oje

Pestrý příběh ladně střídá i těžko kombinovatelné filmové žánry, přelévá vývoj příběhu z jedné postavy na druhou a rozepisuje charaktery jen proto, aby nás dovedli k těm dalším. Nejde tak o horror, filozofování nad náboženskými sektami, ani policejní drama, je to zkrátka všechno pospolu v přirozeně kompaktním celku. Zajímavě vyznívající koncepce filmu potěší, žádná z přísad výsledného mixu nepoleví a nenudí, naneštěstí ale taky žádná zvlášť nevyčnívá a film zůstává tím, pod čím jej Smith uvedl – fajn počinem bez zvláštních ambicí.

S předními sportovními dramaty se film nemůže rovnat ani náhodou. Jeho ploché zpracování a prázdnota dialogů jej řadí spíše mezi nenáročné televizní filmy. Usednete-li k němu ale bez jakýchkoliv nároků, dostanete sice lehce předvídatelný ale docela pěkný příběh o přátelství, důvěře a sportovním vzestupu, který po chvilce dokáže i zlehka zaujmout. Některé postavy jsou okatě vyhraněné, hlavním charakterům však nechybí sympatie a navíc jsou i docela pěkně rozepsané, snímek proto nepošlu levým hákem k zemi, naopak mu dopřeju nadprůměr.

Thriller o jakési nervové labilitě těhotné ženy pověsil do vzduchu pár otazníků a otevřel několik cestiček vedoucích k zamyšlení nad tím, zda se ztotožnit s konspiračními teoriemi a obavou z okolí, nebo zůstat skeptický. Za přispění letmých náznaků krimi se však zároveň nepouští do žádných odvážnějších scén, nesnaží se přidusit atmosféru a většina stopáže je jen mihotání se mezi spoustou zcela všedních okamžiků. Obava vkročit do složitejších scenáristických konstrukcí dělá z filmu klasickou, sterilní a po všech směrech usedlou panelákovou zábavu, jaká může být produkována kdekoli jako na běžícím pásu.

Film porušuje každou zásadu funkčního horroru. Všechno tajemné z něj vyprchá už v úvodní znělce a malý tajrdlíci, kteří mají představovat pro žánr klíčovou horrorovou hrozbu, by z fleku zapadli do Harryho Pottera nebo jiných lehounkých dětských fantasy. Film s nejblbějším možným žánrovým konceptem proto nejen nudí a mrhá zvučným hereckým obsazením, ale přímo naštve. Distribuce by měla zvážit, zda jako cílovou skupinu natvrdo nezadefinovat robátka povinné základní školní docházky.

Temné a zkličující drama ze života starého muže perfektně navodí znechucení drogami prolezlým okolím a místním brutálním gangem. Skrze syrové vyobrazení, zdařilé atmosféře bezmoci a strachu z každého kroku po zašlém sídlišti se divák velmi dobře ztotožňuje s frustrací osamělého penzisty. Po brilantním začátku ale přichází nesmyslná snaha scenáristů jít proti všem očekáváním a místo krvavé adrenalinové gradace sevíruje těžký útlum a nudu. I přes dojem zahozené šance pozitivní dojem nakonec lehce převažuje.

Amorův úlet nárazově pobaví, díky osvědčenému Biggsovi chvílemi dokonce velmi dobře. Celkový dojem z filmu ale zůstává jen na průměru, a to hlavní díky rozkolísanosti kvality humoru. Scenáristům nejednou došel dech a dobré fóry střídají série trapných kiksů. Navzdory celkem dobrému nápadu na klíčovou zápletku se děj tu a tam dostával do slepých uliček a na příjemném dojmu, který je pro komedii podstatný, nepřidává ani sychravá podzimní nálada vytahaných svetrů, přišlapující odlehčenou notu.

Těžká depresivní vize situace typu „co kdyby“ jedna z etap lidských dějin dopadla hůř, než tomu bylo. Žánru dokumentární se u Threads není třeba bát. Komentáře a statistické údaje neruší, vstupují jen zřídka a náplní zůstávají osudy na úrovni města i konkrétních osob. Přitom se film nepokouší strhnout prostřednictvím přiblížení citů, ale utvořit co nejpřesnější představu o tom, jaká hrůza by po záblesku čekala. Film s hlubokým názvem tak nese hlavně poselství. Poselství šokující, jasné a srozumitelné, aktuální v minulosti i budoucnosti.

Atraktivní příběh polské hrdinky - pro mě s pracovním názvem Sendlerův seznam - se nepodařilo přetavit ve film se silným emočním dopadem. Působí usedle, nevyspěle a chladně. Bez schopnosti vyvolat soucit s obětmi a strach z lesku gestapáckých plášťů zůstává za kvalitními tituly o holokaustu o krok pozadu. Hlavně díky zajímavému prostředí rozpadajícího se ghetta to není přímo špatný film, napětí objevující se jen v náznacích a nezáživné konverzace typické pro televizní filmy mu ale jen tak odpustit nelze.

Zvláštní, originální a těžko popsatelný film, který sice je svým způsobem horrorem, avšak děsí diametrálně odlišným způsobem, než na jaký sme zvyklý. Více než strach poutá film těžko odhadnutelným vývojem, který vyplývá z dětské nevyzpytatelnosti a těžkých rozhodnutí, před která jsou postavy stavěny. Perfektní spád, solidní střih a dokonalá vyšperkovanost každé jedné scény dělá z filmu svěží horror, přestože vás po něm noční můry nechají spát.

Komedie odproštěná od všech závazků konveční zábavy rozjíždí maratón sexistických narážek a vulgárních dialogových výměn 40letých otců od rodin s duší puberťáka, které scénář stále staví do trapných pozic. Hall Passu se jako filmu formátu nechutné komedie nedá upřít, že se člověk zhlasita zasměje, čímž je hlavní cíl splněn. Škoda jen, že pekelné tempo fórů nevydrželo o trochu dýl. Nebýt druhé poloviny filmu, kdy neotřelý chlapský humor ustupuje na úkor příběhového prozření a trochy poučné dějové náplně, dalo se hodnotit výš.