Sentido

Z neúprosnýho časovýho paradoxu se nevykroutíš.

První dvě série skvělý (!). Pak už jen rozmělňování, rozklad, zmar a ztráta času.

I.SÉRIE Estetika, obsazení i autenticita hackerství za jedna. Cesta do nitra po drogový ose a dějovej oblouk do ztracena za nula. II.SÉRIE zachovává realistickej rámec hacku a s niternou disociativní poruchou osobnosti, byť nejen s ní, pracuje výrazně líp. III. SÉRIE si laťku ještě pořád drží, ale do logiky věci začínájí nebezpečně zatýkat nesmysly.

Poslepu poslepovaný Abraka Zívdabra. Kouzlofauna plyšová, některý repliky povedený.

Trailer med kolem huby a přitom je to takové nezávazné nedělní herecké cvičení.

Autentická slizkost postav, co v řeči nešustí krepákem. Oku libé záběry a lítost, že těch 8 hodin nevrcholí, nýbrž rezignuje v závěrečném pachateli i motivu. Je–li tohle tuzemský příslib do budoucna a ne vrcholný tvůrčí vypětí, tak by Pustina mohla zastat roli hozené rukavice směrem k českým tvůrcům i penězovodům.

Nejvíc tady bolí seriálový formát. Místo úderný dramatický podívaný s přesahem zrcadlený lidský povahy, je to táhlá, opakující se konstrukce v jádru ani zdaleka tak sofistikovaná jak se tváří.

Dobrých momentů se pár najde, jenže na nich film nestojí. Stojí na automatický a naprosto ničím podložený příchylnosti jeho obyvatel k hlavnímu hrdinovi.

Rozhovorem a casove posloupne napric De Palmovou tvorbou. Od prvnich krucku a lasky k Hitchcockovi, pres nesesnerovany hollywood, az k hollywoodu, ze ktereho lepsi utect.

Černobíle krásné a ostré jen snímaní kamery. Herci, scénář i hudba bez barvy a v mlze.