Qualdezar

Ruský film a musím říct, že od Tarkovskeho mě z ruska nic zásadně nezaujalo, až do tohoto filmu. Podobně jako u Tarkovského, jehož vliv je v na mnoha místech vidět, hraje velkou estetickou úlohu nádherné zachycení přírody při dobarvování celkové atmosféry a emocí filmu. Přiběh je velmi komorní a pomalý , přesto plyne tak přirozeně, že ani na chvíli nenudí. A to i přesto, že se v není nijak akční. Podle mě zajímavě natočit něco takového není vůbec lehké a je to naprostý kontrast proti tomu co známe třeba v Hollywoodu. velmi nemainstreamové a geniálně vygradováné (i přes tu přirozenou plynulost a civilnost).

Byl jsem velmi zvědav, jak si Fincher s takovým filmem poradí. Na jednu stranu je to téma komerčně prvoplánové, na druhou stranu má velký potenciál vypovídat o dnešní společnosti. Nakonec je dobře, že to točil Fincher, protože ten potenciál využil. Film vlastně na příběhu o vzniku Facebooku odhaluje hodnoty dnešní společnosti, zároveň ale příběh vyprávy postmoderně takže tím jednak nedává jasnou odpověť a zároveň vytváří jakousi postmoderní polemiku s ideou amerického snu. Krom toho režije je opět precizní a nejen v přechodu mezi scénami dokonce i inovativní. Je dobře, že i v Hollywoodu stále existují režiséři, kteří točí umění a film, ne jenom zábavu a děj. Nejparadoxnější je na tom to, že třeba Fincher nemá film vůbec vystudovaný, ale ono to tak už někdy bývá. Neříkám že nutně musí vyhrát oskara, ale nominaci si určitě zaslouží (a pokud aspoň za režiji vyhraje, tak si u mě filmová akademie trochu napraví reputaci - i když je pravda, že letos je celkem silný ročník a takřka nejde šáhnout někam vedle a zakixovat).

Film, který originalitou předčil veškerá má očekávání. Naprosto úžasná výtvárná stylizace obrazu, která spočívá v něčem více než v "barevnosti", velmi nezvyklá, místy až tajemná filmová řeč, scénář který překračuje zažité konvecne a velmi sugestivní hudba Michaela Nymana. Film tak trochu jinak, film který naprosto vybočuje a učitě nebude stravitelný pro každého. Za sebe mohu řící, že jsem nic podobného neviděl. Byl jsem v šoku, ale břicho mě nakonec nebolelo, měl jsem jen takový velmí zvlaštní pocit... "Musíte pochopit, že dobrý kuchař tvoří nezvyklé kombinace, jako třeba kachnu s pomeranči, nebo ananas se šunkou. Říká se tomu umění."

Wow. Naprosto nečekané překvapení. Zatím nemám slov. Dojem z filmu mi ještě dobíhá a to se mi zatím stalo jen u jednoho filmu (Dvoji život veroniky). Zatím dávám do top deset a až dojem doběhne a uleží se, tak ho snad nějak lépe popíšu. Zatím jen stručně: velmi osobní a famozní po všech stránkách. A chci ten soundtrack! Jo, jsem z toho filmu úplně nadšnej, to už jsem říkal?

Musím říci, že jsem čekal větší fiasko. Podle toho, co jsem o filmu slyšel, jsem čekal přinejlepším druhého Eda Wooda, ale ukázalo se, že v mnoha ohledech jde u většiny lidí ve vztahu ke Stmívání spíše o módu a předsudky, imho. Rozhodně to není žádná perla kinematografie, ale zase jsem viděl o dost větší sračky. Po formální strance je ten film imho nadprůměrný (kromě triků), v některých ohledech bych řekl, že obsahuje i zajímavé nápady. Po obsahové strance je to imho čistý průměr. Počet klišé a patetických dialogů je podle mě srovnatelný s jakoukoliv jinou průměrnou slaďárnou, tady bych zase nebyl zbytečně zaujatý. Krom toho, některé nápady jsou zase nutno přiznat fakt dobré (ať už postavy, pojetí některých upírských zvyků, i paradoxně některé dialogy). Takže ve finále se to celkem zprůměrňuje. Co se režisérce a hlavnímu hrdinovi hodně nepodařilo, bylo vystižení a vůbec celkové pojetí vnitřního boje v Edwardovi, který byl velmi zploštěný na: "miluji tě, ale musím se hrozně ovládat, abych tě nevysál". Není to ani psychologické, ani děsivé, dokonce ani pateticky romantické, je to prostě jen nijaké a nepřesvědčivé. V tomto ohledu film paradoxně dost sucks :-P (+ trochu mi haproval i přelom u Isabelly, když uvěřila, že Edward je upír, celkové gradování mytologie to trochu shodilo). Daly by se najít i další věci, ale už spíše dílčí, paradoxně (vzhledem k dnešnímu trendu v Hollywoodu) třeba i v té zmiňované trikové rovině. Na druhou stranu filmem prosvítá tušená vize, režisérky, která se sice patrně nepodařila zcela naplnit, nicméně jistě i pozitivní otisky to v sobě zanechalo, zejména ve chvílích, kdy se film nesnaží být romantický, což je zejména první část filmu (než se ústřední dvojice sblíží). Náznaky velmi povedené, podivně tónované atmosféry, podtržené velmi dobře vybranými scenériemi, dobrou prací s osvětlením i kamerou v kombinaci s příhodnou hudbou. Kdyby celý film byl takto více „divně“ laděný a méně pateticky romantický, mohl to být imho i poměrně zajímavý film. Nicméně je jasné, že cílové publikum bylo jasné a bez něj by film patrně asi vznikal o dost hůře. I tak si myslím, že vyložená ztráta času to není a tentokrát se k masovému opovržení a celkové twilight-fobii nepřidám.

Přiznám se, že jsem čekal ateistickou propagandu, která překrucuje fakta a kloní se pouze k tendenčním závěrům, jako některé pseudoreligionistiké dokumenty, které jsem již viděl. Ano je pravda, že Bill Maher ve skutečnosti nepolemizuje s náboženstvím, ale pouze s některými jeho projevy (a to ještě s těmi nejabsurdnějšími a nejpovrchnějšími), ale jednak to dělá zábavně a druhak se strefuje do míst, která si jistou sebereflexi zasluhují. Je ale fér poukázat na to, že podobným způsobem by šel zpochybnit jakýkoliv politický, kulturní nebo společennský fenomén či idea (protože povrchní fanatiky najdeme všude, v demokracii, spravedlnosti, umění a kdekoliv jinde). Navíc celkové poselství vyvozuje závěry o celém náboženství na základě zaujatého zobecnění, takže se vlastně o dokument nejedná, spíše o satirickou show. Ale s jednou myšlenkou se jako duchovně založený člověk ztotožňuji, pochybnost opravdu mnohdy vyjadřuje větší pokoru a vyzrálost, než zaslepená zpovrchnělá víra, včetně pochybnosti o vlastních pochybnostech. Dlouho jsem se tak nepobavil.

Kdyby se film snažíl být místy méně počítačovou estrádou a koláží neustále se opakujících schémat, kdyby se scénáristi více zaměřili na mystiku příběhu (mytologii kolem dýky, bohů, osudu a klidně i ty hassasiny), možná by ten film měl i potenciál mě chytit za srdce. Pár zajímavých náznaků jsem viděl, ale postupně mě film přesvědčil, že to patrně byla spíš náhoda než náznak nějaké tvůrčí vize. U mumie jsem se bavil víc a tři hvězdičky dávám jen za princeznu. A to jen proto, že jsem si chtěl odpočinout a čekal jsem vyložené fiasko.

Z religionistického, nikoliv nutně věřícíhího pohledu, spíše tendenční a rétorická revolta, než odborný dokument, který vychází v některých případech z oprávněných postřehů, ale jen proto aby je překroutil, dezinterpretoval, nebo zmanipuloval. Závěry nevyvozuje, ale vybírá si pouze ty, kterým straní a ty který by rád viděl, přičemž mnohdy pomíjí ty, které jsou z odborného hlediska adekvátnější a více vypovídající. Což není nic než manipulace s laickým čtenářem nebo naprostá profesní nekompetence. Celková výpověd dokumentu je tedy úplně někde jinde, než co vyvozují současné studie odborníků na danou problematiku. Kvalitativně srovnatelné s některými popularně šokujícími new age výklady dané problematiky.

Film inspirovaný životem a učením jednoho z největších důchovních učitelů Indie - Adi Šankary, zakladatele filosoficko-duchovního směru, který interpretoval učení indických véd ve smyslu absolutního monismu, nedvojnosti (advaita vedanta). Podobně jako třeba u Ježíše nebo Buddhy, i zde sledujeme příběh duchovního učitele, který dosáhl takové moudrosti, že překročil vlastní náboženství (nebo jeho běžné lidské chápaní), aniž by se proti jaho základům někdy vymezoval. Naopak, zasvětli svůj život zachování pravdy, ze které vychází a jejíž poznání se ze světa pomalu vytrácí, kvůli zvyšujícímu se upřednostňování formy před obsahem. Největší předností filmu je, že dokáže vzbudit autentický pocit starobylého, indického, náboženého světa. Je to takový dokument, duchovní poselství a příběhový film v jednom. Obsahuje filosofické odkazů na základní hinduistické texty i na náboženské představy jejich následovníků. Samořejmě se jedná o pouhé zjednodušení, odpovídající filmovému formátu. Pro každého zájemce o védskou filosofii to určitě bude živá exkurze do exotického světa náboženských rituálů, kosmické pravdy a vlastního já, který sice nezprotředkuje žádné osvícení, ale přijatelně autentickou chuť ano. Poselstvím podobně přesahující jako třeba Svatá hora, i když mnohem srozumitelnější a blíže zemi, protože nesleduje výhradně iniciační rovinu, ale i tu "dokumentární" a příběhovou. Křesťané se sklony k mystice a spiritualitě mohou u filmu vyzkoušet malý filosofický experiment (v rámci mezináboženského sbližování): a nahradit slová átman a brahma slovy duše a Bůh (bude to sice značně liberální přístup, nicméně pro některé určitě zajímavý).

Opět jedno nečekané překvapení, ale není to jednoduchá záležitost, takže hezky popořadě (určitý přehled je totiž k interpretaci filmu celkem užitečný): Film je adaptací stejnojmenné knihy (od Michaela Cunninghama, oceněné Pulitzerovou cenou v roce 1999), která je adaptací knihy Wirgine Woolfové - Mrs. Dolloway. Oproti původnímu románu, která obsahuje dvě příběhové roviny, je pozdější adaptací přidána rovina třetí, rovina života autorky Wirginie Woolfové. Mrs. Dollowayová totiž vykazuje silné autobiografické prvky. Vzniká nám tak mnohovrstevné dílo, kdy každá rovina souvisí s rovinami ostatními, navzájem se ovlivňují (propojení dvou z těchto rovin v závěru filmu ve mě vyvolalo velmi silnou katarzi, což se moc filmům dosud nepovedlo) a atraktivní narativní rámec, kdy sledujeme příběh autorky, příběh knihy kterou píše a....(nebudu prozrazovat vše). Celý tento promyšlený komplex je i chytře použit a tedy nevyzní do prázdna. Vyprávý příběh ženy (x 3) během jednoho dne, hodinu za hodinou. Během jednoho který o ní ale řekne vše. Osobně jsem žádnou z předloh nečetl (a nebýt tohoto filmu, tak o tom ani nikdy nebudu přemýšlet), takže nemůžu srovnávat, ale předlohy u knižních adaptací pro mě stejně nikdy nehráli roli. Máme tu tedy poměrně složitou kostru díla. Naštěstí ač je film složitý, není pouhou intelektuální pózou nebo hříčkou. Film je to komplexní a velmi inteligentní a co je hlavní, obsahuje emoce. Je postaven na velmi promyšleném scénáři, skvělých hereckých výkonech a velmi osobní, poetické režii. Nad hudou se ani nemá cenu rozepisovat, Phillip Glass je můj srdcový skladatel a tenhle film pozvedá svou hudbou někam mimo možnosti popisu. Určitě se pustím ještě do minimálně jedné projekce, protože mi určitě spousta věcí mohla uniknout, ale aspoň po prvním shlédnutí pro mě osobně jeden z nejlepších, moderních, uměleckých filmů. Až se rozmyslím místo čeho, zařadím jej do svého top 10. Na závěr jedno varování: pokud nemáte rádi depresivně laděná tragická drama, postavy umírající na smrtelnou nemoc, intelektuální kruhy, klasiku v literatuře, poezii a poetiku, hloubání nad smyslem a nesmyslem vlastní existence, postavy přemýšlející nad sebevraždou a více jak jednu dějovou rovinu, tak se filmu vyhněte širokým obloukem :-) Jinak podle mě mistrovské dílo (výborných 5/5)