meatball

Jo jo, není nad vůni čerstvých koňských koblih při východu slunce. K snídani sežeru hada a vyseru se za saloonem. Pak počkám, až do toho šlápne Čejen, a mám jasno. Demagog Sheridan se opět neomylně trefil do vkusu průměrného prosťáčka, který stejně jako hrdinové jeho nekonečné texaské agitky umí sotva číst a psát. My ostatní tušíme, že tehdá ještě nebyly zubní implantáty, všichni furt smrděli jak letní tramvajová špička a na plac si nepřijeli hrát klimatizovaným karavanem.

Pavědecká patlanina nejhrubšího zrna.

Nečekal bych, že ještě někdo dovede obstojně navázat na ty lepší, spíš devadesátkový než osmdesátkový, akčně-zábavný fláky. Liman začíná bejt jak Howard, neválí vždycky, ale když jo, tak to stojí za to. Jen to obsazení McGregora je nepřekvapivě šlápnutím do lejna.

Dunkirk se zřejmě stane nejméně zajímavým Nolanovým dílem. První problém jsou někteří protagonisté. Takový Fionn Whitehead vypadá jako kokot, chová se jako kokot, takže je to kokot. Ale i bez něj je z čeho vybírat. Jiné sady ksichtů je obtížné rozeznat jednu od druhé. Dál rejža bohužel neodolal a integroval své oblíbené hrátky s nelineárním vyprávěním. Dunkirku tím udělal medvědí službu. Celek je lineární, dějové linky jsou však vzájemně jemně posunuté a v ďábelském rytmu se střídají. Hlavních postav je sice ve skutečnosti jen pár, ale v hordách komparsistů se ztrácejí. Výsledkem je monumentální chaos.  Abych jen nekritizoval, část se Spitfirem je ve všech směrech fantastická, Kennethu Brannaghovi tahle spolupráce zjevně svědčí (a to tam ten chlap celou dobu stojí na místě!), a skopčáci se kromě éroplánů ve filmu mihnou snad jen na konci.

Mistři nebes trpí nachlup stejnými neduhy jako předchůdci. Patos. Velkohubost. Neprofesionální jednání důstojníků. Přelidnění prázdnými postavami, z nichž některé z hlavních vyčuraně pojdou hned a jiné bohužel nikdy. Chaotická snaha o obsažení celého mnohaletého konfliktu. Ryan fungoval, protože šlo o jednoduchý, konkrétní příběh skupinky lidí, zasazený do relativně úzce vymezeného prostoru a času. Měl jsem o ně strach. Zajímalo mě, koho asi cestou potkají a co se s nimi stane. Velkolepost filmu to všechno doplňovala, ale nevytvářela.

Vyčpělá zkazka o tom, kterak se příslušník modrých přileb bezdůvodně kriminálníkem stal. Čuju jedno zajímavé prvenství, už druhý díl hezky recykluje ten první! To se bude jistě líbit.

Formě asi není co vytknout. Je to hezky ohraničený, kompaktní. Ale šest hodin?! Prostřední díly jsou jeden jak druhej, a vcelku zajímavej příběh je vycpanej hromadou vaty vycucaný z prstu. Přitom to stačilo zredukovat na polovinu, nemuselo se hned do kina. Ale chápu, je potřeba střelit ňáký hambáče a mobilní tarify. Velkej highlight je Vojta Kotek! Nevěřil bych, že něco takovýho kdy řeknu.

Příběhy z uhláku jsou vlastně takovej remake Dallasu ze stáje BBC. Na stejný brdo jako Yellowstone, Succession a další srágory díkybohu končící éry tzv. quality TV, který mají u průměru úspěch. Jsme už z toho všeho tak vypatlaný, že nám ani nedocvakne, jak se každá scéna v různých variacích snad každejch pět minut opakuje až do chcípnutí. Tady navíc nějakej lofas vymyslel, že se k báchorkám o bílých cikánech náramně hodí špatnej new age rock a umělej bokeh. Ble.

Ani dvacet let po premiéře neztrácí Niccolův majstrštyk nic ze své aktuálnosti. Jen kulisy se změnily. Lord of War se v nich nezdá být tak lehce zavrženíhodný jako v těch tehdejších.

Kdy se už konečně mladí a ambiciózní vyserou na kulisy a začnou se soustředit na příběhy.