wampilenka

Film vskutku nikoho neodsuzuje, ale ani nechválí. Vztah dvou hlavních protagonistů za sebou nechává tolik mrtvol, že konec, ač vypadá jako happy end, nepřináší oddech, úlevu a vyřešení. Naopak dočasnost a neurčitost. (Opravdu bych ho nenazvala "pozitivním ukončením".) Film tím v mých očích získává na hodnotě - varuje se klišé, neproblematizuje jen vliv tradice a náboženství na život jedince, jak bývá zvykem, ale i zamilovanost, která je v tolika současných filmech oslavována. 3,44* BTW: "Loach nikoho nesoudí, nicméně na striktní zachovávání tradičních rodinných hodnot, které (v otázce vztahů, ale i vzdělání) jako okovy svazují životy mladých muslimů narozených v moderním západním světě, nahlíží s větším pochopením než na středověce zpátečnické doktríny katolicismu." Fakt jo, jo? Vždyť Roisinin kněz křičí úplně stejně jako Cesimův otec. Na druhou stranu, pohledu do muslimské rodiny je věnováno víc prostoru, než do církve nebo Roisininy rodiny, takže to zcela vyrovnané není, ale že by se dalo mluvit o pochopení?

Nikdy nebyl MM víc chňu. http://www.wrongcops.com/watch-wrong-cops-chapter-one.php

Waldemar ještě nikdy nevycestoval za hranice Polska. Touží poznat "zachod" a vyjet za prací. Nechává si poradit od souseda, pana Kuky (Kuki? Kukiho?). Ten jej nasměruje do Vídně a pověří ho vznešeným úkolem - setkat se s knězem a říct mu jistou větu-heslo. Po té, co se Waldemar objeví na západě, maje na zádech krosnu ještě vyztuženou kovovými tyčemi, velice rychle se ukáže, že "nic není takové, jaké se jeví". Ani kněz, ani hotel Venus, ve kterém je nakonec ubytován, natož všechno ostatní (včetně pana Kuki/y/iho). Zato film už od začátku dává tušit, že není normální. Hlavní hrdina je přiznaně přehraný a přehnaný naiva ve velkém a zlém světě, dosud živý jen zásluhou svých protřelých kamarádů, které díky své dobrosrdečnosti získává. (A také díky tomu, že nehmatá na fortepiano, na které hmatat nemá!) Ocitá se v absurdních situacích a prostředích a občas se na jeho tváři doslova rozprostře široký, blbý úsměv. Ono přiznání se ke hře, surreálnu a absurdní naivitě filmu dodává i jistou dávku ... uvěřitelnosti. Ale ne takové té realistické, kdy se chce člověku vážně přikyvovat a přitakávat, ale té, která souvisí s přistoupením na hru. Přes všechny negativní společenské jevy zobrazené ve filmu, působí mnoho scén nadsazeně harmonicky a (troufám si říct) mile, ale nikoli kýčovitě nebo, nedej Bože, laskavěhumorně. Právě to podmiňuje ta oboustranná hravá dohoda mezi divákem a tvůrcem.

Ráda jsem sedla na lep. Na(ne)štěstí seriál nepřišl dřív, jinak bych tomu dozajista propadla.

Škoda jen, že to tolik připomíná intro ke hrám. Možná by bývalo bylo lepší rezignovat na detaily v případě postavy poutníka - trochu ji zobecnit, zahalit. Zatímco katedrále propletence a cáry sluší, poutníka činí moc roztříštěným. Ten konec připomněl J, 12: 24.

To mám za to, že jsem zvědavá.

Nešťastně zpracovaný dokument. Nepochybuji, že si T. Ryšek prožil krušné a smutné chvilky, ale ta jejich dramatizace ... tv nova-povodňové zpravodajství hadr. Krom toho způsob, jak o problému mluví, jakým prezentuje sebe, a hlavně, jak míchá páté přes deváté, znevažuje samo téma a příliš nepomáhá problém řešit.

Svět je nespravedilvý. Já se píšu se seminárkou, ve které se snažím obhájit, že ve světě superhridnů (a superzáporáků) vlastně nejde o to, kdo je dobrý a zlý doopravdy, ale o to, jak se kdo prezentuje ve své show publiku. A když ji dopíšu a odevzdám, všimnu si tohohle snímku, který kresleně-filmově říká totéž a mnohem vtipněji, přístupněji a širšímu publiku. Ještě že tu máme Šaldu, který utěšuje nebohé, snažící se teoretiky a kritiky tím, že i kritika uměleckého díla je tvorba. Ale pořád platí, že jde o prezentaci, a v tom případě tvůrci filmu vyhráli svůj superboj a teoretikovi s velkým mozkem nezbývá než nést uděl záporáka a ve svém temném pokojíku chystat další texty o tvorbě jiných, Šalda nešalda.

Trochu mě mrzí, že postavy rezignují pátrat po tom, co jsou zač ti fantomové. Tvůrci jimi ve filmu jen straší a nenaznačí ani trochu, kudy by se úvahy zvědavého diváka mohly ubírat. Netoužím po prozrazení, ale po náznacích a těch bylo v případě těchto potvor pramálo.

To je tak, když si bílý muž nezodpovědně uváže na krk japonskou dívku, která "předtím neměla vážný vztah".