veru_needy

Dívat se na tento snímek bylo dosti bolestivé. Jedná se o příběh bezbranných, na který se nedá jen tak zapomenout. Čtyři děti, nejstarší jen 12 let, pohozeni matkou a odsouzeni k naprosté bezmoci bez prostředků k přežití. Vyprávění tohoto tragického příběhu je založeno na přirozené energii dětských představitelů, kteří vlastně ani nemusí svou roli hrát, ale jsou jen obyčejnými dětmi, které při každé jejich činnosti sleduje kamera. Někde jsem dokonce četla, že to vlastně byl i záměr; film se natáčel celý dlouhý rok, jen proto, že režisér chtěl nechat děti být prostě dětmi, dát jim možnost si na sebe a na všechno okolo sebe zvyknout, aby tak mohli odvést ten nejpřirozenější výkon. Při sledování tohoto snímku máte pak opravdu pocit, že se spíše díváte na soukromé záběry jedné rodiny, než na profesionálně natočený film. Tohle samozřejmě všemu dodává autentičnost a syrovost, díky které se cítíte bezmocní, rozzlobení a smutní. Tenhle film by měl vidět každý, kdo nechápe životní postoj antinatalistů. Tohle je totiž jeden z těch nejhlavnějších důvodů. - "I'll be right home. You take care of them."

Určitě mohu troufale prohlásit, že Jurassic Park je ve filmovém světě nesmazatelný pojem, který zná každý. Když se někdo zmíní o filmech s dinosaury, každého v prvé řadě napadne právě tento a jisto jistě si vybaví nějakou tu nezapomenutelnou scénu. Příběh je neuvěřitelně originálně řešený. Největší úspěch filmu ale spočívá v tom, jaký dovedl mít spád. Hned ze začátku víte, že jde pouze o schválení ostrova a tak si užíváte naprosté pohody, a pokud vás i zajímají informace, které jsou ve filmu prezentovány, tak se určitě vyřádítě, protože se tu dbá opravdu na všechno. No, a pak to přijde. Pohodička se změní na boj o život. A ano, je to trochu předvídatelné, ale pokládat se to dá za špatné jen tehdy, když vás první polovina bude nudit, což já nemohu souhlasit. Efekty jsou na rok 1993 opravdu neobvykle kvalitní a velmi líbivé, dinosauři jsou prostě jak opravdoví. Spielberg myslel úplně na všechno a dal nám i skvělé herce a krásnou hudbu. Tento film je průlomový a zatím ho nikdo v námětu nepřekonal. "God creates dinosaurs. God destroys dinosaurs. God creates man. Man destroys God. Man creates dinosaurs. Dinosaurs eat man. Woman inherits the earth."

Podivné, ale za to fantastické sci-fi. Kdo očekával horor, dostal film s evidentním satirickým zaměřením. Skvělý, místy sice trošku nahlouplý, ale hodně zábavný snímek, který se snaží diváky za každou cenu pobavit. Vtipný odtažitý černoch v sladkém fialkovém tílku spolu s hezounem, který právě vypadl z reklamy na soutěž krásy, působí jako ústřední dvojka více než komicky. Stejně je na tom i zdůrazněný apel a kritika společnosti. Celkově tento námět byl zajímavý, film tak navodil atmosféru 80. let, ke kterým agitky o zrůdnosti konzumní společnosti prostě patří. Černobílé pohledy byly ozvláštněním filmu, hodily se k celkovému pojetí. I ty masky byly fakt třešnička na dortu. A pokud by někdo o tomto sci-fi pochyboval, už jen pro ty dokonale absurdní dialogy a tvrďácké hlášky se film rozhodně vyplatí zhlédnout. Nejlepší a absolutně dokonalá hláška je "I have come here to chew bubblegum and kick ass... and I'm all out of bubblegum." To charakterizuje v podstatě celý film.

Emma a Jude, dva mladí, do sebe hrozně zamilovaní lidé. Všechno je tak jak má, život je hezký. Co špatného se může stát? Little Fish je krásný, melancholický a hodně citově založený snímek, jež se zamýšlí nad otázkou, zda je lepší paměť ztratit uplně a smířit se s tím, nebo sledovat, jak vaši nejbližší pomalu ale jistě zapomínají, kdo vlastně jste. Příběh Emmy a Judea se odehrává uprostřed pandemie, kde každého bez ohledu na věk nebo zdravotní stav může postihnout nemoc NIA (trvalá ztráta paměti). Zpočátku je nám nabídnuta pěkná introdukce, kde Emma vypráví o všech následcích této nemoci a také některých lidech, kteří si tímto museli projít. Ovšem tou dobou ještě netušila, že brzy bude mít možnost poznat na vlastní kůži jaké to doopravdy je. Když totiž NIA postihne i lásku jejího života Judea, pomalu si začíná připoustět onu smutnou a nenávratnou realitu; že to co bylo a zatím je, se pomalu ale jistě blíží ke konci. Režisér zde hezky míchá časové linie, skáče z jednoho momentu na druhý. Jde na to jemně a prostřednictvím impresionistického našeptávání, kdy nás za pomoci nádherné hudby na pozadí provádí těmi nejkrásnějšími momenty a vzpomínkami, které spolu hlavní protagonisté zažili. Vrháme se tak do vodního parku, napříč padáčkům padajícími k zemi až po zakázané polibky v nočním klubu a malé rybce v městském akváriu. Tyto okamžiky, které se na první pohled nemohou zdát prachobyčejnějšími, tak získávají v průběhu filmu důležitý význam. Kinematografie je moc krásná, stejně tak jako hudba. Chemie mezi hlavními postavami je nenucená a tak hezky přirozená. Film je jemný, plný emocí, pocitů, a je inspirativní. Příběh těchto dvou lidí zdůrazňuje, že skutečný svět kolem nás je vlastně jen výtvorem naší vlastní mysli, kterou tvoří převážně vzpomínky. A co bychom byli bez vzpomínek? Tento snímek se bude v mém srdci určitě ozývat ještě dlouho. - "They say you can't forget the feelings and I still believe that."

Úžasný Bryan Cranston je zpět a opět jako někdo, kdo ne zrovna respektuje zákon. Tentokrát jde o soudce Michaela, jehož syn Adam způsobí autonehodu a tím tak zaviní smrt syna nejnebezpečnější mafiánské rodiny ve městě. Michael se zde nachází opravdu v zapeklité situaci a nemá na výběr. Synovu budoucnost a hrozící odsouzení se rozhodne nenechat náhodě, celou situaci vezme do vlastních rukou a snaží se ji za pomoci znalosti zákonů a všech dostupných prostředků vyřešit a pokud možno 'zamést pod koberec'. Jednotlivé scény jsou pomaleji gradované, ale zato poté přinášejí zvraty v ději, které jsou neočekávané a hlavní postavy se s nimi musí nějak vypořádat. Přitom také vidíme řadu slabin ve státním aparátu, který nás má chránit. Your Honor je podle mého názoru seriál, který rozhodně nějaké ty trhliny má, ale nadruhou stranu má i skutečný potenciál na to být velice hutným dramatem, které si nebere servítky a které své diváky zarazí do křesla. - "To an honorable man."

Tři mladiství delikventi Angel, Davis a Butch nastupují do nápravného zařízení, kde jsou svěřeni do péče přísného (místy trošičku starostlivého) dozorce. Malérům se snaží vyhýbat dokud jeden z nich není bezohledně napaden jinými delikventy. Stejně jako smečka nalezených psů zavřených v ohradě si mladí muži snaží udržet své duše nedotčené. Násilí ale každou chvílí stoupá a není úniku. Jedná se o snad první snímek z nápravného zařízení, kde dozorci sice nejsou vyzobrazeni jako krvelačná sadistická hovada, ale i přesto stále můžeme vidět, že honění si ega autoritou nad mladistvými, je občas daleko větší problém než samotné činy těchto chlapců. Snímek je ztvárněn realisticky, je násilný a místy docela až krutý (právě díky té autentičnosti). A ono to sakra funguje, nudit se prostě nebudete. - "We're not gonna have any of this bullshit on my court this morning. You ain't no wiggers, no niggers, no fucking crackers. I don't give a shit what you think you is. You a bunch of stray dogs that we got locked up in this dog pound. And you all stink the same."

Velice silný a lidský příběh o vině a odpouštění, který vás ne jen jednou chytne za srdce. Tento snímek poukazuje na excelení herecké výkony Sigourney Weaver a Alana Rickmana. Každý z nich je jiným způsobem vykořistěná osobnost, přesto a nebo právě proto jsou schopni najít společnou řeč a koexistovat lépe než jiní. Příběh nás zavádí do malého městečka v Kanadě, kde každý o každém všechno ví. A právě tady prožije pár nezapomenutelných dní Alex, v jehož autě zahyne dcera Lindy, matky, která trpí autismem. Alex se posléze snaží osamělé ženě pomáhat a přitom se i sám vyrovnat se svými kostlivci. Díky naprosté neformálnosti a obyčejnosti, vystupuje v tomto snímku na povrch lidskost, upřímnost a čistota lidské duše. - "I'd like you to put your arms around me and squeeze me really hard, but don't touch me with your hands."

Musím přiznat, že jsem očekávala něco na způsob "Inside Out", ale spletla jsem se. Tento snímek je uplně něco jiného. Příběh se točí kolem středoškolského černošského učitele hudební výchovy Joea, jehož životním snem je vystupovat v jazzové kapele. Taková příležitost se mu naskytne, ale díky téměř smrtelné nehodě, se z něj stává jedna z duší bez fyzického těla je odnesen do prostoru, z něhož jsou všechny duše dopraveny na druhý břeh. Svým odhodláním a touhou konečně dělat to, co miluje, se z tohoto prostoru dostane pryč na místo, kde čerstvě narozené duše získávají před vstupem na Zemi svoji osobnost. Joe se nehodlá se svým aktuálním stavem smířit a tak spojí síly s duší číslo 22, která po lidském životě vůbec netouží. A snaží se tak své nové kamarádce vysvětlit, proč život na Zemi tolik miluje a sám tak dostává spoustu odpovědí na otázky, na které si sám nikdy nedokázal odpovědět. Určitě jde o film, který je spíše určen dospělým než dětem. Ale to neznamená, že by se měl snímek dětem vyhnout. Rozhodně to má něco z té dětské prdlosti do sebe a hlavně poselství, které by dnešním dětem rozhodně neuškodilo. Soul je niterný, upřímný a celkem i náročý film na emoce a proto nemusí sednou každému. O to víc mu to přidává na hodnotě a divákům na celkovém požitku z filmového zážitku. Soul je upřímnou sondou do nitra lidské duše, která rozesměje, dojme a zanechá po sobě hezký pocit. - "You can't crush a soul here. That's what life on Earth is for."

Hrůzy války si ani nedokážu představit. A zde ji máme naservírovanou velice naturalistickým pohledem, tak krutě brutální jaká opravdu byla. A protože nešetřili životy ani tenkrát, nešetří je ani teď. Velké plus dávám za kameru, která dokáže vtáhnout přímo do děje. Ze začátku jsme té hrůzy vtaženi hned vyloděním v Normandii. Tak ukrutnou půlhodinovou jízdu jsem tedy opravdu nečekala. Steven Spielberg si prostě umí vybírat témata, umí je výborně zpracovat a ještě lépe prodat. Komupak jinému bychom takhle zbaštili příběh kluka, jehož nalezení a umožnění návratu k mamince stálo život několika dalších lidí. Kdo jiný by nás dokázal přesvědčit o reálnosti válečného marastu, kde se z povinného plnění rozkazu stává dobrovolná cesta na téměř jistou smrt. - "I just know that every man I kill, the farther away from home I feel."

Dva bratři si žijí tak nějak na volné noze, přespávají kde se dá a mají jen jeden druhého. Na živobytí si vydělávají netradičními boxerskými zápasy. Stanley se však zadluží u nespráných lidí a po prohrání jednoho z nejdůležitějších zápasů, který měl být právě jízdenkou ven, jim nezbývá nic jiného, než se vydat na dlouhou cestu, na jejímž konci oba bratry čeká souboj na život a na smrt. Ten kdo od tohoto snímku neočekává hodně jako od například od Rockyho, tak rozhodně nebude zklamaný. Podle mého má film něco do sebe. Jednak dobré herecké výkony, druhak skvělý soundtrack a dále hlavně zápletku s táhnoucím se dějem, což mám u těchto menších nezávislých filmů hodně ráda. Plus krásný a dojemný závěr. - "You're special and you're the greatest fucking thing I ever saw."