Rosomak

Ridley, Ridley...co to na starý kolena děláš? Film o Robinu Hoodovi je natočen tak, že nebýt názvu a několikrát vyřčeného jména ve filmu, klidně by šel hlavní hrdina zaměnit za jakoukoli jinou dobovou fiktivní postavu. Dokonce se odvažuji tvrdit, že by bez těchto dvou indícií téměř nikoho nenapadlo, že jde o Robina :) Navíc je tu ale ukrutně moc zbytečných, zmatených nebo prostě jen schématických a patetických scén...

Čím starší jsem, tím víc jí mam tuhle pohádku rád :)

Masterpiece. Více jsem se rozepsal v této recenzi na serveru iNDiEFiLM.cz.

Jako virál to funguje na 100%. Nicmémě kvůli jeho demenci radši nebudu hodnotit :)

Naprosto uhrančivé...

Souvislosti mi jsou známy, ale pointa mi neustále uniká...

Vlastní hororová vize filipínské minulosti mi v Rayově podání na několika místech připoměla myšlení Tarkovského (Raya Martin se také otevřeně k inspiraci jeho tvorbou hlásí). Především idea vnitřního napětí/rytmu záběru, který nám umožňuje procitnout a znovu spatřit záběr v jeho nové kvalitě... Autohystoria je znepokujující, těžko uchopitelná a formálně vyzývavá. Je až neuvěřitelné, že Raya Martin ve svých třiadvaceti letech má tak vyvinutý a progresivní autorský rukopis. Jeho tradiční kombinace několika záznamových formátů a pohrávání si se sebereflexivitou média mě totálně dostává...

Kick-Ass je film, který je mile eklektický (vrství nejrůznější odkazy a parafráze na současnou popkulturu), ale zároveň je i poměrně myšlenkově progresivní. Protínají se u něj obě tendence comicsových snímků a není proto pouhým stylizovaným pastišem, ale také krokem k většímu realismu (např. dobro a zlo není zcela jasně vypólované a definovatelné, chování postav je problematizováno, charaktery hrdinů jsou složitější atd.). Někdy se nevyhneme ani pomrknutí na takové filmy jako je Temný rytíř - zejména při Jokerovsky nejasném zobrazení Big Daddyho v jedné z jeho posledních scén, nebo už samotným vztahem hrdiny a jeho činů, které vyvolávají nekontrolovatelné následky. Kick-Ass není přitom tak sebestředný a zapuštěný ve svém vlastním "geekovském" světě, jak by se mohlo zdát. Nabízí chytrou zábavu i pro lidi, kteří s comicsem nemají žádnou zkušenost. Je to akční, dynamické, sprosté a i poměrně násilné. Násilí je ale přitom vyvažováno sebereflexivitou celého filmu. Nejsme pouze pasivními diváky, ale film nás vidí a staví nás do pozice, kde i my víme, že jsme jím viděni (např. postavy oslovují přímo diváka, jsou zde zcizující grafické montáže, v rámci filmu prostupujeme několika médii atd.). Film je vlastně zajímavý i z pohledu zobrazování ženství. Chybí tu ikonická postava "ženy-matky", která mívá v superhrdinských comicsech poměně pevnou pozici a nenapadá mě teď vlastně žádný superhrdina, který by se bez takové postavy obešel. Ženy se tu objevují především ve funkci ženy-atrakce (ať už je to Hit-Girl, učitelka, nebo Kick-Assova sexypřítelkyně). A co se humoru týče... je správně nevypočítavý. Vaughn si se mnou naprosto pohrával a často jsem byl jako divák znejistěn nad tím jestli se smát nebo naopak. Dokonale matoucí :) - - - A teď mě i napadá, že zajímavý uhel pohledu by mohl být i ze strany virtuální reality a reality show - je náhodou, že nejsilnější moment filmu nám je zprostředkován díky streamu internetu, Kick-Ass je superhrdinou vlastně pouze ve virtuálním světě a všichni zdejší superhrdinové si získávají svou identitu až skrze virtuální/mediální obraz? - - - P.S. mimoestetické OT: V Atlasu mají geniální dvojsedačky ;)

V historii filmu lze nejednou nalézt období, kdy se dostane ke slovu "kinematografie atrakcí". Většinou jde o přelom, který je spojen s nějakou formou technologické inovace. Takové snímky můžeme najít jak na konci devatenáctého století, když se začaly objevovat první filmové projekce, tak třeba při nástupu zvuku, barvy, 3D, širokoúhlého filmu atd. Tyto filmy mají společné, že je u nich výstavba příběhu podružná a soustředí se pouze na efekt a hodnotu oné inovace. Nejde o nějaký nižší vývojový stupeň filmu, ale prostě jiný princip fungování a pohlížení na kinematografii. Souboj titánů by se podle všeho měl právě nést na vlně atrakcí, které se spolu se znovuobjevením stereoskopické projekce vynořily. Avšak není tomu tak. Jako atrakce je příliš nudný, rozvláčný, konverzační a neakční. Nefunguje ani jako atrakce samotné 3D technologie, protože konverze filmu (čti: znásilnění) do třetího rozměru je ve výsledku jen ploché divadlo, které má sem tam nějakou vrstvu posunutou blíže divákovi. To jsme si tedy odškrtli, že Souboj titánů nelze považovat za úspěšnou "kinematografii atrakcí". Co jinýho by ale měl být? Jako klasický narativní film, který staví na příběhu, srozumitelnosti a hlavně přehlednosti scén, ho určitě brát nelze...

Nostalgie největší :)