NiWi

Velmi prázdný film, který je vlastně jen sledem zvláštních událostí v krátkém životě známé české sportovkyně / pornoherečky. Její tělo je sice režisérsky slušně uchopený snímek, kterému ale chybí jakákoliv invence, jakýkoliv přesah a hlavně jakékoliv emoce. Emoční herectví se zde omezuje na nudné slovní výměny, potažmo na koukání do prázdna, charakterní vývoj se odehrává na pozadí. Jsou zde sice náznaky metafor a určité symboliky, ale snaha o vnímavé vyprávění je jedna z mála věcí co lze debutující režisérce pochválit. Tvůrci / tvůrkyně ani nevyužívají specifické a neokoukané porno prostředí, a rodinné drama kolem nevšedního zaměstnání je povrchní, na hraně vážnosti.

American Fiction je jeden z těch snímků, které nedělají žádné výrazné přešlapy, ale jsou poměrně nevýrazné a nebýt Oscarových nominací, s největší pravděpodobností ho přejdu bez povšimnutí. Debut Corda Jeffersona v sobě nicméně nabízí několik zábavných scén, a hlavně skvělého Jeffreyho Wrighta. Film se hodně zaobírá stereotypy, a frustrací z neschopnosti, a částečně i neochoty, většiny společnosti se z nich vymanit. Se skvěle zahranou hlavní postavou jsem se zvládl několikrát ztotožnit, a její progres skrz film je srozumitelně napsaný jak emočně, tak v rámci porozumění okolního světa. Všudypřítomná satira těží především ze současné kulturní a politické situace v USA, a je věcná a zábavná. I přes aktuální témata a dobré herecké výkony ve mě však American Fiction zřejmě neutkví.

Duna má v rukou Denise Villeneuva velkou šanci dosáhnout na stejný kultovní status jako má Pán Prstenů či Star Wars. Audiovizuálně precizní sci-fi, které pozdvihuje kromě jiného mimořádná hudba Hanse Zimmera, skvělý casting a výkony všech zúčastněných. Je evidentní, že knižní Duna je velkolepé a skvěle vymyšlené dílo, a její moderní filmová adaptace tuto skutečnost jen podtrhuje díky prvotřídní režii a zpracování ve všech ohledech.

O životě jedné německé rodinky, kde je hlava rodiny zodpovědný otec s úspěšnou kariérou, matka aktivní žena budující nádherný dům s obrovskou zahradou, a děti jsou krásné a spořádané. Přesto je však na této německé idylce něco extrémně znepokojivého. Zóna zájmu je originální pohled na zrůdnosti holokaustu očima pachatelů. Nejedná se však o žádné zlehčování páchaných hrůz i přestože ve filmu nenajdeme jediný hrůzný výjev. Režisér Jonathan Glazer servíruje především skvělou a podbízivou práci se zvukem, za kterého film právem získal Oscara. Vše znepokojivé se odehrává na pozadí (nebo za zdí, chcete-li), a snímek s tím šikovně pracuje skrz náznaky v chování postav. Vnímavý divák ocení podprahové vyprávění, stejně tak snahu režiséra o originální koncept, který odmítá šokovat expresivními výjevy, ale zanechává nenápadný avšak o to nepříjemnější pocit.

Pomalý, až melancholický snímek o odloučení, vyrovnání se se samotou a poznávání neznámého. Na mě tyto nikam nespěchající filmy většinou fungují, a uspávací tempo mi tak nijak nevadilo. Sandler je zde uvěřitelný a v dramatické poloze již nemusí nikomu nic dokazovat. Vztah Lenky a Jakuba je možná na první pohled ne moc dobře vybudovaný, postupně však začne vše dávat smysl. Dialogy s Aragogem (což je mimochodem cool alternativní název filmu) jsou citlivé a zamýšlejí se nad (ne)logikou v lidském chování a emocích. Spoustu lidí film naprosto unudí k smrti, já však jeho poselství rozklíčoval a proto můžu hodnotit pozitivně.

Rutinní a zapomenutelný biopic obohacený o výjimečnou hudbu. Písně Boba Marleyho nesou neskutečně silné a nadčasové poselství, a film se o ně opírá co může. Nikoliv ale věcně a situačně jako třeba Rocketman, spousta písní zde zní nahodile zkrátka aby tam byly. Režisér se na Boba zaměřuje co nejvíc povrchně to jde. Žádné umělecké dozrávání, vliv jeho hudby na životy lidí a národů je zobrazen naprosto minimálně, nijak se s tímto aspektem nepracuje. Že byl jeho postoj k životu, politice a jiným tématům specifický to zkrátka víme všichni, samo o sobě to ale film neutáhne. Herecky je skvělá ústřední dvojice Kingsley Ben-Adir a Lashana Lynch, i přes jejich výkony však bude Nesta koukat svým kolegům jako Elvis či Rocketman na záda.

Zbytečně dlouhý thriller s pár hororovými prvky. Film ne moc úspěšně balancuje mezi venkovským dramatem o přesunu mladé perspektivní dvojice z města na venkov a duchařským soft hororem. V té první poloze určitě funguje líp, je ovšem zbytečně zdlouhavý a chybí mu lepší gradace. Že tvůrci pracují více s atmosférou než s lekačkami by vůbec nevadilo, kdyby veškerá jejich snaha nevyzněla do ztracena. Ústřední dvojice hraje dobře a tahá na zádech psychologické drama převlečené za mysteriózní příběh, který ale zoufale postrádá cokoliv zajímavého, historie osady a starého domu je hrubě nevyužitá, a finální rozuzlení je zkrátka meh. Klasické netflixovské spotřební zboží.

Excelentní první hodina a koncert Simony Pekové v roli nesnesitelné matky. Po dlouhé době český film který netrpí na zbytečně upjaté a škrobené dialogy, premisa vpádu do domácnosti a vytvoření chaosu nezvaným hostem je využita do posledního detailu. Skvělou komedii pak režisérské duo obohacuje o temnější podtóny a osobní momenty, které v divákovi vyvolávají uvědomění že to u čeho se skvěle baví může být pro účastníky tohoto "teroru" něco velmi hořkého. Finálních 20 minut hodně zvolní a film bohužel skončí bez jakéhokoliv zadostiučinění a vyzní do ztracena. Stále ale jeden z nejlepších českých žánrových počinů za delší dobu.

Velice obstojný historický film, který se však stal obětí vlastního tématu. Příběh bratří Mašínů je na papíře bezpochyby velice zajímavý, to potřebné koření mu ale dodává ona kontroverze jejich činů, a to že i po desetiletích stále rozdělují názorové spektrum. Film se bohužel vyhnul jakýmkoliv konfliktům, a servíruje životopisně dobrodružný akční film, který ale není i přes velmi slušné řemeslné zpracování víc než lehce nadprůměrný. Chybí tu určitá Hollywoodská velkolepost, která by podtrhla jak šílený a odvážný čin Mašínové vykonali. Bratři nenabízí ani žádná morální dilemata, nudně škatulkují obě proti sobě stojící strany, ba dokonce se ani neodvažují nabídnout nějaký charakterní vývoj u dvou ústředních postav, a to film velmi sráží. Herecky není co vytknout.

Další příjemný přírůstek do českého rybníčku rebelující proti tuzemské (ne)kvalitě. Bod obnovy oslovuje především líbivým minimalistickým vizuálem, kterému co do zpracování nelze nic vytknout. Praha blízké budoucnosti působí realisticky, výprava je na české poměry až velkolepá, je tu zřejmá inspirace podobnými kousky jako Ghost in the Shell či Blade Runner. Zápletka jako taková je sice poněkud fádní, a v rámci příběhu nepůsobí tak velkolepě jak by asi chtěla, ale scénář nabízí konflikt hned několika pohledů na věc. I díky tomu jsou dialogy o něco stravitelnější i přesto, že tvoří většinu stopáže. Jinak je snímek spíš chladnějšího rázu, emoce v něm nefungují tolik, ale zachraňují to strojově přesní herci a sympatická hlavní hrdinka. Stejně tak závěrečné rozuzlení mohlo být údernější. Rozhodně však dobrý počin v našem malém rybníčku, a Robert Hloz se tak stává dalším z nastupující generace českých režisérů, jejichž cestu bude stát za to sledovat.