wampilenka

Bond špinavý, zpocený, neohrabaný a důvěřivě zamilovaný (téměř zškapěv ženú!)? Inu, stal se z něj hrdina počátku 21. století. V zajímavostech stojí, že je to první bondovka, v níž prší. Kromě toho Bond z potyček vychází zmlácený a špinavý, scéna v Ugandě je plná bláta a potu, čistota zbývá jen turistickým letoviskům a vydrží jen chvilku, neb dojde-li na boj, zamaže se Bondova čistá košile krví a elegance je v trapu. Co je to za bahno, které se na Bonda neustále lepí? Emoce, tuším. Neboť na začátku filmu M. Bondovi vyčítá, že jedná příliš emotivně a že to není příliš žádoucí. Praxe její slova potvrzuje. (Copak si Bond nikdy nezakládal e-mail a nebyl tedy varován, že heslo ani nejlepšímu příteli?) __ Ještě mi prosímváspěkně vysvětlete plážovou scénu, kdy se z moře vynoří sudovitý blonďák s opičím obličejem a spálenými rameny a snědá kráska seskočivší z koně se na něj usměje ~svůdně~!? __ Jistě, není to takový Bond, jaký býval, proto chápu rozhořčení některých fanoušků, ale protože bondovky byly vždycky nějak poplatné době vzniku,bylo by dobré ptát se „proč teď takhle“. (A já si odpovím, až náležitě prostuduju ty předchozí.)

Bylo by nefér, kdybych postavám vyčítala, že myslí téměř jen na sex, ale to filosofování v mezidobí si odpustit mohly. Nejhůře z nesexuálních témat dopadla nebesa. Vždycky, když na ně došlo, hranice kýče byla překročena daleko do odpadních sfér. (Zvláště poslední scéna byla tak "moc", že vygenerovala nechtíc hutnou dávku ironických strategií.) Usouvztažňování "univerzální rovnice", boha a podstaty vesmíru byla z mého, ve všech ohledech laického hlediska silná slova. Modelovým divákům určitého typu filmů se jistě nesluší servírovat složité myšlenkové konstrukce, ale než nechat postavy plkat banality, je lepší některé repliky vyškrtnout. Takhle se film plácá na pomezí vážnosti a zábavnosti, předstírá hloubku a ponaučení a výsledkem je málo soudržný rybopes. |___ Druhý zádrhel spočívá v tom, že se hrdinka zaplete náhodou do dvou zázračných, na sobě nezávislých událostí, které spolu posléze začnou souviset přímo fatálně. Film kvůli tomu smrdí násilnou konstruovaností. To se ale kupodivu nevztahuje na absurdní scénu, kdy dědeček hrdinky vzpomíná na své setkání se Slobodanem Miloševičem, která se ve filmu objeví (jakoby) omylem. Tato scéna plní především dvě funkce: a) je vtipná, b) dokresluje fikční svět. Na příběhu se nepodílí vůbec nijak a to je dobře. Tak jako jsou příběh a filosofické (vý)trusy největší slabinou díla, nejsilnější stránkou je jeho svět, který umožňuje příjemné kyberpunkové rochňání a poskytuje prostor mnoha vtípkům a nápadům. Tím víc mrzí, že vyprávěcí možnosti, které tento svět nabízel, byly takhle nepěkně promrhány. |___ Ale za to, že ukazuje „život, skutečnou špínu a oprýskané zdi a nikoli jen ten stylizovaný punk“, jak píše Artran, si Technotise zaslouží mírně nadhodnotit.

"Já se bojím. Co budeme dělat?" "Chovej se přirozeně. Mluvení nech na mně." (Víš co, Jamie...?) Je to specifikem tohoto dílu a Honim Rajdy, nebo být Bond girl znamená mít IQ 10, být mimořádně submisivní a splňovat velké množství dalších (vyjma půvabu nelichotivých) ženských stereotypů?

Jedna z možností, jak vést válku mezi pohlavími.

Tímhle mě Trier emočně rozdrtil. A že si dělá srandu z citově vyděračských filmů (a jejich oddaných diváků)? No tím hůř. Dojímat se a zároveň si nadávat, že mu to baštím, je vyčerpávající. Nejvíc lupla facka v podobě muzikálové vložky po vraždě, kdy Trier přiznal "zvrácenou" koncepci svého snímku, a pak už to byl jeden úder za druhým.

Masuka je můj sexuální idol.

Tematizace procesu tvorby, vyprávění o něm a prolínání vyprávěcích rovin není v umění nic nového. Ve výtvarném umění vzpomeňme na Eschera, v literatuře například na Součkovou. Z filmů mě napadá jen ve stejném roce natočená hrůza Horší už to nebude, která se s tématem vypořádala ještě hůře a ke všemu americky. Takže za (ne)tradiční formu body navíc dát nemohu. A příběh? Gradace absurdit a nepříjemností a narůstající svévole „scénaristy“ spějí plynule k nevyhnutelnému konci. Po prvním (a nejspíš i posledním) zhlédnutí: prázdná /místy vtipná/ hříčka, slabé 3*. (Povedené scény už zmínil duddek.)

V každé z nás to je. Schopnost rozepnout černá křídla a svádět i za cenu sebezničení.

Těším se, až někdo vymyslí dystopii, která nebude příliš smrdět Orwellem.

Příspěvek k jedné diskuzi na téma Die Welle: Nemám problém s reáliemi ze studentského života. Naopak - myslím, že pro předvedení toho, jak se ideologie dere do mimoškolního života, jsou podstatné. Kromě toho se v těchto scénách dostala ke slovu hudební složka, která svým výrazným rytmem podkresluje prudký vzestup ideologie, kumulaci energie, čímž i filmu dodala tvar sílící vlny. Problematické je, že některé postavy připomínají více než lidi chodící stereotypy. Bylo právě proto tak snadné pro ně přistoupit na hru či jí odmítnout? Jednoduše proto, že tím 100% naplňovaly svou roli? Právě ta lehkost s jakou postavy a hru přistoupily, nebo ta samozřejmost, s jakou se jí odmítly účastnit, je ve filmu nejvíc neodůvodněná (jediným důvodem je naplnění stereotypu) a vnímám ji jako největší slabinu díla.