Djkoma

O krok lepší formát, než jsou Superstar. Zajímavý pohled koučů, jejich taktika, výběr... nový aspekt, který soutěž obohatil a stejně tak ukazuje, kdo z koučů má v hlavě opravdu mozek a kdo jen dává na pokyny režie (zdravím do talentu). Je vtipné také sledovat jejich interakci, hlavně Rytmus je velmi zábavný se svým ego-humorem. Je nesmyslné tuto soutěž hodnotit výrazně níže, než klasickou Superstar, protože zpěváci tu jsou aspoň kvalitní a nedochází k přehnaně trapným výběrům ala SS nebo Talent... PS: Dara má teda prsa...:)

Velká část lidí je na úrovni právě toho odpadu, co tu všichni rozdávají, jak Ježíšek dárky na Vánoce, ale realita je holt taková. V čem je problém? Koncept klasický a prověřený a protagonisté ukazují své já v deseti různých variacích a přetvářkách. Co komu může vadit? Že jsou úplně blbí, občas dobře vypadající, mluví o sexu jako o pití panáku v baru? A jsou snad lidi jiní? Nebuďte naivní. Tohle je jedna z mála show, která si nehraje naprosto na nic a naprosto přímo říká, co chce ukázat a jakou část "reality" vám ukáže. Vždyť i ta krásná upřímnost některých aktérů člověku daruje divákovi (s dostatkem nadhledu) tolik chvil plných smíchu... já se směju skoro neustále, třeba když největší idiot je současně největší magnet na všechny holky, ale moc rád by některé z nich jenom op*chal, po*hcal a kopl do p*dele (jeho slova, viď Leo:)). Ovšem to nejsmutnější je, že ty holky mu na to ještě skočí... a poslední drobnost na závěr, kluci si vybírají podle vzhledu? Kam se hrabou na ženské! PS: nedoporučují lidem s naivní představou o současném vzorku "těch nejhezčích a nejméně chytrých lidí v ČR a SK". Úprava: za druhou půlku hvězda dolů, ty lidi, co přicházeli, neměli žádnou přidanou hodnotu kromě blbosti:)).

V hodně věcech rozporuplné (Fincher držen příliš na uzdě, Reznor+Ross potvrzují svoji jedinečnost, miluju Rooney Mara, zvláštně zrychlený konec vedlejší linie se soudem, až příliš velká sázka na divákovo spojení s postavami a syrovým dějem, občas komplikované), "bondovské" úvodní titulky, průhlednost pointy, ...), ale ve výsledku působivé. Délka je na první pohled odstrašující, ale sledování uteklo jako voda, možná i díky způsobu, jakým Fincher a jeho kameraman prodávají různé obrazové kompozice a vnitřní symboly (Mikael jezdí vlakem, Lisbeth motorkou, mnoho pasáží, kdy se tyhle dva světy propojují v jednom obraze, atd.). Ve výsledku mám chuť pustit si původní verzi, ale dám tomu chvíli čas, až ve mě tahle moderní variace na Twin Peaks("Za každým slušným člověkem je něco temného, co skrývá", lidská přetvářka, pomsta, rodinný firma/klan, vyšetřovatel/cizinec,...) pevněji zakoření. PS: aspoň jednu Švédskou větu, když to je ve Švédsku! Stellane, aspoň ty!:)

Jak může něco tak vizuálně pěkného, dobře ozvučeného a v podstatě i kouzelného, být tak neuvěřitelně obyčejné a nehodné zapamatování? Scény příjemné, ale nevytrhnou, akce nápaditá, ale až moc efektní (proč se hroutily ty domy v Maroku?) a celému příběhu jako by chyběl moment překvapení a pořádné emoce. Začínám mít špatný (a doufám i mylný) pocit, že Steven do svých posledních filmů dává jen svou chuť si hrát a hromadu zkušeností, ale srdce ne... a stejně se tohle celé mělo jmenovat Tintinova příprava na velké dobrodružství:). PS: Nick Frost a Simon Pegg se na dvojici policajtů prostě nehodí, v mých očích jejich jazyk byl v příliš velkém předstihu před samotnými postavami...

Důkaz, že Hry bez hranic byly soutěží své doby a nepatří do moderního pohledu na soutěžní-televizní hry. Stejně tak národní zápolení nemá v dnešní době v podstatě smysl, nemá šťávu, a když už by mohlo být atraktivní, je zabito nejen stupidními hry (ten býk, to byla vážně hra bez hranic zranění), ale především moderním přístupem k zábavní "show" postavené na pěti záběrech na skupinu sedmi fandících lidí. Tohle je komorní rozlučka s podobně laděnými soutěžemi, v kterých se do nikoho lidé nenaváží:).

Svým stylem je Justice League: Doom další z animovaných týmovek, které se stále častěji vypouštějí divákům a představují hromadu postav ve velmi jednoduchých příbězích s tahem na bránu a hromadou akce. Problém ovšem nastává u faktoru "překvapení" nebo "nečekaného". Ten je u celého filmu prakticky nulový, protože po pár minutách je zápletka a bohužel i vyústění až moc jasné a bez zádrhelů. Je to podle mě škoda, protože tím se podobné filmy nedokáží dostat ze škatulky "dětská akční zábava" do něčeho opravdu... výjimečného.

Překvapivě ani ne tak hloupé, jako většina českých filmů, které využívají nevěru a vztahy pro pobavení diváka, natož naprosto povrchní. Linie s Bolkem a Simonou je nádherná. Koho by napadlo oslavovat pravou hlubokou lásku skrze odpuštění a trochu té, vlastně naprosto přeceňované(?), nevěry. Právě tahle linie má ve filmu pro mě hlavní smysl a ta omáčka s Jirkou Macháčkem o vášnivé zrzce mě nechávala až moc ... chladným. Krom toho, právě tady se trochu projevuje snaha hodit trochu té špíny na všechny a ukázat, že vlastně v česku všichni podvádí všechny:). Proč ne, jen já s tím nechci souhlasit:).

Svérázný film, u kterého se dá opravdu zvráceně bavit a připadat si jako dítě i s občankou v kapse. V sále s mnoha dětmi jsme se s doprovodem smáli asi jen my dva a nejsem si jist, zda desítky cameo rolí a narážek dokáže dětská mysl pochopit a akceptovat. Ale mupeti samotní jsou příjemné nostalgické retro, které nechává doma tupý humor plný sexistických narážek a snaží se hrát na vlnu plyšového... ups, já myslel rodinného, humoru. Segelův humor a nápady vložené do filmu jsou překvapivě funkční, někdy neuvěřitelně "jiné" ("to bude krátký film", "to byl výbuch, máme na to rozpočet?"...), takže jejich "nadčasovost" je jistá.

Pro mě pilotní díl, který těžko hledá konkurenci. Chytrý voice-over, poutavý příběh s hromadou odlišných postav a režie Francis Lawrence... Jestli tohle dokáže udržet atmosféru prvního dílu po celou sezonu, možná tu bude mid-season překvapení srovnatelné s letošním seriálovým pokladem, Homelandem. Snad Tim Kring udrží otěže seriálu pevněji než u Heroes a nebude seriál natahovat nad jeho životnost. Update: po šesti dílech nadšení stále zůstává, přestože by zde nejeden pesimista mohl vyčítat každou sekundu, tak je tady tolik optimismu a navázaných náhod, že by novinář hledající příběh do novin zaplakal... štěstím. Po 12tém díle převládá velmi příjemný pocit, chuť rozplétat dále tenhle matematicko-geometrický svět, který potřebuje silnou benevolenci diváka, ale už jsem neměl ten pocit, co na začátku. Uvidíme, co druhá sezona.

O tom, jak kvalitní hudbu dokáže Ennio udělat víme asi všichni z filmů své, ale tenhle koncert je také o něčem jiném, než je jeho jméno/renomé a pocit otevřeného benátského náměstí. Je o výběru hudebních motivů, v kterém bych našel rezervy a především, jde pouze o záznam. Pro pátou hvězdičku zde právě chybí ten pocit velkoleposti z pohledu na orchestr, pana dirigenta a pocit, že ty zvuky vystupující z těch nádherných hudebních nástrojů prostupují celým mým tělem bez mikrofonu a pozdější reprodukce televizí. Tohle musí být viděno živě, prostě musí, ale i tak velmi příjemné a s chutí si to zopakuji. Jen pocit mrazení v zádech nepřišel.