Katzenklo

Většinou, když jsem sledoval Hitchcockovy filmy, přišly i přes své nesporné kvality z dnešního pohledu mírně nadhodnocené. Tento snímek mě ovšem velice mile překvapil. Hravě se vyrovná nejznámějším autorovým klasikám a právem se řadí mezi filmy, jež by měl každý zhlédnout předtím, než ho zabodnou v Marrákéši. Užíval jsem si Stewartův akcent a potěšilo mě milé cameo Bernarda Herrmanna, jenž nejen složil hudbu pro tento film, ale objevil se i jako dirigent na koncertě v závěrečné čtvrtině filmu. Scénář je brilantně dramaticky vystavěn a k režii není zapotřebí dalšího komentáře.

Ze scénáristického hlediska brilantní dílo. Na třídním srazu se sejde asi tolik účastníků jako na závěrečné hodině matematiky, přičemž se snaží si společné chvíle užít. To by ovšem nesměli žít v době, kdy je jejich bývalý profesor stíhaný za pádné či méně podstatné zločiny a hrozí mu vězení. Jejich konverzace a zpytování svědomí nabírá na obratkách a vytváří postupně atmosféru neskutečně silnou. K tomu je tam na odlehčení jeden spolužák, který je i s deseti promilemi slovenské pálenky v krvi schopen udělat relativně slušnou stojku. Herecké obsazení je skutečně působivé a mnohé repliky v sobě skrývají opravdovou moudrost. Pro někoho možná uspávající, nudný a táhlý snímek. Každopádně však nutí k zamyšlení nad vztahem mezi lidskou odvahou a ctí.

Již i mistr Kyozan si udělal čas na tento ze všech stran a úhlů prodiskutovaný proslulý snímek, nastává tedy čas k bilanci osobních názorů. V záplavě ostatních komentářů se bohužel odmítám orientovat, takže pokud se někomu bude zdát, že mu kradu myšlenky či nápady, předem se pokorně ústy našeho ústavu za veškerá nedorozumění omlouvám. Mé dojmy během sledování filmu, bezprostředně po něm i den poté se dají shrnout pár slovy: nuda, nuda, šeď, šeď, šeď, šeď, šeď, šeď, šeď… ne, fakt to nebudu psát padesátkrát. V této směsi pohyblivých obrázků funguje nanejvýš místy přijatelná režie či vzhledem k charakteru scén poměrně vhodně zvolená hudba, ostatní atributy však kulhají o berlích. Demence některých replik či dialogů může být pro někoho úsměvná, většinou je ovšem spíše k pláči. Rád bych podotkl, že se mi do rukou dostala "zcenzurovaná", pravděpodobně čínská dvouhodinová verze, v níž jsou vtipně sestříhané erotické pasáže. Po srovnání s plnou verzí jsem zjistil, že se bolševickým cenzorům nelíbily akorát záběry na zadečky protagonistů a jejich lechtání bičíkem. Možná to zní zvláštně, ale ono zkracování scén mi přišlo násilnější než Greyovy praktiky a docela mi zkazilo dojem z už tak špatného filmu. O hrudník Dakoty Johnson ovšem připraveni nebudete. Ona stejně žádný nemá; její postava je plochá z fyzického i psychologického hlediska. Svou roli příliš neprožívá a především hlasově mi připadala, že každou chvíli usne. Ostatně, něco podobného hrozí i divákovi při sledování "nejočekávanějšího filmu roku 2015" (hned po Avengers 2, Jurském světě a Star Wars VII). Sequelu "Padesát odstínů šlichty" se pravděpodobně vyhnu.

Tento černobílý snímek je bezpochyby podmanivý a velice svérázný. Bohužel já osobně více ocením filmy s pointou, tísnivá atmosféra s výbornou hudbou nejsou vše. Pro uctívače experimentálního abstraktního umění a skupiny Portishead jde ovšem o báječný materiál. Ke zhlédnutí zde.

"Kde vzal tu paruku?" - "Podle mě mu to vyrostlo. Asi používá přírodní hnojivo." Zajímavě roztříštěný film. V první polovině jde o melancholickou pozvolnou ódu na americkou krajinu a duševní svobodu. Po osudovém setkání s právníkem se v poměrně rychlém sledu za sebou dočkáme komediální scény, smutného dramatu i psychedelického experimentálního artu. A ten závěr - občas to tak holt chodí.

Nejedná se o příliš edukativní dílo, nedočkáme se zde žádného výčtu Wolkerových sbírek ani niterné analýzy některé z jeho básní. V tomto dokumentu se řeší spíše Wolkerův životní postoj a zkušenosti, jichž nabyl doma na Olomoucku i za studií v Praze. Film je proložen úryvky z jeho deníků i ze vzpomínek jeho matky, hodně času je věnováno příčině a průběhu jeho bolestivého umírání.

Tisíc a jeden důvod, proč nevstupovat do svazku manželského. Mezi láskou a nenávistí je nebezpečně tenká hranice, což si málokterý z novomanželů uvědomuje. Jeden rok byste pro druhého vraždili a roku druhého už si vzájemně zabíjíte domácí mazlíčky. V jedné z nejlepších antiromancí se proti sobě postavili herci z nejpovolanějších, aby předvedli famózní souboj dvou beznadějně odcizených lidí. Takto brilantně odvyprávěný příběh by neměl být zapomenut.

"Nedostanem vyhubováno?" - "Jen když nás najdou!" Tak fajn, uchyluji se ke čtyřem hvězdám; tento příběh byl o něco přívětivější než Mononoke a podstatně logičtější než Zámek v oblacích. Mijazaki představuje další magický, fantasticky nespoutaný a pozitivně nabitý snímek, jenž utváří dějiny animovaného filmu. Charakter žádné z postav mi nebyl proti srsti, obligátní naivita a infantilní nálada budiž odpuštěny. Působivost filmu není utvářena jen tradičně precizní animací, ale k celkovému dojmu výrazně přispívá samotná sympatická (myslím tím sexy) třináctiletá představitelka okouzlující ústřední role. A v neposlední řadě je nutno pochválit též velice příjemnou Hisaišiho hudbu. Také bych se rád občas vznesl na koštěti nad města a lesy, abych se na chvíli mohl nechat unášet větrem s hejny kachen a zapomenout na vše, co se děje tam dole.

K čemu by byl příběh, když máte písničky? Perný den nenabízí víc než zachycení zábavného skotačení čtyř ústředních protagonistů na cestě do Ameriky, proložené nesmrtelnými hity z jejich prvních tří alb. Tento film, nacházející se z dnešního pohledu na pomezí tří a čtyř hvězd, lze nejlépe označit slovy milý a neškodný. Někteří lidé ovšem mohou považovat za nesympatickou postavu starého provokatéra Wilfrida Brambella, jehož příšernou zubní protézu má matka výrazně zkritizovala. A ona je zubař, takže se vyzná!

Šepoty a výkřiky? Ano, šepotů se zde dočkáme. A taktéž výkřiků, jež se několikrát vyderou z hrdel umírající Agnes nebo bezpochyby psychopatické Karin, která nesnese dotek koholi nebo čehokoli jiného, než je ona sama (což neplatí pro skleněný střep). To hlavní kouzlo, s nímž čaroděj Bergman operuje, je ovšem ticho. To ticho, jež svírá, mučí, léčí či případně unavuje. Především ticho prohlubuje všechny režijní prvky, psychologii zúčastněných, i proměnlivý romantický vztah sester Karin a Marie, kterou ztvárnila okouzlující Liv Ullmann. Nic z toho ovšem nezvrátilo fakt, že tento typ filmu, leč jeho sledování zajisté pro můj vývoj osobnosti i vkusu má smysl, mě není schopen zcela pohltit.