Dinsberg

Úžasný bodycount, fantastická Michelle Rodriguez a nevýrazný Robert De Niro. Nikdo z hereckého ansámblu, a to ani Steven Seagal, herecky vysloveně nekulhá, ale přiznám se, že jsem čekal desperadovské vyprávění, jakýsi návrat ke kořenům. Bohužel dostalo se mi pouze zkratkovitého akčního nářezu, ve kterém chybí vzájemná provázanost postav. Podobné aroma neslané nemastné polívky je cítit už z Tenkrát v Mexiku. A Danny Trejo má rozhodně na víc než pár drsňáckých póz.

Příjemná oddechová záležitost, která si však nezadá ani s náročnějšími kusy. Nejde totiž o žádnou jednohubku na jedno kouknutí. Hvězda na vrcholu (Pesci), vycházející hvězda (Marisa Tomei) a blednoucí hvězda (Ralph Macchio). V téhle konstalaci veškeré osazenstvo, včetně Freda Gwynna ve své poslední roli příliš usedlého soudce. I když zápletka působí trochu obehraně, ze stereotypu ji probouzejí právě plastické figury a životní situace, někdy totožné s našimi (např. projíždějící vlak). Nezbývá než doporučit.

...třeba na divokém západě. Ten je rozhodně jistějším prostředím než neuchopitelná budoucnost. Dobové reálie i chování, to vše velmi citlivě dávkováno. Ústřední duo, tentokrát doplněné o Mary Steerburgen, fantastickým způsobem působí na sebe vzájemně i na své okolí. A na konci filmu se nabízí otázka. Kam až by mohly sahat změny v minulosti? Pevně doufám, že na tuto otázku nikdy nenajdeme odpověď.

Tento příběh byl již nakopnut na konci prvního dílu. Osobně ho mám rád nejméně. Ne snad proto, že by původní návrat měl problém s návazností (obvyklý to sekvelovký neduh). Naopak logicky zde nic nevrže, pokud nejste fyzik, zabývající se temporální kauzalitou. Renomé filmu trošku kazí sekvence odehrávající se v budoucnosti. Je to asi dáno tím, že moje představy o ni nekorespondují s představami Roberta Zemeckise. A možná taky proto, že onen rok už nám klepe na dveře a téhle představě se ani neblížíme. To ale nebrání tomu, aby Michael J. Fox a Christpher Lloyd rozjeli časoprostorovou jízdu, která je na pravém místě rozseknutá vedví. Ale o tom víc jinde...

Příběhy o cestování časem se mi vždycky líbily a líbit budou. Tenhle patří mezi ty nej. Na plnění snů není nikdy pozdě. Proto neváhejte a vraťte se do budoucnosti.

Postavami, na které se soustředí filmaři, není manželský pár, omylem zabrousíc do Gatlinu, ale samotné kukuřičné děti. Dlužno dodat, že ani jeden z hlavních představitelů, tj, Izáka a Malachaje, nemá charisma postav z původního filmu. Třebaže se autoři drželi literární předlohy, při honičce v kukuřici jsem se dost nudil. Vše ale trochu vylepšuje úplný konec (až po titulcích), díky kterému víme, že i kult kukuřičných dětí se začíná štěpit zevnitř. To ale nezachrání zbytek film, kde se hlavní pár chová dost nelogicky. V takové situaci, bych nikdy svou dívku neopustil.

Zřetelný úbytek symboliky a nástup gore záběrů. Jen jediný mě dokázal otrávit, a sice ten při kázání. Postavy tak trochu jako ze seriálu Tak jde čas a snaha napodobit charisma lídrů kukuřičných děti. Nedaří se však nic z toho. John Franklin zde citelně chybí.

Nelze jinak. Když si odpočítám opravdu silně béčkoidní trikové sekvence, zůstane mi velmi syrový horor o manipulaci s člověkem. Ať už ona síla v kukuřičném poli je jakéhokoli původu, dokazuje jak je člověk snadno sveden na zcestí, Jak zde bylo řečeno, víru nelze založit na krutosti a krvežíznivosti. Není to tak trochu alegorie na dnešní svět. Denně se nás snaží ovlivnit či ovládnout stovky podnětů či lidí a bránit se jim není vždy snadné.Obsah zde vítězí nad formou. Možná, že herci nejsou nijak oslniví, obzvláště Peter Horton. Film naopak posouvají na hranice sugestivnosti Courtney Gains jako Mallachai a samozřejmě John Franklin jako démonický Isaak Chroner. Zbytek už jen jen dětská stafáž.

Třebaže se jedná o dospěláckou pohádku, ani po letech neztratila ze svého kouzla. "Sem neteče, ale z tebe teče."

Ruční kamera, dva neherci a jeden společný osud štvanosti bezzubou mašinérií. Jejich osud byl nevyhnutelný.