Dinsberg

Oproti původnímu Iron manovi, zřetelně komixovějšímu, je zde snaha o určitou psychologizaci postav. Polemizování zda oblek Iron mana je či není zbraň v této psychologizaci má své místo, stejně jako nový padouch v podání Mickeyho Rourka, jehož potenciál zůstává trestuhodně nevyužitý. Ale vážím si tohoto filmu z jednoho prostého důvodu. Poprvé zde zaznělo ono plačivé a po tisíciletí zaměstnávající dilema: "Co je zbraň?" Zbraň je to, co se rozhodneme použít jako zbraň. Každodenně dostávají miliony lidí zbrojní pas zvaný řidičský průkaz. Kdybychom byli absolutně důslední v odzbrojovací prevenci, chodili bychom všichni ve svěrací kazajce. Pojem meč čí štít, použitý i v tomhle filmu, má jen mentální a morální hledisko. O pojmu zbraň nerozhoduje primární účel vyrobeného předmětu, ale lidská mentalita, která se rozhodne ho jako zbraň použít. Tony Stark je postava, která si je tohoto dogmatu vědoma, se snaží jít proti zapšklé mašinerii, která chce mít na moc monopol. Pořád se řídíme nebezpečným axiomem: Kdo nemyslí s námi, myslí proti nám. Neutrální člověk je nežádoucí, protože tím dává najevo svou výjimečnost a nekontrolovatelnost. Nejde o nic jiného než o mocenskou hru, jejíž hráči jsou pravděpodobně citově vyprahlí, krátkozrací megalomani, opájející se svou schopností útlaku. Nezbývá než se jim z duše a ze srdce vysmát.

Ed Harris rozhodně není Sergio Leone. Až moc násilně se snaží přiblížit jeho vizuálu a pohybům kamery, ale odlehčenými momenty pak tyto prvky splachuje do pater tuctovosti. Osobně mám pocit, že ten film neměl žádný děj, jen sled životních epizod spojených několika sice napínavími, ale vizuálně nezvládnutými souboji.

Proč? Proč prznit mystiku původního souboje. Proč nahrazovat souboj bohů s lidmi a redukovat jej na souboj každý s každým? Kéž by to bohové nedopustili. A tenhle film mi odhalil další nešvar. 3D obraz a epileptický střih nejdou dohromady.

Dechberoucí strhující drama muže, prožívajícího život pozpátku. Když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, že nezadržitelně mládnout není žádné terno. Brad Pitt opět nenapodobitelný. Přesto, že závěrečná pointa je do očí bijící, stále kolem ní zůstávají otazníky. A David Fincher dokázal, že zvládá i romantiku. P.S.: Nejsem Dick Tracy.

Moralizování o rodině oděné do vizuálu Pasti na myši. A výsledek? Ice Cube měl zůstat u rappování.

Film je tak trochu reflexí doby. Jednak jde zde zřejmá fascinace erotikou, jednak je zde vytýčená hrozba využití nekonvenčních zbraní. A to vše zahaleno do komediálního hábitu, oděného s odvahou, která v té době neměla obdoby. A o další úroveň nahoru jej povyšuje dabing v podání pánů Postráncekého a Preisse. Jak už tu někdo psal, je to paralela socialistické tyranie. Taky se divím, že to prošlo až do kin.

Herecké obsazení, úvod filmu a dramatické chvíle slibovaly velkou podívanou. Pokud bych to měl hodnotit jako biografii, dal bych za ***, ale pokud hodnotím film tak zůstává jen jedna. Režizér totálně selhává při tvorbě atmosféry a dějové linie splétá příliš komplikovaně. Výsledný dojem pak je, že se jedná o soubor epizod, které na sebe nijak nenavazují.

Šedivé, doslova.

Nudné, překombinované, sterilní a prvoplánově násilné. Zatímco v původních Bratrech jsou vazby mezi postavami naznačovány jemnými niancemi a strážci zákona si nejsou jisti, ke které straně se vlastně mají přiklonit, tady jsou karty rozdány, stačí jen popadnout pistole a vracíme se do Bostonu dělat pořádek. Že bratři zestárli, nikdo nemládne, ale že by zmoudřeli, to teda ne. Pohnutky Troye Duffyho k napsání prvního dílu jsou zde utopeny v honbě za tržbami. Hodně se hláškuje, hodně střílí, ale co mi chybí je nosnost příběhu. Doufám, že tady není náběh na trilogii.

Typická Emmerichovština. Triky na úrovni, kterou nasadil už Bay hodně vysoko (rozuměj dobrý), ale bohužel jako Bay z něj udělal jen sérii eskapád hlavních hrdinů, mezi kterými se nic neděje (rozuměj špatný). Jednu věc ale Emmerichovi upřít nemůžu. Pravděpodobně nepřekonán zůstane tento film v ohledu počtu zničených památek na metr filmu. A že je ničit umí předvedl již v Godzille.