J.e.r.e.c

„This is life in the streets!“ zpíval princ italskej Jouda s panem Wahlbergem, a o žádným seriálu to nemůžu říct víc, než o tomhle. Každá scéna, ne, každá věta, by se dala tesat do kamene. Tohle není seriál, to je život. Nejen v nějakým podělaným Baltimoru, všude… 1.série - 100 % _____ Zďenda Škromach by měl radost, jak se odboráři v USA uměj otáčet... a já ji mám taky. I když většinu doby mě druhá část téhle ságy brala o něco míň, než ta první, ke konci se to rozjelo opět na maximum a finále mě emocionálně až nečekaně rozhodilo. Příběh ale nekončí, naopak, roztáhnul se do epické šíře a postav přibývá... 2.série - 95 %____Třetí řada naskočí ihned do rozjetého vlaku, jehož tempo je od začátku vražedné. Pokračuje odkrývání dalších vrstev společnosti a do hry se výrazně dostává politika. Je požitek sledovat, s jakou grácií tahají autoři z rukávu jedno eso za druhým a jak mazaně je hrají... 3.série - 100 %____Jestli si děti mají kde hrát, neřešil jenom Olda Říha, ale i pár správných chlápků v Baltimoru. Ale na patře jim zbyla jen pachuť bezvýchodnosti, protože v tomhle městě se pod slovem "hra" skrývá dýlování, boj o nároží a headshoty. A začínají s ní čím dál tím mladší ročníky… 4.série - 95 %____Dva proti celému městu, takhle nějak stojí premisa závěrečné řady. Přes mnohá osudová střetnutí obsahuje jednoznačně nejvíc humoru, u některých pasáží jsem se řezal smíchy, třeba hned ten úvodní test na „detektoru lži“. Některé zápletky jsou už téměř na hraně uvěřitelnosti, ale v tomhle je právě rozdíl mezi Wire a čímkoliv jiným – tady byste uvěřili, i kdyby na zem sestoupil posranej Ježíš a vyléčil všechny závisláky v Baltimoru dotekem své požehnané ruky. Jenže místní to táhnou spíš s tím Ďáblem... 5.série - 95 %. A tak se po nějakých šedesáti dílech uzavírá jeden dlouhý a zamotaný případ a já si nemůžu pomoct, abych neuronil slzu dojetí. Po několik měsíců jsem se stal součástí baltimorského světa, rval jsem se s negrama vo nároží, pašoval drogy v přístavu, cpal jsem dealerům brokovnici až do prdele a kradl jim jejich fet, šlehal jsem si herák na špinavejch matracích, učil negramotný delikventy do pěti počítat, sral jsem se s editací novinářskýho bullshitu, a nejvíc ze všeho jsem dejchal s McNultym, Lesterem a celou tou báječnou partou, aby se tou špínou velkoměsta prodrala a nakopala všem prdel. A teď je mi hrozně líto, že všechno tohle musím opustit. Už asi nikdy se nesetkám s televizním nebo filmovým dílem, kde budou tak skvěle vykreslené charaktery, ty desítky živých postav, přičemž jedna každá z nich je zajímavější, než hlavní hrdina libovolné jiné filmové ságy. Ďábel se skrývá právě v tom detailu každodenního života, ale tohle nikdo jinej nepochopil, všichni ostatní se ho snažej držet schovanýho v díře. The Wire ho pustilo v plný parádě do světa a pan rohatej roztáhnul křídla a schoval mě do nich jako čaroděj Vigo do kouzelnýho pláště. Pro mě je vymalováno, The Wire je nejlepší seriál všech dob a víc k tomu nemám co říct. 100 %

Člověku se jen zřídkakdy poštěstí, aby si při sledování filmu nebo seriálu říkal: „Tak tohle natočili přímo pro mě!“ Já měl ten pocit naposledy (dost překvapivě) u Rogue One a jsou to jedny z nejopojnějších chvilek, který si jako divák můžete užít. Ale pokud se jedná o dílo, které se zabývá vznikem psychologické profilace sadistických vrahů v 70.letech u FBI, a v kolonce režisér vidím jméno Fincher, tak jsem ani nic jiného čekat nemohl. A - stejně jako u v lecčems podobného Zodiaca - jsem dostal opět víc, než jsem si mohl přát. Je třeba upozornit, že tohle rozhodně není seriál pro všechny. Nejsou tu žádné akční scény, ani jiné divácky vděčné atrakce (snad až na tu trochu sexu), jen stovky dialogů, z nichž většina se točí kolem toho, jak uvažují ti nejvyšinutější lidé na světě. I proto je Mindhunter skvělý název, který dokonale vystihuje podstatu tohoto díla. Každý jistě nebude uchcávat blahem jenom z toho, že se před ním objeví podivný člověk jménem Ed Kemper a bude mu vykládat, jak je masakrování lidí náročná práce, ale čím víc toho o sériových vrazích víte, tím víc tady budete jako doma. Mindhunter je totiž až puntičkářsky přesný, co se týče odkazů i konkrétních citací, tohle, přátelé, zdaleka není fikce! Zhruba do poloviny seriálu jsem cítil až závislost, kdy jsem se v podstatě celý den už od rána těšil jen na to, až si v jedenáct večer pustím další díl. Pak tenhle pocit intenzivního poblouznění přeci jen malinko opadl, hlavně kvůli epizodě č.6, která má jen půlhodinku a působí mezi ostatními spíš jako výplň, ale později se vše zase vrátí do starých kolejí a poslední dvě části, kdy se režie znovu ujal Fincher, už opět chladně masakrují až do nejintenzivnějšího finále, jaké je v téhle branži k vidění. U jiných seriálů mi pokračování spíš vadí, ale tady se za něj modlím. 100%___Druhá řada kvalit té první nedosahuje, i když je otázkou, zda to vůbec bylo možné. Kromě klasického problému, že je to „more of the same“ (byť Berkowitz a hlavně Manson jsou super, Kemperovi se ani neblíží), za to může také několik chybných tvůrčích rozhodnutí. Zdaleka největší úskalí spočívá v nesmyslném důrazu na soukromý život obou hlavních vedlejších postav, tedy Tenche a Carrové. Tohle je seriál o tom, jak FBI profiluje a chytá sériové vrahy, tak proč do něj cpát nějaké vztahové píčoviny a výjevy z rodinného života, které jen zabírají čas a divákovu pozornost? A neustále prudící a opruzující Billova manželka mi upřímně řečeno lezla na nervy tak, že jsem si ze srdce přál, aby jí dostal do drápů nějaký ten Speck nebo BTK. Apropo, BTK má pravděpodobně nejdelší charakterovou expozici v historii televizních seriálů – za 18 dílů jsme ho viděli dohromady asi 10 minut. Dočká(me) se ve třetí řadě? Úplně chytré nebylo ani nechat Finchera režírovat pouze první tři epizody, protože jeho práce s napětím a podprahovým neklidem je o třídu jinde než ve zbytku seriálu. Navzdory všem výtkám je to pořád televizní špička a zejména vyšetřování v Atlantě se vším tím politikařením, složitou jurisdikcí, liknavou policií a nasranou veřejností dokonale ilustruje, jak kurevsky úmornou, frustrující a po všech stránkách náročnou práci musí skuteční agenti FBI dělat. A ve finále se jim za to nedostane ani pořádného zadostiučinění. 85 %

Vůbec jsem nevěděl, co mám od tohoto díla čekat (Yellowstone neznám a mezi Sheridanovy fanoušky se nepočítám), a možná proto mě sejmulo jako lakotský šíp namočený ve sračkách. Stylově se z toho nakonec vyklubali Hostiles roztažení do seriálové podoby a posypaní pořádnou dávkou Tance s vlky, což pro mě jako člověka odkojeného knížkami Karla Maye představovalo prakticky instantní orgasmus. Místo nějakých klasických pistolnicko/indiánských půtek se navíc děj soustředí na ne až tak profláklé téma pionýrů z Evropy, kteří se rozhodli přeplout oceán a přejít půlku kontinentu, aby se usídlili na západním pobřeží a našli tam nový život. Asi není příliš překvapivé, že jich spousta najde spíš smrt, protože tohle je ten nejdivočejší západ, kde má lidský život cenu sotva toho vystřeleného náboje, který do jeho zhasnutí investujete, a kde je romantika z objevování panenské divočiny pokrevní sestrou smrti.  Že se v obou polohách často jede až na úplné maximum, jde na vrub i bezmála geniálnímu tvůrčímu rozhodnutí, kdy se na svět té doby díváme očima dospívající dívky, která se, zatímco ten svět poznává v celé jeho kráse a krutosti, mění v ženu. Voiceover mi obvykle nepřijde jako manitoujak vynalézavý filmařský nástroj, ale tady má svoji nezastupitelnou roli a přidává do filmu silnou osobní vrstvu, díky které myšlenky a pocity hlavní hrdinky zalézají pod nehty jako mráz ve Skalistých horách. Elsa místy vážně lehce připomíná Old Shatterhanda v sukních; ten byl přece taky nenapravitelným greenhornem, a přitom si prakticky od začátku suše vodil staré zálesáky, indiány i divoká zvířata. Vše je navíc emocionálně vyšponováno až do krajnosti a ve finální epizodě završeno způsobem, který jsem musel pár dnů rozdýchávat.  I díky tomu mi seriál 1883 způsobil jeden z nejsilnějších diváckých zážitků vůbec. 100 % 

Když pominu poslední dekádu, americký šachy stály většinou dost za hovno. Ironií osudu však dva pravděpodobně nejtalentovanější hráči všech dob pocházeli právě z USA. Vždycky jsem se divil, proč Amíci o jednom z nich, Paulu Morphym, králi romantického období šachu ve druhé polovině 19.století, nikdy nenatočili velký film. Ten chlápek byl přímo učebnicovým příkladem génia s dostatečně pohnutým osudem na plnokrevné drama a navíc nosil bohovsky stylový účes, který by v případě úspěchu jistě spustil novou módní lavinu. Beth Harmon vystřídá těch stylových účesů hned několik a od jednoho ze svých ctitelů si dokonce vyslouží i přirovnání ke slavnému předchůdci, ale jinak je její postava inspirována spíš tím druhým legendárním krajanem, totiž Bobbym Fischerem, jehož souboje se zástupci neporazitelného šachového impéria made in CCCP napínaly svět zhruba ve stejném období, v jakém se odehrává i Dámský gambit. Objektivně to asi na pětikvalt není, ale na objektivitu sere Kasparov. Kolikrát v životě se mi stalo, abych s nějakým seriálem takhle žil? Honza Nedvěd mi napovídá, že dvakrát či třikrát to ne, i jednou je dost, a protože je skoro půlnoc, tak mu musím dát za pravdu. Přitom se nejedná o žádný velký umění ani hlubokou psychologii, je to jen krásně vypadající a perfektně hudebně ošetřená pohádka, která stojí a padá s jednou jedinou postavou... Jenže ta postava je ve své autistické naivitě a bezprostřednosti naprosto neodolatelná. Kromě toho je Anya-Taylor a Joy to watch a fetišistický kameraman ji s každým záběrem oblizuje jako mlsný kocour. Takže je to chess porno, fashion porno a taky trochu leg porno v jednom. A všechno to navíc vyvrcholí v nejemotivnějším finále snad od dob Rockyho IV. Copak je možný tenhle seriál nemilovat? Dokoukal jsem ho předevčírem a už se mi po něm stýská! 100 %

Nejlepší sportovní seriál vůbec; stylový, zábavný, skvěle napsaný, od srdce zahraný, filmařsky vymazlený a emocionálně strhující. Jedním slovem – Magic! Birdužel nás tragicky opustil po finálové sérii LAL – BOS 1984 ve věku nedožitých minimálně tří, ale spíš čtyř řad. Nedostalo se tak nejen na další dvě vzájemná finále, ale zkrátka přišla i celá druhá půlka osmdesátek s nástupem Jordana, Hakeema, Barkleyho a raubířů z Detroit Pistons. Nemohlo dojít ani na Magicovu kauzu s HIV (která přitom celý seriál otevírá, takže to očividně bylo v plánu), ani na setkání starých rivalů a pozdějších kamarádů v Dream Teamu, což by byl ten nejlepší možný konec. Ale to jsou všechno jen podělaný kdyby, protože bídná sledovanost (které odpovídá i smutný počet zdejších hodnocení) ve spolupráci s hollywoodskou stávkou spláchla pokračování téhle parádní jízdy do hajzlu. Zůstalo po ní 17 skvělých dílů jako připomínka éry dvou nejcharismatičtějších borců, co se kdy proháněli po basketbalových palubovkách. 88 %

Létající cirkus je televizní encyklopedie humoru, najdete tu naprosto všechno, od sofistikovaných narážek na filosofii či umění, přes všelijaké slovní hříčky a parodie, až po nejprimitivnější vtipy na první signální. Jak jsem se někde dočetl (a zalíbilo se mi to): „Jejich skečům chybí nejen konec, ale často i začátek nebo prostředek“. Je to totální dekonstrukce srandy se vším všudy. Včetně toho, že to někdy není vlastně ani moc legrační. Ale geniální bezesporu! 100 %

Česká soda je spolu s Cimrmanem největším národním pokladem v kategorii televizní humor. Maximální využítí totální tvůrčí volnosti, Čtvrtníček, Šteindler, Vávra a spol. kopou do všeho a do všech, porušují veškerá pravidla slušného chování a dobrého vkusu, tahají na světlo rasismus, nacionalismus, parodují reklamy, celebrity, politiky a mají z toho nehoráznou oslí prdel. Naprostým vrcholem jsou montáže různých politických debat, Plováren s Markem Ebenem a podobně, něco tak brilantně sestříhaného a zaranžovaného jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Ta doba se už nikdy nevrátí, protože, jak řekl sám velký Petr: „Takovou svobodu už nám dneska žádná televize nezaručí!“ 100 %

Největší úlet v historii seriálů „pro děti“. Svého potomka bych na podobnou magořinu nenechal dívat ani minutu, bál bych se, že už ta mu přivodí doživotní následky, podobně jako vtip zabiják od Monty Pythonů. Nevěřím, že tvůrci nebyli pod vlivem drog, nejlépe hned několika najednou. Je neskutečné, kolik rozličných grimas, ksichtů a šklebů animátoři vytvořili, tím se musel bavit nějaký šílenec. Umanutý a metodický šílenec. Píšu to poměrně často, ale snad nikde jinde (kromě Pulp Fiction) není k plnému vychutnání si nutný český dabing. V originále znějí oba výtečníci jako nudně průměrné postavičky, zato v češtině je Stimpy už podle hlasu vypatlanec první třídy a Ren zase chodící neuróza. Čímž jsou dokonale zdůrazněny klíčové aspekty jejich charakterů. Upřímně napsáno, neviděl jsem dostatečný počet epizod, asi tak 10-15, možná 20 (z celkových cca 90ti), abych mohl tuhle perlu objektivně posoudit. Ale na objektivitu vám vy-víte-co ! 100 %

„Watch closely boy, this is how history is made! (Marcus Antonius před Bitvou u Filipp a Ex Deo – Legio XIII)“ Tvůrci seriálu Řím to mají s divákem jako já vážně lehké. Tahle historická epocha mi totiž přijde nad jiné přitažlivá, ale zároveň ji neznám tak detailně, abych mohl kritizovat případné faktické nepřesnosti. Naopak si ještě chrochtnu blahem, jak se to při tak zábavném seriálu dovzdělám. V základních věcech jako bitvy či závažná politická rozhodnutí se Řím drží historických faktů a postav, ale jejich osobní život již podléhá dramaturgické licenci. Filmařům stačila jedna zmínka o vojácích 13.Legie Luciu Vorenovi a Titu Pullovi v „Zápiscích o válce galské“, aby z nich učinili nerozlučnou dvojku (charakterově samozřejmě totálně odlišnou) a hlavní postavy celé série. Někdy je dějová hutnost a množství zvratů v jejich liniích snad až přehnané, ale ti kluci mě nikdy nepřestali bavit. K tomu dokonalý Caesar, ještě lepší Marcus Antonius, intrikující a poživačná římská smetánka. Octavianus Augustus je v každém historickém filmu líčen jako osvícenec bez poskvrny … tady na něco podobného zapomeňte. Oceňuji, že filmaři věděli, kdy zatroubit konec a odejít na vrcholu; lepší finále, než bitvu u Actia a její „aftermath“, už by stejně nenašli. Viděno se skvělým dabignem (a posledním pro Borise Rösnera). 90 %

„World needs bad men. We keep the other bad men from the door.“ Dva známí hollywoodští herci, dalo by se říct hvězdy, se dočkali své životní role až po nějakých dvaceti letech kariéry, v seriálu z produkce HBO. Dřív by to znělo jako vtip, ale díky tomu, jak silnou roli má televizní formát v posledních letech, to vlastně až tak překvapivé není. Právě oni dva, Matthew McConaughey a Woody Harrelson neboli Rustin Cohle a Martin Hart, jsou ti praví detektivové, co nesou na svých bedrech tíhu celého díla. To, že byli oba zainteresovaní i v rolích producentů, vypovídá mnohé, tomuhle projektu věřili, dali do něj všechno. Pokud to ještě zúžím, tím nejvíc true detectivem a hlavní postavou je Cohle, protože, přesně jak říká: „Without me, there is no you.“ Jeho postava je tak fascinující a jiná, že vedle něj vynikne i relativně normální a průměrný „regular type dude“ Marty se svým "relativně normálním" rodinným životem. Rust je naopak ten nejvíc hardcore detektiv široko daleko, stará škola podle vzoru Marlowe, pro něhož vyšetřování zločinů není práce, ale poslání, smysl života, kromě kterého nemá vůbec nic. Je jasné, že takový typ člověka mezi ostatní moc nezapadne. Přišlo mi až vtipné, jak se můj vztah ke Cohlovi měnil; zpočátku jsem ho vnímal jako mimoňského nihilistu, ale postupem času jsem jeho přístup začal respektovat, aby se z něj nakonec vyklubal realista (což ostatně sám o sobě tvrdí), který vidí svět i sám sebe velmi střízlivě a dalo by se říct pravdivě. Mnohem pravdivěji, než všichni ti teoreticky daleko normálnější lidé kolem. Seriál táhnou dialogy a je hlavně o několika málo lidech a vztazích mezi nimi, samotný případ jsem vnímal spíš okrajově. Upřímně řečeno, v rámci kriminálního žánru a škatulky „sériový vrah“ už asi nelze vymyslet nic originálního a nového. Ne, že by se autor Nic Pizzolatto nesnažil, naopak, namíchal do kotlíku zajímavou směs folklórního okultismu, pedofilie a prohnilosti náboženských institucí, z níž vybublal na povrch pěkně temnej případ, kterej se rozlezl po bažinách jako rakovina v lidským těle a napadl spoustu důležitých orgánů. Ale to intenzivní napětí, co přijde s odhalením další stopy, jako třeba u The Wire (btw.zde zastoupen hned třemi herci), jsem tady necítil. Čímž se dostávám k mínusům, které mají většinou podobu poněkud nepřesvědčivých detailů. V první řadě, casting ženských rolí asi probíhal v modelingové agentuře : manželka, Martyho „kamarádka“, manželčina kamarádka, dcery, dokonce i řadové šlapky, vypadají daleko líp, než jak si představuju průměrnou holku z vidlákova někde v Louisianě. Jako fanouškovi ženské krásy mi to nevadí, ale boří to dojem realističnosti. Co se týče vyšetřování, připadá mi, že úvodní „veřejně vystavená“ vražda nedává příliš smysl v souvislosti s tím, co dělo pak. S psychologií zločinců si tu hlavu moc nelámali. Nepozdává se mi ani striktní postup nadřízených proti Cohlovi, nebyl snad, přes nesnesitelnou povahu, pokladem oddělení a esem na uzavírání případů ? Pochybuju, že by s ním šéf takhle vyjebal a nebral jeho podezření vůbec na zřetel. To jsou ale jen drobné jizvičky kolem úst na jinak dokonalé tváři krále současných krimi seriálů. 90 % ___ P.S. : Kredit si zaslouží i autoři titulků, například z překladu „pure gibberish“ jako „totální srance“ jsem spadnul pod stůl. Dobrá práce Hurley a iHyi ! 2.řada: Už jsem to psal, ale budu to klidně opakovat do alelujá: Nová éra televizní tvorby a seriály jako True Detective jsou pro hollywoodské hvězdy darem z nebes! Vemte si takovou Rachel McAdams – ta je se svým ksichtíkem předurčená hrát pořád dokolečka v romantických komediích nebo sladkobolech, kde bude objímat Čejningův totem nebo jezdit v Harrisonově fordu, ale na pořádnou charakterní roli nemá šanci. Vince Vaughn je něco podobného, jen v mužském vydání. O hezounkovi s pověstí hereckého dřeva, který si asi řekl: „Taylore Kitschi, kariéra v piči, ve filmech máš samý krize, zachrání tě televize!“, je zbytečné hovořit. Jediný Farrell už má za sebou dostatečně pestrou filmografii, ale i tak je pro mě jeho výkon v TD tím zdaleka nejlepším, jaký jsem od něj viděl. Už první série zaváněla lovecraftovskou atmosférou louisianských blat, a tentokrát, přestože se jeviště přesunulo do města padlých andělů, byl tenhle „deadly“ odér snad ještě výraznější. Audiovizuálně labužnické, zejména při výškových nájezdech kamery doprovázených různými temnými zvuky a strašidelnými tóny... super! Bohužel, ve větší míře to vydrželo jen asi dva díly, režírované Justinem Linem. Ve třetím přišla hned na úvod fantastická lynchovská vložka (pozor, závěr je spoileroidní), ale tím jako kdyby dostaly všechny podivnosti a odchylky zaracha a dál už se jelo podle vzoru klasických kriminálek, jen s o něco větší příměsí mouru. Existenciálního mudrování se tentokrát nedočkáme, a byť každý ze čtyř hlavních hrdinů by vydal na slušný spis, nikdo z nich nedisponuje tím já-truchlivým-božanstvím Rusta Cohla. Škoda. Nakonec se mnou pánové a dáma docela zamávali a potvrdili, že vsadit na jiný koncept, než je u seriálů tohoto typu běžné, a rozjet od začátku nový příběh s novými tvářemi, byla jednoznačně správná volba! Tenhle přístup tvůrců respektuji a maximálně oceňuji; ve světě, kde všichni sázejí na jistoty a dokolečka točí klikou od flašinetu, dokud se sypou prachy, si to takhle odvážný stylový obrat plně zaslouží. Uctivá poklona, pane Pizzolato! A – na rozdíl od jiných seriálů – těším se na další řadu! 85 %