viewer

Pixar nám zase po nějaké době ukázal, jak se to ta práce s emocemi vlastně má. Ne, že bych se strachoval o Dory a její rodiče, ale ty flashbacky… Kdo by odolal loztoumiloučké lybičce s miniatulním mozečkem a odzblojujícím hláskem, jenž co chvílí vás uhrane kajícím se pohledem. Já tál. Jen do momentu, kdy se vzpomínka rozplynula a na plátně zase trčela ta tupá modrá ryba, které kryli hřbetní ploutev dva pošetilí klauni. Naštěstí se dá oceánem proplout během jedno střihu a tak ty ošplouchané řeči a situace nestihly ani nudit. Pak už tíhu hlavní role přebrala suchobotnice a ještě vlažný nás doprovodila k závěrečným titulkům. Tvůrci moc dobře věděli, co znamená v kině spát a proto filmu naordinovali celkem slušný spád. Příště bych si dal tu rybku míň fádní a o něco pikantnější.

Být válkou od kluků z Marvelu, spáchám raději sebepříměří. V klasickým vytahování, kdo do doplivne dál mě bavil snad jenom Spiderman. Právě kvůli němu jsem v polorozsvíceném sále zkouknul všechny asistenty asistenta sekretáře poradce kostýmů s paní, co sbírala prázdný kelímky od coly. Ze začátku to mělo stejnej drive jako když se prali borci od DC, tři sta čtyřicet osm okoukaných ran pěstí pak završí průměrná tři sta čtyřicátá devátá. Aspoň myslím, v tom rychlým střihu se to blbě počítá. Ale co, tak nám trochu ruply nervy, napíšu liebesbrief, dám líbísek na fejsu a pošlu novou žádost o přátelství.

Během pilota: Super, cestování časem, to je něco pro mě. Amerika v šedesátkách, Kennedy, no že váháš. Navíc to Francovi sedí jako prdel na hrnec. Spisovatel. Dobrý. Po druhé epizodě: Hm, v čase se už docestovalo, nahodit účes, osedlat velký styl a pořídit dobový machrovátko, pobavit diváka Iphonem. James, to je ale držák. Po pár dalších dílech: Minulost začíná vyjebávat. Pěkný. Zase se cestuje v čase, tentokrát během jednoho střihu. Jen o necelé tři roky kupředu. Scifi je ta tam. Velká sledovačka. Franco se nepouští a sám režíruje. Po dalších několika epizodách: Jamesi, prosím, vykašli se na ten osobní život, já začal koukat kvůli Kennedymu. Tohle je pro holky. Velká sledovačka už je trochu nuda. Případ se zdá být pověšen na hřebík. Minulost sem tam vyjebe. Poslední díl smutně okoukává ten před ním. Očekávání do dalších kousků: Pojďme se zase posunout dál a přijít té patálii na kloub, nebo aspoň na kloubek či chrupakvu. Jinak si ji u pokračování hodím sám. ZzzzZZZzzz. Tak prosím. Ps: Franco je herec

Los Angeles, vyfintěná smetánka zvracející vedle zaprášeného bilboardu s nápisem Hollywood, ďábelský šarm Hanka Moodyho a chvályhodně napsané dialogy nesoucí ten starý dobrý zvrácený humor. Drobná modifikace žánru, scifi, sbalím každou, na kterou se podívám, transformováno v páreček odepínacích křidélek, integrovaný detektor lži a neprůstřelné koule, no a že by tu bylo tolik spekulované pokračování Calisoulože? Uvidí se, přeci jen do toho strká nos Tomáš Kapinos.

Joseph Gordon-Levitt je s pikantním francouzským akcentem a vizáží Jackiho Chana fanatickým lanachodem na mimořádně "vysoké úrovni". Ve dvou by se ten provaz ale táhl líp. Bohužel mu žádná další postavička nepřispěchala na pomoc, a dokonce ani výprava mu na tom laně nedodala na stabilitě. Pasáže, kde se hlavní hrdina uspokojoval pohledem na propast vedoucí přímo do chřtánu velkého jablka, nebo ty, ve kterých degustoval betonové, do výše se tyčící mrakodrapy, ale i ty, v nichž jeho podpůrný ansábl spřádal plány na celou tu procházku, jsem musel přetočit. Měl jsem totiž dvě stě chutí si to jeho lano vzít a udělat si z nudy oprátku. Play jsem znovu stiskl až těsně před finišem, kdy Jackie odhodlaně popadl svou bojovou tyč a odstartoval své dovádění mezi přihlížejícími dvojčaty. V tu chvíli jsem využil své neprůstřelné empatie a vžil se do role čumila stojícího opodál, jenž se zadrženým dechem bedlivě sleduje, jestli na tom drátě ve výšce čtyř seti metrů nad zemí začne Pepik také onanovat. Nestalo se. I tak si Joška zaslouží důstojný potlesk.

Deadpool je příběhem nadstandardně ambiciózního chlapíka, říkejme mu třeba Ryan, jenž se bezhlavě zamiluje do přisprostlého červeného kostýmku, kterému je existence v komiksovém plátku prostě málo. Buď jsou jeho city opravdu tak hluboké, nebo se jen snaží odčinit neúspěšnou aférku se zeleným oblečkem od DC, v každém případě dělá vše proto, aby si jeho nové milostné vyznání zajistilo minimálně dvojku. Stejně jako každá láska v plenkách to i tahle staví na žertících a vylomeninách, jimž se v období poletujících břišních motýlků nedá odolat. To však jednou končí, ze zamilovanosti se stává láska vyžadující akci místo keců a to Ryanovi nejde, i když tak usilovně tlačí na drhnoucí pilu. Přesto, že se obleček při každém vtípku znovu a znovu červená, je mu jasné, že jejich pouto napadla krize. Ta se táhne skoro polovinu jejich dvouhodinového vztahu a ani balící hlášky, ze kterých se dříve kombinéze podlomila kolena, to nezachrání. Naopak, každá další perla s čárkou, jenž tomuhle sek si klučinovi vyjede z úst, potvrzuje fakt, že to s přípravou přehnal a do tohohle kabátku se zkrátka nevejde. Jenže láska moc rozumu nepobrala, takže stačí trochu zaškemrání, slz a lehké transformace vyschlých džouků, a druhá šance je tu. Tu v momentě sklízí rozjásaná, sexem poháněná břitva, jenž před roztleskaným davem Marvelovských úzkoprsců ohlásí pokračování. PS: Miláčku, třeba nám to vyjde ve dvojce.

Vojta Kotek to dokázal. A co vlastně dokázal? Povedlo se mu natočit komedii, které jsme se na českých filmových plátninách smáli už nejméně několikrát. Jeho sněhem zapadaná stopa se také hravě ztrácí v davu českých humorných kousků, jenž svůj potenciál zabalí těsně za půlkou.Tohle všechno jsem ale očekával a tak si nastavil svá čidla smíchu a úroveň tolerance na tu nejvyšší citlivost. A co z toho vylezlo? Zasněžený příběh, konverzační přestřelka tří chlápků v útulné roubence někde uprostřed sněhové vánice, ve které nechybí puška namířená do rozkroku jednoho z hlavních hrdinů. Co mi to tak připomíná? Tihle hrozní jsou ale jen tři, jejich dialogy k dokonalosti vybroušené nejsou a proto je sál v některých momentech odmění jen průzračným tichem. Quentine neboj. Pokud máte náladu, děj pro vás připraví i malou tajenku, jejíž nevyluštění vás však o vyražený dech nejspíš neochudí. Hláška “no jo, hory”, následující po každém udiveném zakroucením hlavou nestačila na to, abych si vytvořil představu o místním horalském způsobu žití a oddělil ho od toho, který je mi dobře znám. Záliba Jakuba Prachaře v obšťastňování dam atakujících věkovou hranici padesát ve spojení s tradičním tříkrálovým závodem mi připomněl, jaký máme my, Češi cit pro opravdu vyvedené dvojsmysly. Takhle vybroušenej humor nesvedou ani naši operátoři. Ondřej Pavelka s běžkařkou hůlkou místo penisu spolehlivě sekundoval výtečnému Marku Taclíkovi, který se se svým Hilským v největší míře staral o mé koutky. Za flashbacky do sedmdesátek jsem moc rád, za finálové drama už míň. Nevím, které pokrytí mě na těch horách překvapilo víc, jestli sněhové, nebo to mobilní..

Po dvousnímkovém nakouknutí do světa popcornového divactva se Tarantino vrací ke svému a oprašuje si tak nálepku kontroverzního fanatika z videopůjčovny. Během celého filmu postupně odřezává všechny svoje rychlokvasící fanoušky nasáté Panchartama a Djangem jako Turek kousky jehněčího do kebabu. Na konci tak zbydou jen ti ryzí, co kromě dialogového maratonu ocení i krvavé radovánky. Quentin zase boří předsudky a je tak naturalistický, že jsem se u té kastrovací scény bál o vlastní… Jestli tam něco nehraje, tak to nejsou herci, ale absence střihu. Kdyby to s nůžkama uměl stejně jako s flintou, odcházíme z kina s větším rohlíkem a hlavně dřív.

Včera jsem zavítal do kina...no a když jsem z něj pak odcházel, bylo to pro mě zklamání, dal jsem tomu ale trochu času a probral to s mým očekáváním. Sedmé hvězdné války byly tak po pár kompromisech docela fajn, ale bylo to skutečně to, na co jsme všichni celou tu dobu čekali? Abrams mi naservíroval skoro všechno, co mám na tomhle světě far far away rád, bohužel to však nedokázal pošoupnout ani o píď dál. Většinu z toho už jsme totiž viděli v epizodě čtyři a šest, tady to mělo jen nové tváře a moderní kabátek. Ten byl však ušitý skvěle, mému oku přímo na míru. Digitálno ve spojení s tradičními efekty z dílny George Lucase a parádním prostředím jednotlivých planet nemělo sebemenší chybu a tak perfektně zapadlo do předešlé série. I přesto mi tam ale něco chybělo, ta pravá STAR WARS atmosféra… Kde jsi? Ani hudba se neblýskla ničím novým, to mi ale zas tak nevadí, horší je, že mě tentokrát dostala jen jednou a to hned na začátku, když vesmírem lítala písmenka. Od posledního žlutého řádku se sedmička řítí nadzvukovou rychlostí, jenž nedává mnoho prostoru nějakému tlachání, logice nebo hlubšímu vykreslení psychologie postav. Děj je typický, předvídatelný a jeho vypasené lince by jistojistě slušelo shodit pár scén, které tam možná dobře vypadají, ale jsou úplně zbytečné. Může se vám to totiž pěkně zamíchat a na konci si nevzpomenete ani na jednu. Epizoda sedm také s oblibou cestuje zpátky v čase, aneb v minulých dílech jste viděli… Těch vzpomínek a připomínek je tam prostě moc, fanoušky to nedojme a panicové si stejně budou muset pustit celou ságu od začátku. Anakinovu přilbu beru, R2, C3PO jo. Ale Han? Moc mě nebavil, zato Leia, ta mi vyhnala slzy do očí, naposled jsem jí totiž viděl v bikinách na privátu Jabby Hutta. Jo a zavři tu pusu, Luke Skywalker fakt existoval. Herecké obsazení nových hrdinů je podle mě slušný. Daisy Ridley je největším překvapením, které vás určitě zatáhne do kina i příště. Vývoj její postavy během filmu je uvěřitelně neskutečný a ten charakter, to je prostě Skywalkerovina. Podceňovaný Boyega ukázal, že dokáže zahrát víc než astmatický záchvat a Adam odřídil toho břídila docela statečně. Isaac bude nejspíš nový Solo, tak si na něj rok počkejme. Kylo Ren jako zaporák byl originální a do té doby, než si sundal helmu měl i charisma. Jeho způsob zvládání stresu by mě však bavil víc, být to blockbuster od Marvelu. Navíc ho v souboji lightsaberů porazila holka bez výcviku. Jasně, je to nejspíš Lukova dcera, ale stejně… Trochu úcty k temné straně síly! Luke dal Zilvarovi základní kurz, ten velký Lord Voldemort přidal příchuť temné strany, ale co on je zač? A kdo je vlastně Rey? Je to fakt Lukova dcera? Stoprocentně? Koho teda Luke zbouchnul? Není to zakázaný? Proč na konci při točící se scéně tak blbě civí? Bude si hrát na Yodu? A jak to, že ve stárnutí předběhl Harrisona Forda? I když jsem včera čekal něco jiného, nového, míň humoru, víc stylu a napětí a aspoň jeden kvalitní souboj světelných mečů (chápu, že jsou teď na začátku nové trilogie jediové nedostatkové zboží) tak prohlašuju tento film za celkem zdařilý.

V domě nahánějícím hrůzu někde uprostřed Nového Zélandu se potká upír, upír, upír a o něco děsivější upír, a hádají se o…. No znáte ty vtipy o upírech ne? Tak tahle nápaditá dokumentární parodie zachycující domácnost v krvi si libujících gurmánů jich nabídla hned tucet, jenže pouhé minimum z nich bylo skutečně bloody funny. Jasně, už ten fakt, že se parta nadšenců rozhodla vytvořit snímek, který přibližuje život novodobých upírů, je hrozně fajn, ale rozhodně to není munice, která by vydržela devadesáti minutovou přestřelku s rozmlsaným divákem. Ty scény opravdu voněly krví, ale nikdo se je neodvážil vysát až do dna, na druhou stranu se možná mezi nás postavila kulturní bariéra, která mi nedovolila tenhle nedochucený humor přijmout za vlastní. Ale Viago mě bavil! Forma dokumentu mi sedla taktéž a tak má velkou zásluhu na trojce, kterou této krevní skupině udělím.