Rratinadress

Ideální film pro takové to večerní sebetrýzněníčko. 93 minut, kdy se budete opakovaně modlit, aby to už proboha skončilo. Jeden wtf moment za druhým, logika žádná, dynamika nula. Rose McGowan vypadá jako na heroinu frčící Voldemort v příšerně nekvalitní paruce a podává tak nesnesitelnej výkon, že jeden jen čeká, kdy mu taky začne téct krev z nosu. A z uší. A očí. A z ostatních zbývajících tělesných otvorů. #totalnizbytecnost #pusttesiradsiokamuruvproslov

Příběh o tom, jak máma, táta, synek a starší dcera tahali řepu. Totiž mladší dceru. Ze spárů těch oživlejch kostlivců, co se čvachtali kolem Brumbála a Harryho v Princi dvojí krve a teď se zabydleli ve velmi prostorném šatníku... Absolutní absence atmosféry, strašně debilní hudba, neskutečně nesympatické obsazení postav... Sam Rockwell, zde předvádí, že i neumí hrát (narozdíl od The Moon, kde vystřihl jeden z mých nejoblíbenějších hereckých počinů ever). Na horor ani špetka napětí, na parodii ani trocha vtipu... 2/10

Hutná a těžce stravitelná atmosféra. Do živýho masa řezající hudba. Pomalý, velmi pomalý tempo. Jako by člověk po lžičkách polykal asfalt. Velmi znepokojující až solidně depresivní. Pokud je člověk fandou dialogů, miluje akci, nesnese trpělivě sledovat téměř statický záběry, aniž by mu u toho začal krvácet mozek a nutně potřebuje znát odpovědi, tak ať se tomuhle filmu obloukem vyhne. Kdo se naopak rád nechává pomalu vizuálně trýznit, bude patrně nadšen. Do páté hvězdy tomu něco přece jen chybělo, ale i tak ve mně film zanechal slušně hlubokou stopu. Emoce ze mě vyždímal a dokonce se mi o něm i zdálo.

Měla jsem neodbytnou touhu dát filmu odpad!. Nakonec jsem se ale rozhodla udělit jednu hvězdičku - díky poměrně sympatickému hlavnímu hrdinovi. To je ale asi tak jediná pozitivní věc, zbytek je plejádou ultimátně debilních postav, z nichž většinu začnete nenávidět v okamžiku, kdy se objeví na obrazovce. Ale vážně, komu ta uječená afektovaná fuchtle nepila krev, toho zvu na pivo. Závěrem se musím ve jménu toho, co se fláká v kukuřici, sama sebe ptát - proč se trýzním sledováním takovejch hovadin?

Ba-Ba-DOOK-DOOK-DOOK... Trocha toho napětí a víc ani ťuk. Na Babadooka jsem se upřímně těšila, bohužel mne zklamal. Snímku nemohu upřít perfektní herecké výkony, Essie Davis v roli insomnické a traumatizované matky zaválela a Noah Wiseman zahrál problémovýho spratka tak přesvědčivě, že jsem chvílema měla chuť skočit do obrazovky a zakroutit mu krkem. Za zmínku rozhodně stojí i tíživá atmosféra filmu, perfektně budovaná barevným laděním scén. Ale to je asi tak bohužel všechno. Osobně bych vůbec nehovořila o hororu, jakožto strašpytel, co se v noci děsí i vlastního stínu, jsem se u Babadooka nelekla ani jednou (a to už je co říct). Jako psychologické drama o matince, kterou složí prožitá osobní tragédie a jednoho dne jí prostě hrábne a tak, přemožena vlastními bludy, terorizuje svého synátora, by to fungovalo skvěle. Ale všechno ostatní, včetně pana příšeráka, působí zbytečně nuceně a jako celek to prostě nefunguje. Neurazí, nenadchne.

Ačkoliv mám Chloe Moretz ráda a byla zde skvělá, nemohla jsem si pomoct a od začátku do konce jsem se ptala "Proč měl někdo sakra potřebu to natočit znovu (a hůře)?". Na švédskou verzi to prostě zdaleka nemá.

Tentokrát Alenka propadla špatnou norou... A mě to příšerně bavilo. Precizně zrežírovaný a skvěle zahraný. Nemůžu přijít na nic, co by mi tu nesedlo jako prdel na hrnec. Někdo se u toho bude nudou šťourat v nose, ale kdo má rád melancholický vizuální onanie, tak si přijde na svý.

Možná jsem rozbitá, ale žaludek mi to neobrátilo. Nepříjemnou pachuť mi ale tenhle Dorův kousek po sobě i tak zanechal. Nikoliv však kvůli oné "vyzdvihované" fekální části, ale díky té následující, která mi nemohla nepřipomenout perfektní Aftermath.

Geniální mashup hnijících nácků, sexu na kadibudce v mínus padesáti, krve rozstřikující se po sněhu, dramaticky se houpající nudle z nosu, rozloupnutý hlavy, blbejch hlášek ("O amputacích jsme se už něco učili.") a bungee jumpingu na vymotanejch střevech. Vážně se to tak zcela brát nedá, což mi bohudík došlo hned zkraje, a tak jsem se u toho prostě královsky bavila.

Život Adele se mi do duše podepsal tak hluboko, že i druhý den jsou mé pocity z něj stejně intenzivní, jako v moment, kdy se v kinosále znovu rozsvítila světla. Adèle Exarchopoulos a Léa Seydoux předvedly perfektní herecké výkony, chvílemi jsem se nemohla ubránit pocitu, že se dívám na dokument reálný jako život sám. Film tak naturalistický. Tak ohromně emocionální, že mě rozebral na části a já se poté musela znovu složit dohromady. Tak upřímný, že na něj člověk musí hledět srdcem.