Karlos8

Takovéto natáčení v podstatě jen na dva dlouhé záběry spojené do sebe má své klady i zápory. Mezi pozitiva určitě patří větší vcítění se do kůže jednotlivých aktérů. Příkladem může být pití, běh, vyčkávání, střelba nebo jen samotná konverzace. Nicméně zmíněné pozitiva lze snadno převést na negativa, jelikož chování, odhadování situací, přemýšlení či taktizování může být pro někoho nepochopitelné. Jedna scéna mluví za vše. Blíží se k vám muž s pistolí, přičemž na vás nemíří, jdete mu naproti, ale nerozpoznáte o koho se jedná. O chvíli později už zvedá hlaveň pistole a vy místo toho, abyste se ukryli nebo se připravili k výstřelu, tak se otočíte a začnete utíkat, čímž svému protivníkovi krásně nastavíte svá záda. Takovýchto momentů je zde více a proto mé hodnocení není bůh ví jaké, ačkoliv se jedná zcela jistě o zajímavý snímek s perfektním vykreslením tehdejší "doby" na bojišti i mimo něj.

Upřít se tomu jedna věc nedá. Akutní touha po něčem, co má čtyři kola a hodně silný motor. Závodění je tu totiž v hojné míře. Jedna dějová linka vyzdvihuje prostředí typického korporátu, kde si každý hřeje své teplé místečko na výsluní a rozhodně nepřemýšlí lidsky. Druhá zajímavější linka nabízí pohled pod ruce Milesovi, talentovanému závodníkovi, který si získal davy fanoušků a Shelbymu, jednomu z nejnadanějších konstruktů, jenž se vůbec narodil. Vše je vysoustružené do sebemenší preciznosti. Na druhou stranu zde není žádná jiná zápletka kromě soupeření se životem a smrtí. Rivalové v tomto ohledu jednoznačně vyčnívají a to už jen kvůli jednomu prostému faktu, kterým je soundtrack.

Melancholicky zbarvený a hudebně skvěle podnícený příběh muže, který v životě nenalezl pravý smysl života v podobě radosti a slasti. Filmová kvalita je zde na špičce dortu, nicméně je tu pár věcí, které ubírají jednu, zato zásadní, hvězdičku z celkového hodnocení. V podstatě jde o nijak ohromující konec, "nedodělaný" vztah matky, syna a otce nebo nepřesvědčivý celkový dojem. Na druhou stranu soundtrack, kamera a hlavně herecký výjev lze vynést do nebes a tam někde bezpečně uložit pro další generace.

Já čekal víc! Ale co na plac. Někdy jsou očekávání vyšší, odlišnější, než potom uvede filmové plátno. Dvě podstatné věci si z tohoto filmového zážitku přesto odnáším. První je uctívání zesnulých. Neměli bychom zapomínat na své předky, jelikož jejich krev koluje i v našich žilách. To je mimochodem podstatou i zde, protože nikdo nechce být zapomenut. Druhá věc je rodina sama o sobě. Můžeme si myslet své, můžeme mít jiné názory, můžeme chtít dělat věci, ale vždycky platí, že rodina je základ života a to v dobrém i ve zlém. Uvědomění si toho přichází v těchto 105 minutách, které jsou mimo jiné hravé, barevné, zábavné, kruté ale i srandovní a vtipné. Na oranžový most prostě nelze zapomenout.

Nejnormálnější komedie od dob, kdy nejplodnější komedie plodil režisér Karel Janák. Nejvíce normální v tom smyslu, že prostě a jednoduše život. Nic přehnaného, nic nereálného. Prostě klasická povídka o nasazování kondomu na okurku, středě, bobru, kolíčkách, chlebu s máslem nebo to sis nemohl dávat pozor?! Ano, občas je tu něco lehce přitažené za vlasy, ale proč by ne. Nejzapamatovatelnější moment bude zajisté dcera Jarouška z Ulice. Jestli se někde casting povedl na jedničku, tak to bylo zde. Takovou dceru by si přál každý otec.

Zcela jistě dobrý nápad k zamyšlení, vždyť těch patnáct párů bot, playstation, tuny oblečení, tuny krámů a všemožného harampádí k životu skutečně nepotřebujeme. To je jedna rovina. Další rovina je tvořena umělou inteligencí s lidskou tváří, která dokáže člověka rozesmát, obšťastnit či motivovat v uvozovkách zadarmo. Dále tu máme těžko vyléčitelnou závislost z nakupování jakýkoli potřebných, ale zejména těch nepotřebných věcí. Dále přátelství versus nepřátelství, důvěru nebo ztrátu, případně závist či upřímnost. Ano, je toho opravdu hodně, přičemž tato směsice poselství jednoznačně odkazuje k tomu, že tvůrci chtěli být až příliš světoví a jaksi se jim to vymklo z rukou. Příště by neuškodilo držet se jedné dějové linky, tj. každý den si přibrat jednu věc a k tomu přidat ještě více humorných a vtipných scén, protože nic jiného než srandu divák ani nečeká.

Tohle jako nejvýdělečnější film všech dob? To jako vážně? Trochu se zaměřím na porovnání s Avatarem. Hlavní rozdíl vidím v tom, že Avengers jsou dlouhá léta táhnoucí se sága, kdežto Avatar byl prostě boom, který v té době ochromil nejen svou grafickou a digitální dokonalostí, ale také zajímavým a poutavým příběhem. Tohle jakési zakončení je spíše zbytečným dílem navíc (ano, v předchozím díle by to nedopadlo dobře, ale bylo by to mnohem více nečekané zakončení), které divákovi přinese pouze tříhodinové zavzpomínání. Vždyť samotný konec je asi pětinový oproti Avatarovi. Prostě ne a ne. Vždy si po shlédnutí říkám, jestli snímek stojí zato vidět ještě jednou. Tady žádný důvod nevidím.

Jestli o něčem můžete někdy prohlásit "tak tohle jsem ještě na filmovém plátně neviděl", tak to bude pravděpodobně zde. Proč? Protože Tarantino všem ukázal nový filmový žánr. Žánr, který je charakteristický tím, že příběh filmu prostě a jednoduše neshrnete do několika málo jednoduchých vět. Tenkrát v Hollywoodu nemá klasický příběh, zbytečné handrkování ani dokonce zápletku. Vše plyne tak přirozeně, že si sotva všimnete měnícího se data a času. Naopak, co si zde musíte jednoznačně vychutnávat, tak jsou detaily, kterých je nespočet. Například slintající pes, pohled Leonarda přímo do kamery skrz zrcadlo, už nikdy nebudu pít, retrospektivní záběry, dva tři viditelné střihy, cigareta namočená do LSD nebo plamenomet. Za tuhle netradiční podívanou by si Tarantino jistě zasloužil pochvalu, nicméně je tu jedno velké ALE. Jaksi to ne vždy baví a časové rozpětí filmu je skutečně dlouhé. Po celou dobu musíte být proto opravdu pozorní a čekat na netradičně grandiózní finále s hippies, čemuž by se dalo říct ultra pozvolné budování atmosféry, které ale nemusí zaujmout každého.

Celým jménem Diego Armando Maradona. Člověk, který vše zasvětil tomu jedinému - fotbalu. Příběh se začíná vyprávět ve chvíli, kdy je na odchodu z Barcelony a své útočiště hledá jinde v Evropě. Nakonec volba padne na italskou Neapol, která je význačná svými burácejícími fanoušky, kulturou a modrou vášní pro fotbal. Zdálo by se, jako kdyby tohle prostředí mělo být jako dělané pro jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob. Na začátku určitě. Je až neuvěřitelné, co se tomuto hráči povedlo. Bohatá sbírka trofejí mluví za vše. Jedním slovem legenda, která je monitorována na každém kroku. Máme proto k dispozici dokonalý přehled života celebrity, na kterou jaksi postupem času začne dopadat nekalost italského prostředí. Vše se náhle začíná točit ohledně neblahého užívání si, drogách a ženách. Informace o narození jeho dítěte je nezapomenutelná. Další nezapomenutelnou scénu tvoří jeden z prvotních rozhovorů, kdy je Diego oblečen do huňatého kožichu. Vše je jinak vhodně doplněno o místy až dramatickou hudbu, která všemu dává větší dramatičnost. Z těchto záběrů snad nešlo udělat brak, na druhou stranu dostanete přesně to, co očekáváte. Žádný zázrak se nekonal, nicméně i tak dobrá práce především ve střižně.

Většina lidí se ráda drží davu, jelikož se tak nějak cítí v bezpečí a myslí si, že více lidí více ví. Bohužel u investování tomu tak úplně tak není. Někdy se může báječně vyplatit jít proti davu, což se ovšem lehce ale řekne, ale hůře provádí. Tento film je o všem, co se tenkrát dělo. Tenkrát znamená přibližně před deseti lety. Pro laika zde může být mnoho finanční terminologie a názvů, kterým nemusí rozumět. Nicméně i bez této hlubší znalosti musí být každému jasné, k čemu tenkrát došlo. Tenkrát znamená přibližně před deseti lety. Deset let zmiňuji podruhé proto, protože je to teprve nedávno, co k tomu došlo. Nyní jako kdybychom na vše špatné zapomněli a vzhlíželi k takové budoucnosti, ve které se nic podobného nemůže již opakovat. Jenže hospodářský cyklus je vypočitatelný. Nastává proto otázka, kdy dojde k natočení podobného formátu zachycující další finanční krizi?