JoudaCZ

Špionážní drama v orwellovském světě, natočené v noir stylu s přídechem sci-fi, s prvky parodie, až grotesky. Hra se symboly. Kritika technokratické společnosti. Oslava moci silného jednotlivce vůči totalitní moci. A mnoho dalšího, ale hlavně - chytrá zábava.

Divné figury. Nedialogy. Neúsměvy. Bakelitové dekorace, paneláky. Kaurismäkiho trademark tentokrát v noirovém schématu. Věčný looser, který sedává sám - doma, v práci, v restauraci i v..., prostě všude. A bylo by pro něj lepší, kdyby to tak zůstalo. Ani divákovi se moc nechce si přisednout. Je to Kaurismäki, ale nějak tomu chybí kouzlo Stínů, Mraků nebo Muže bez minulosti.

Tradiční westernové schéma - přímočarý děj, jednoznačné postavy, železnice. Proti tradici však se ženami jako dvojicí ústředních protivníků. A ilustrace známého faktu, že nasraná ženská je nebezpečnější než nasranej chlap.

Jednotlivosti stokrát viděné složené do originálního mixu. Nebo jinak: i vyprávění celkem tradičního žánrového příběhu si uchovalo přídech šílenosti dřívějších Herzogových prací. Pokud jde o často zmiňovaného Cage, nebojte, nezačal hrát jinak, to jen chytrý režisér našel způsob, jak jeho jednovýrazový prkenný projev využít. No, a navíc leguáni a krokodýli... Bavil jsem se.

Pro mě bohužel další z filmů, jež zabíjí samotný fakt, že se hrdinka chová jako naprostá k***a (Polanského Hnus, anyone?). Sorry, François...

Film čerpá hlavně a především z genia loci portugalské metropole. Schody, dvory a terasy starého města, tramvaje proplouvající úzkými uličkami, tržiště, přístav... záběry města podkreslené skvěle zvolenou hudbou předkládají lisabonskou atmosféru v autentické podobě. Pokud jde o příběh, ten tu vlastně není, nebo alespoň není důležitý, prostě další štace Phila Wintera. Hledáme-li ve filmu myšlenky, tady jich bylo spousta - střet starého a nového, směřování kinematografie, básně a eseje v čtených pasážích... Hledáme-li pocty a odkazy, i těch tam je dost - Dziga Vertov je zmiňován jak verbálně tak i obrazově, úvodní jízda autem připomíná úvod "Alice in den Städten" (a jen tak mimochodem, scénu podobnou Philipovu setkání s muzikanty použil o 15 let později Jarmusch v "Limits of Control"). Humor obstarávají celkem předvídatelné gagy (pneumatika na mostě, sklenička na střihačské plotně...). Herecky to je dost... divné. Děti celkem OK, muzikanti dobrý, Fritz tragický, a Rüdgier Vogler hraje... no, jako vždy, navíc se zde potvrdilo, že Wendersův kostymér ho prostě nemá rád... Ale nevadí, vždyť ti všichní hrají jen vedlejší role, neboť tu hlavní si pro sebe urval... Lisabon. Vykašlete se na všechno výše popsané a užívejte si kouzlo krásného města.

Svižné, vtipné, zkrátka nenudí. Nečekejte nečekané, přijde pouze čekané... Ale jednorázově OK, je osvěžující vidět něco odjinud.

Krize identity v koncentrované podobě... jsem já já, nebo jsi ty já, nebo je to jedno? Film odkazuje na klasiku žánru, a to nejen designem lodi (něco mezi lodí Nostromo a stroji z 2001: Space Odyssey). Po počátečním motivu osamělého "plavce vesmírem" (ano, já vím, že byl pevně usazen na Měsíci...) se chvilkově dotkne atmosféry Solarisu, aby se následně vydal směrem k morálním otázkám navozeným například Vetřelčí ságou - zájmy "korporace" vs. hodnota lidského života. Moon také přináší inovovaný charakter jedné z archetypálních "postav": zdejší A.I. Gerty (na rozdíl od manipulujícího HALa, cynického Hollyho či naprosto neosobní Mother) skutečně dělá vše, aby ochránil a pomohl svému "pánu", až na samu mez svých technických možností. Pokud jde o výrazové prostředky filmu, za ty prachy to vizuálně vypadá skvěle, herci nadstandardní, hudba funguje perfektně (i když jsem celý film přemýšlel, kde už jsem to slyšel... a nepřišel jsem na to).

Plným právem je tento snímek považován za ikonu žánru, jíž skládají poctu filmaři napříč desetiletími, žánry, styly... Je to film, který můžete vidět mockrát. Máte chuť na detektivku? Pusťte si The Big Sleep. Nebo snad konverzačku, černou komedii, romanci? Jasně, The Big Sleep. Zase detektivku? No tak znovu The Big Sleep, a sledujte jinou linii!

Ještě to není taková pecka, jako třeba pozdější Tierra (ale styčné body tady jsou - herci, sny, "andělé", motorka; některé scény Země tu mají přímý vizuální předobraz - sprcha, souboj v poli). Režisér nám předkládá příběh, v němž se klamající stávají klamanými, falešnými vodítky se (úspěšně) snaží zmást i diváka. Leckdy např. nevíme, číma očima se zrovna díváme (při jízdě autem), Felixova démonizovaná postava jaksi vyšuměla, snový, až magický nádech příběhu se nakonec ukáže také jako zavádějící, zmařený závěrečnou "vysvětlovačkou". V souhrnu je to zajímavý příběh s osobitou poetikou a několika skvělými scénami, film, který vás nutí přemýšlet. A předzvěst toho, co od jeho autora přijde později.