NiWi

Bláznivý akční výplach plný krve, střílení a nezajímavých postav. Z Billa Skarsgarda akční ikona nebude, i když on je tu ten nejmenší problém. World building je nulový, takže vám už od začátku nezáleží na jediné lidské postavě, a vše zachraňuje brutalita a drive akčních scén.

Sportovní drama, které ale není tolik o sportu jako o milostném trojúhelníku, jehož vývoj sledujeme zábavnou retrospektivou, zatímco se v současnosti odehrává strhující finále tenisového turnaje. Celý film neskutečně táhnou jak skvěle napsané, tak i skvěle zahrané postavy. Zendaya je bezpochyby jednou z největších mladých hvězd současnosti, a ne jen díky svému stylu oblékání. Film nenese žádné velké poselství, jako to bývá v těchto sportovních dramatech zvykem, což ale ve výsledku ničemu nevadí, protože vztahový progres ústředního trojúhelníku funguje perfektně od začátku až do konce. Stejně tak časté střídání sympatií a antipatií k daným postavám je obdivuhodně dynamické. Jako divák prožíváte co chvíli nějakou změnu emocí, a po téhle stránce to funguje velmi dobře. Scény podkreslené výrazným elektronickým soundtrackem jsou pak highlightem filmu, a podtrhují fakt, že vztahy jsou také vlastně jedna velká hra. Luca Gaudagnino snad ještě neudělal film, který by nepůsobil osobitě, sebevědomě a kreativně, a Challengers jsou pro mě zatím jeho vrchol.

Pokud se vám předchozí díly líbily, líbit se vám s největší pravděpodobností bude i tento. Ve mě však zvolený styl a full action mode vzbuzuje určitou nevoli. Je to celé extrémně šílené, akční, tvůrci chrlí jednu bláznivou scénu za druhou, a rozhodně to má tempo a nedovolí vám se nudit. Jak Edwardsova Godzilla, tak Doughertyho King of Monsters však v sobě měli alespoň záblesk realistické osudovosti. Mytologie kolem titánů se v rámci možností držela při zemi a měla pevné kořeny. Nové impérium nám servíruje neobjevené civilizace, mýtické bitvy a proroctví kterým chybí pevná půda pod nohama. I přestože už Godzilla nepůsobí jako zvíře na které si můžete sáhnout, ale spíše jako marvelovský hrdina z komiksů, pořád vás dokáže slušně zabavit. K tomu přidejte o něco lépe zapamatovatelné lidské postavy, hromadu akce, a také spoustu nových příšer, a máte přesně ten šílený akční výplach který chcete v pátek večer s kamarády vidět.

O 10 minut menší čekání na jedno bafnutí než ve dvojce.

Tentokrát 90 minutové čekání na jedno bafnutí.

Zbytečně dlouhá vykrádačka It Follows, která ale trpí na stejné žánrové neduhy jako x dalších hororů. Napětí docela funguje, technicky to je taky slušné, ale postavy jsou až na tu hlavní nezajímavé a druhořadé, a vlastně původ toho celého "zla" není nijak originální ani nápaditý + ten "úsměv" je teda daleko víc směšný než děsivý. Upřímně nemám páru jak tahle rutinní srágora mohla vydělat to co vydělala.

Indický John Wick "origin" od toho nejméně pravděpodobného. Nenechte se však zmást, protože zde nenajdete opulentní přestřelky a mafiánské prostředí. Manky Mén je technicky a režisérský skvěle zvládnutá prvotina, kterou Dev Patel až překvapivě dobře drží v rukou, a zdatně zvládá řemeslnou i režisérskou stránku. O to větší uznání si zaslouží i za velmi solidně odehranou hlavní roli. Příběh udržuje osobní rovinu, nesnaží se o rozmáchlou výpravu a pouze nastiňuje situaci v zemi, a postupně skrze útržky i motivaci hlavního hrdiny. Dějová struktura se nijak neodlišuje od podobných typů filmu, ale snímek na to netrpí a tempo nijak nedrhne. Souboje jsou surové a neuhlazené, doplněné o rychlý střih podporující skutečnost, že se nejedná o uhlazené bojovníky, ale o trochu lepší rváče. O jakékoliv originalitě se nedá moc mluvit, o to pevněji však Opičí muž stojí na zemi v rámci žánru. Dev Patel si tak do budoucna rozhodně zajistil místo tvůrce, jehož filmy budu vyhlížet s předstihem.

Velmi prázdný film, který je vlastně jen sledem zvláštních událostí v krátkém životě známé české sportovkyně / pornoherečky. Její tělo je sice režisérsky slušně uchopený snímek, kterému ale chybí jakákoliv invence, jakýkoliv přesah a hlavně jakékoliv emoce. Emoční herectví se zde omezuje na nudné slovní výměny, potažmo na koukání do prázdna, charakterní vývoj se odehrává na pozadí. Jsou zde sice náznaky metafor a určité symboliky, ale snaha o vnímavé vyprávění je jedna z mála věcí co lze debutující režisérce pochválit. Tvůrci / tvůrkyně ani nevyužívají specifické a neokoukané porno prostředí, a rodinné drama kolem nevšedního zaměstnání je povrchní, na hraně vážnosti.

American Fiction je jeden z těch snímků, které nedělají žádné výrazné přešlapy, ale jsou poměrně nevýrazné a nebýt Oscarových nominací, s největší pravděpodobností ho přejdu bez povšimnutí. Debut Corda Jeffersona v sobě nicméně nabízí několik zábavných scén, a hlavně skvělého Jeffreyho Wrighta. Film se hodně zaobírá stereotypy, a frustrací z neschopnosti, a částečně i neochoty, většiny společnosti se z nich vymanit. Se skvěle zahranou hlavní postavou jsem se zvládl několikrát ztotožnit, a její progres skrz film je srozumitelně napsaný jak emočně, tak v rámci porozumění okolního světa. Všudypřítomná satira těží především ze současné kulturní a politické situace v USA, a je věcná a zábavná. I přes aktuální témata a dobré herecké výkony ve mě však American Fiction zřejmě neutkví.

Duna má v rukou Denise Villeneuva velkou šanci dosáhnout na stejný kultovní status jako má Pán Prstenů či Star Wars. Audiovizuálně precizní sci-fi, které pozdvihuje kromě jiného mimořádná hudba Hanse Zimmera, skvělý casting a výkony všech zúčastněných. Je evidentní, že knižní Duna je velkolepé a skvěle vymyšlené dílo, a její moderní filmová adaptace tuto skutečnost jen podtrhuje díky prvotřídní režii a zpracování ve všech ohledech.