Mahalik

Ti pánové, jež americkou slávu obohatili o české slovo, mi připomněli kamarády, kteří se mimoděk připletli k mikrofonu a nejapně podsouvali divákům-posluchačům nesouvisející názory a poznámky, které upozorňovali na jejich nepřipravenost. Smutný úděl českého komentátora! Pak všechno viděné vyznělo jako švihnutí do prázdna. A přitom byl ten večer tak nostalgický; Meryl, neonové nápisy starých kin, What a wonderful world, černobílé vsuvky a Uggie, kterému patřila celá noc. Vzhledem k času nebylo potřeba jiných zábavných čísel - nešlo o estrádu, ale o pokoru. Zabitou češstvím!

Je to krásný.

"...takové to bylo smutné milování." A právě ta hořkost příběhu je fantastická! Vyhýbá se klišé, nebalamutí, že život je jedna velká výhra, ba naopak mě tohle zasáhlo mnohem víc, než každoroční louskání Tří oříšků - jejich kvalitě navzdory. Ten omamný lesk mě už začal uspávat, a proto Vílu beru jako odklon od zajetého stereotypu. Navíc ji Kachyňa obohatil o výtvarno, což je super, a se závěrem ji nasměroval k mým oblíbeným filmovým věcem. Jak vidno; i pesimismus může být v určitých aspektech prospěšný!

Rozhodilo mě to; slova se předbíhaj, nemaj pevnou půdu pro myšlenku, což je nejhorší, a někde v tom blázinci se dere na povrch obdivný zaúpění, protože jen to dokládá, jak moc je film intenzivní. Nutnost obkroužit film pěti, jen protože je to Trier, je už v dnešní době blbost. Jeho jméno se stalo nálepkou, která se někdy až příliš blýská a to nesnáším. Navzdory zmatkům, zůstává stále mým právoplatným Bohem. Bohu(dík)! Ona bujarost mě zmátla, a následně zaujala, neboť se jednalo o radost s hořkostí a ta jak známo mění charaktery. Je divákovým katapultem k rozhodnosti a obezřetnosti. Následně tempo sílilo a stlačovalo moje srdce - fakt bolestivě. Připomnělo mi to sny, z nichž se člověk probouzí rád a bývá nasrán. A paradoxně na ně nikdy nezapomíná!

Zahořel jsem k paní Květě! Tu postavu si lze vyložit mnohočetně; její zemitost obdivuju, duševní zmatek kvituji s povděkem a samotu chápu více, než dobře. Ta její posmutnělá energie trhá na kusy onu tíživou atmosféru filmu a touha po lidském kontaktu mě přiměla obdiv zmnohonásobit. Miluju složitý charaktery a ona jím byla.

Nebylo místo na citový výlevy; ta perfektní práce s kamerou, která byla v područí hor, svízelná hrdinova situace a odklon od západní civilizace, jež se rozklepe při pomyšlení, že by měla rozdmýchat plamen naděje kdesi uvnitř hlavy, protože jen tak lze přežít, mi zavdala tolik otázek, tolik toho dala, až se mi třásla ruka a hlas! Vzalo mi to dech a rozum - naprosto nenásilným způsobem, což je vzhledem k původu snímku velmi imponující. 95%

Excelentně vulgární exhibice ostrovního týpka; páně Branda. Russellova postava je alkádo jako hrom, má přízvuk a zároveň kocovinu, jež ho nutí filozoficky rekapitulovat život. Kritika trapnýho pozlátka showbiznisu a kopanec do úsměvu vykalkulovaným Pařbám etc. Russell to zahrál s přehledem a evidentně s prstem v nose. Bravo!

Podobenství, které ostatní pobuřuje, je pro mě výzvou i lákadlem. Strom je nálož, pravda, ale zároveň automat na poetiku, ladnost a svobodu projevu, byť někdy smrdí Biblí. Je to ručkování na tenké větvi, ale Malick dokáže film zajistit pevnou ideou, obrazovou symfonií a hudbou, která snad byla v prvopočátku stavby filmu, a já mnohdy oněměl, nekecám! Každé filmové políčko má účel a rytmus a ve výsledku se ta událost stane kaleidoskopem Života, čili ne, nelituju té výzvy!

Dlouho se mnou nic tak nepohnulo; emoční jízda s vědomím konce a pocitem, že jsem pouhým špiclem v tom obřím, letitém spektru, a proto bych měl pokynout k vděku té Věčnosti. Stalo se! Sotva jsem se zmátořil z těch paleb - prásk!, a vše nanovo. Jako kdyby tvůrci věděli kde a co mě bolí a tam bodali, protože to mohlo být to poslední, co pro mě mohli udělat. Abych se definitivně zbláznil. Někde mezi tou překrásnou apokalypsou a bělostným Znovuzrozením, došlo v mojí hlavě k menší retrospektivě, která se propojila s literárními zážitky a vytvořila jedno velké stigma, který mi bylo vypáleno do těla, abych na tu cestu nikdy nezapomněl. IOO%

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :)