Mahalik

Film, který nesnese přirovnání, protože pracuje v extrémním prostředí, s atypickými lidmi - ve spolupráci s výtvarností. Baladická chlouba národní, kterou nevidět, ušetřím tak své tělo od magorský bolesti, ale nepoznám chlápky, jimž byl odepřen Ráj. A od teď mám nového Boha: Fassbendera!

Strašně se mi líbila ta myšlenka, že to TAM mámě někde předepsaný; vzlety, pády, věci k politování, k nepřežití a k uctívání. Že vše má důvod a my, pokojní bojovníci, to můžeme zvrátit či ponechat ladem. To se pak člověku líp dýchá, ne? Jenže proč mám i přesto přese všechno pocit, že film zůstal pouze u té teze lidské konverze a svou imaginací mě spíš okleštil, než donutil k rozběhu? Film s velkým tajemstvím a jedním machrem přes poselství. 70%

Strop! Typ filmu, kdy pointa uvízne v hlavě a bezhlavě vyrývá do vědomí celý ten obraz, tu spoušť, lidskost. Nykvistova kamera hypnoticky střídá nálady a barvy, čímž si k divákovi vytvoří mysteriózní most (já vám z toho měl menší pocit anarchie!), který posléze poutá nervy k sobě. Pak se realita protne s fikcí (sakra, blouzním?!) a postavy dojdou k odpuštění, protože když si strháváme své masky - značně připečené ke kůži - musíme prvotně obětovat Něco! Bližního svého! Filozoficky nadupaný film, který křičí! Herci se dotkli dna, Bergman nebe! 100%

Nadzemský Wright! Je to ryzí, čisté a neučesané. Začíná to duševním klidem, končí vřískajícím sprintem - pakliže je divák přizván na elektronickou vlnu a podvolí se jí. Nad tím vším spínají ruce k anarchistické modlitbě Ch. B., s nimiž má vnímavý divák nejedny trvanlivé zkušenosti. Velmi naléhavé tóny! Nedefinovatelný pocit se dostavil v domě bratří Grimmů, v němž se kamera a prostor vpletli do sebe, vytvořili otočku o 360 a divák, vyděšený okamžikem, došel do neblahého extrému. Stačí trailer. Až na pubertální vsuvky/nelogičnosti... skvostně fungující film.

Sladký sen, takový převtělený Poe, hádal bych! Rozklíčovat podobenství (zvlhlé stěny, skličující mámení kroků), nelze a udělat to, sám sobě si nafackuji. Režisér (!!!) čelil době, neboť marnotratná, politická obec byla náchylná na podobné počiny, tudíž film zmrazila, k smrti ubila. Natáčet filmy, opírám se o Pasiáns - o mysterium tremendum!

Kantorská řehole je pro mě exemplářem výsostným. François B. učitelem byl, a bylo to cítit. Ze všeho! Film, který expanduje do celého těla a podvědomě tluče do svědomí, již pro mě není filmem, ale realitou. A když dokonale souzní s dobou, pak poutá o to víc. Tady byl učitel hromosvod, bytost čelící posměchu, hrozbám a student vzpurným posluchačem. Čili realita. Generační koncert na pár metrech čtverečních. Vítěz, ani poražený. Zbyl jen respekt, a ten je důležitý!! 85%

Aktuálně pichlavé - a možná proto tak krásné! Řinčení řetězů a expresivně pokřivené kulisy důkladně utahují smyčku sebepoznání, a co potom, když ozubené kolo města Hammeln spolyká ty, jež holdují obžerství? Rozhostí se ticho, které prolomí pláč dítěte. Snivost se prolíná s hororem a láska se smrtí; Bartův umělecký počin trhá rekordy a klamně mate mysl. Tak zvláštní jako sny, co mě v noci svazují...

K smrti strhující! Hořká báseň plná dramatických inovací, tklivých melodií a psychotropních asociací (zrcadlo, ach!). Těžce definovatelné, ale velmi rezonující. Cocteau je nesmírně návykový zdroj originalit. Básník nebyl určen masám, bál se nepochopení, a proto se lidí stranil. Nechápu proč. Je neuvěřitelně sebevědomý.

Priority plesnivý, láska uvadá, vůle přežít narůstá. Ta atmosféra ve spojitosti s bezmocí, dotváří jasnozřivou konturu a rozvětvuje Bergmanovo filmové větvoví do jiné roviny. Elektrizující, hádám. Na víc se nezmůžu, ten film by měl zůstat bez jakýchkoli komentářů, může se stát, že by byl okraden o smysl. 90%

Rozervané srdce osamělého muže. Tvrdá pachuť New Yorku a nepochopení, které se line ze všech ulic, duší a primitivních zákazníků. Film, o němž vím, že jeho masivní kořeny budou prorůstat mým tělem celej život. Film, v němž jsem poprvé viděl De Nira. Film, který si pokaždý vyložím jinak. Film, kterej fakticky zbožňuju!