikladu se snímkem Roberta Flahertyho Nanuk člověk primitivní z roku 1922. Ač by se dala obě díla označit za dokumenty, styl tvůrců je naprosto rozdílný. Flaherty pracuje s principy hraného filmu a vůbec celkově s jeho koncepcí, zatímco Vertov se pokouší o zobrazování reality prostřednictvím střihu a montáže. Rekonstrukce scén společně se scénářem je zdánlivým protikladem iluzi všudypřítomné kamery, jejíchž touha o absolutní realističnost již byla několikrát zmiňována. S odstupem času je jasné, že se Vertov mezi soudobými filmovými génii své doby a zeměpisné šířky, jako byli kupříkladu Ejzejnštejn, Pudovkin či Protazanov neztratil a jeho notně subjektivní zobrazení reality přežilo lépe, než všemožně bombastické manifesty. Tento zapálený tvůrce ve svých nejlepších pracích položil základy k filmovým žánrům jako jsou například tématický filmový žurnál (Kinopravda) či dokumentární filmová poéma (Šestina světa). Pokud bychom měli být stroze heslovití, mohl bych zmínit ještě pojmy jako jsou : manifest umění hluku, spojnice člověka a stroje či teoretické tematizování pohybu...

Myslíte, že mohou mít děti kukuřičných dětí nějaké děti, aneb vítejte do oceánu nudy a nechtěné trapnosti. Nejsem žádným příznivcem této série a abych se přiznal, je toto vlastně první díl, který jsem viděl. Každopádně člověk od samostatného filmu čeká, alespoň nějaké to naznačení souvislostí či vztahů, jelikož může dojít k situaci, že absolutně netušíte na čem jste a o co jde. Zde si lze pomoct jedině internetem, prostudovat si ploty minulých dílů a směle si pustit tuhle bejkovinu. Jenže tohleto bohužel žádná bejkovina není. Hlavní protagonistka přijíždí do liduprázdného města, trpí halucinacemi, vizemi a zřejmě i demencí, což se dá vyčíst z jejího klasického „teens-kill horror“ chování. Ten zlomyslný Izák, který se po mnoha letech probírá z komatu je vlastně dosti legrační pouťový lilipután, který vystraší tak maximálně onu zmíněnou kukuřici. Na druhou stranu je prakticky jediný (nechci prozrazovat vskutku geniální pointu), kdo se dokáže chopit čehokoliv a uskutečnit akci. Bohužel té je tu vskutku malinké množství a tudíž se naprostou většinu času nudíte, jelikož ke zlomyslnému pochechtávání tomu přece jenom něco chybí. Ale Izák je rozkošný....ťuťu ňu’nu