mokrasek

Několikrát již omletá pointa. Žena oběť versus žena duch. Každopádně lepší zážitek je k vidění zde: Inside.

Fantasmagorická noční můra je tady. Pro starší generaci doporučuji k podpoře správného prožitku z filmu se předpřipravit fermetrákem, algenou a alkoholem. Přesto si myslím, že vyjimečné filmy mají právo na vyjimečné hodnocení.

Neznámý režisér Olivier Abbou v levném, ale nikoliv špatném filmu, dokázal vytáhnout z aktérů celkem hezké výkony. Fyzický a psychický teror zvládl udržet na uzdě tak, že časově nedominuje valné délce celého děje-nejedná se celý film pouze o bezhlavé trýznění. Z vyjimkou snad dvou scén fyzického týrání se již jedná více o duševní utrpení (uzavřený prostor s blikajícím světlem a hlasitou hudbou, výslechy atd.), které je mnohdy horší, než to tělesné. S negativním koncem, jak ostatně bývá u podobných snímků zvykem, se však vytrácí slibně se udržující atmosféra filmu. Pozor: Film nebude pro každého jen tak lehce stravitelným. Závěr: I přes určité tápání v závěru, jakým způsobem to nejlépe zakončit, byl snímek Territories pro mě dozajista překvapení. Nečekal jsem nic, ale dostal jsem víc. 65%.

Neměl bych to říkat, ale u mě mezi 0% a 20% už není valného rozdílu. Byl jsem vážně naladěný na béčkový horor, ale celkový dojem je tak špatný a já z toho tak rozmrzelý, že nedám hvězdu z milosti ani náhodou. A na tom nic nezměnila ani "suprhrající" vykulená tvář Davida I. Hewletta.

Film zcela spočívá na nádherném herectví Paula Giamattiho, což ve spojení s výborným scénářem a ochutnávkou vín ve mně zanechal pocit spontánního prožitku. "Poctivost je nejlepší politika" říkával Ben Franklin. Jsou takové nenápadné, malé, ale poctivé filmy, které mají schopnost zapsat se do srdce silněji, než ty ostatní, u nichž se to předem předpokládá. Bokovka mezi takové filmy (u mě) patří.

Celkem hezká závěrečná píseň s názvem Faster v podání Sofi de la Torre.

Filosofické drama konverzačního charakteru, odehrávající se v uzavřeném prostoru a času, kde je kruh dvanácti zúčastněných mužů pevně daný a neměnný. Dvanáct navzájem rozdílných porotců-lidí různých profesí, sociálních pozic, názorů, náboženského vyznání a zásad dospějí až k překvapivému rozuzlení! Každý z nich na své cestě k pravdě skrze vzájemné konflikty, odvíjející se v tomto malém týmu, začínají nakonec lépe chápat své vlastní životní dilemata. Myšlenka filmu se dotýká bolístky současného Ruska-národní nenávisti, bezohlednosti, násilí a antisemitismu ve vztahu k výkonu spravedlnosti. Brilantní dialogy, monology, mimika i gesta Michalkovi dvanáctky a dramatický výsledek konfrontace soucitu a práva jsou hlavním důvodem, proč si nenechat film ujít. I přes to, že jsem pociťoval absenci hudebního doprovodu pro obzvláště emocionální scény a nelíbila se mi přílišná délka, hodnotím 80% ze 100.

Dvě hvězdy za nesporný půvab Melanie Marden.

Sázka na trojku Sheltonovi zjevně vyšla. Bylo to jako hra na tři akordy motivu, který se vryje do mysli snáz než kdejaká složitě krásná symfonie. Tím spíš, když byl tento film údajně natočen za dvanáct dní. Ač dialogy vyznívají jako jedna velká improvizace, celkový dojem z tohoto spontánního filmu je docela příjemný a v konečném důsledku dokáže počechrat i emoce. A upřímnost je jediný spolehlivý jazyk, mající vliv na srdce.

Film takříkajíc o ničem. Budovaná atmosféra děje je v konečném důsledku poněkud impotentní.