Radek99

If there's something strange in your neighborhood / Who you gonna call? / Ghostbusters! :-)

Výrazné zklamání...a ač se tam Bůh skloňuje ve všech pádech (hlavně tedy v použité hudbě a tetáži), jde o bohaprosté béčko. Subžánr vězeňského dramatu nabízí řadu skvělých filmů, Brawl In Cell Block 99 k nim ale nepatří, neboť ho tvůrce, S. Craig Zahler, zkřížil s akčním subžánrem ,,sám vykosí celou mafii", v tomhle případě celé vězení, a k tomu ještě hlavní (super)hrdina rozšlape celkem dost latexových lidských hlav. Docela utahaný, naivní až hloupý film... Nejlepším vězeňským dramatem roku 2017 je i nadále suverénně Trestanec režiséra Rica Romana Waugha...

Tak tohle bylo nekompromisní! Direkt, zásah přímo na komoru. Jak formou, tak i obsahem syrová obnažená realita současného Polska. Logický evoluční krok v polském Kinu morálního neklidu... Kieślowski, Wajda a Zanussi mají v osobě Wojciecha Smarzowskiho talentovaného nástupce...

O tom se nedá napsat nic jiného, než že je to opravdu krásná, originální a umělecky pojatá duchařinka, poslední dobou velmi populární odrůda amerického nezávislého filmu... Téměř statické záběry, velmi pomalá dynamika, originální ořez obrazu, vynikající ruchy vytvářející atmosféru, skvělá hudba, opravdu hodně komorní vyznění... Filmový minimalismus, kde v podstatě stačí pár prostěradel, jeden dům, dva herci, trocha komparzu a originální koncept, aby se dostavil silný divácký zážitek. Silný autorský film, který mne oslovil víc než předchozí Loweryho snímky. A House Story. A Love Story. A Ghost Story...

Takhle má vypadat dokonalá detektivka! Dvě roviny - kriminální a osobní, silné emoce, k tomu zimní reálie severoamerického státu Wyoming, takže výsledné vyznění se posouvá až kamsi k atmosféře skandinávského noiru, tedy realistický styl s ponuře moralisticky laděným chováním postav, k tomu sociální rozměr vytvořený usazením celého příběhu do indiánské komunity... Detektivka běžící přímo a bez metafor. Taylor Sheridan je opravdu skvostný scénárista a taky zručný režisér, jeho rukopis je dobře patrný... Hlavní hrdina Cory má v sobě velké životní trauma a rozpadlé manželství a život mu do cesty přinese něco, co mu jeho trauma bolestně připomene. Svět drsného severu je výhradním světem mužů, ženy jsou tu na ně plně odkázané, je to v kontrapunktu s většinou Ameriky i západní společnosti. Stopař Cory tak působí zprvu jako průvodce a posléze i ochránce agentky FBI Jane. Buďme upřímní, měla jsem štěstí. - Štěstí tady nenajdete. Štěstí je ve městě. Tady není. Jestli vás přejede autobus nebo ne, jestli vykradou banku nebo ne, jestli někdo telefonuje, když přechází silnici. Štěstí vyhrává nebo prohrává. Tady buď přežijete nebo to vzdáte. Tečka. Záleží na vaší vůli, vašem duchu. Vlci nezabíjí jelena, co nemá štěstí. Zabíjí slabé. Je to dost podobný svět, jako v jeho předchozích scenáristických pokusech - at už ve strhujícím Sicariovi, tak i v předchozím neméně dobrém snímku Za každou cenu - pokaždé Texas, který paradoxně představuje stejně drsné místo k životu, jako zasněžený Wyoming... Taylor Sheridan je opravdu výjimečný tvůrce!

Barvotisková první republika, historickými kulisami maskovaná červená knihovna... Tohle je přesně ten typ projektu, který má generovat soukromá televize, nikoliv televize veřejnoprávní služby. O tzv. první republice se tady totiž divák nedozví ani ň...

Film o duševně nemocném, silně neurotickém člověku, natočený na způsob Punch-Drunk Love, tam kde ovšem Paul Thomas Anderson nabízí experimentální romantickou komedii, debutující režisér Jan P. Matuszynski přichází s biografickým dramatem, v němž ani jedna postava nemá mé sympatie a jehož forma mne jako diváka ruší. Matuszynski je už ve svém celovečerním debutu hotový a plně vyzrálý režisér, s jehož uměleckým viděním světa se ale na hony míjím...toho neklidu, neuróz a klaustrofobních pocitů bylo až příliš...

Druhá nejslabší kalašovka, hned po jediné barevné a normalizované Diagnóze smrti. Sovákův major Kalaš je trefou vedle, oproti Rudolfu Hrušínskému nemá potřebné charisma, ani herecké umění, na vážné role nebyl velký komik stavěný, nefunguje ani chemie mezi ním a mladým Hanzlíkem alias Karlíčkem. Občasný vtipný moment detektivku ani nezachraňuje, ani nespasí. Schulhoffův koncept i režie fungovaly bezezbytku, oproti tomu Josef Mach chtěl zřejmě sérii odlehčit a jeho rozhodnutí nebylo šťastným krokem...

Zřejmě už se asi definitivně rozpadlo nejlepší autorské duo polistopadového českého filmu, tedy otec Zdeněk coby scénárista a syn Jan coby režisér, věk a tvůrčí síly nejde zastavit, takže štafetu nyní nese mladý Jan sám...a ne úplně špatně. Otcových kvalit sice zjevně nedosahuje, ale fungující scénář imitující otcovu tvorbu napsat umí. Idylické vyprávění s hlavním dětským hrdinou, viděné dětskýma očima a primárně určeno pro dětského diváka (i když se snímek dá považovat i za rodinný), s jistotou v podobě knižní předlohy, ta Svěrákovská podstata je a zůstala i ve filmu přítomná... Výtky na nedostatečný příběh nechápu - ve filmu, v němž invalidní chlapec létá na létajícím kole (byť ve snu) a postava přezdívaná Vlk má ve flashbackových scénách skutečně vlčí pařáty, je jasné, že příběh je upravený svému cílovému divákovi - byl jsem v kině s jedenáctiletou neteří a dvanáctiletým synovcem a film prožívali úplně stejně, jako hlavní hrdina Eda četbu dobrodružné knihy... Proto taky právě vlk ohrožující babičku, jednoznačná aluze k archetypům zakódovaným v pohádkách, proto dětské klučičí party, proto motiv vytržení z cizího prostředí a stěhování do nového, neznámého, proto motiv vnějšího ohrožení (představovaného Němci a válkou), které je je pro bezstarostné dětství tím největším rizikem...

Povedený česko-slovenský film, který řemeslně a vizuálně vypadá jako velká evropská mezinárodní koprodukce, což se mi zdá v podmínkách české a slovenské kinematografie až neuvěřitelné... Řemeslně strhující, herecky všemu vévodí Karel Roden, jeho herectví je obdivuhodné, ale i další herci, krásná výprava i kamera, ta vysloveně lahodí oku, stejně jako střihové sekvence... Lze jistě vznést výtky k scenáristickým odchylkám od skutečnosti, ale hraný film má určitou tvůrčí svobodu a realitu lze podřadit umělecké licenci, nenazval bych to ohýbáním reality, nazval bych to přizpůsobení se pravidlům filmového vyprávění...a Ševčíkův Masaryk jako film šlape...