MickeyStuma

Navzdory nízkému rozpočtu, čímž se řadí do plejády nemalého množství takovýchto filmů z padesátých let, je snímek natočen kupodivu vcelku dobře. I přes komorní vyprávění příběhu, který v takovém podání může připadat hloupý a dětinský, má děj zajímavý námět se zajímavými postavami. O příletu mimozemšťanů s nekalými úmysly bylo ve své době natočeno mnoho a týká se to i monster filmů. Pro tento počin se Tom Graeff rozhodl spojit obojí. Po technické stránce můžeme mít výhrad milion, ale po stránce scénáristické, v oblasti vývoje děje a vybudované atmosféry, mimořádně dobře odvedená práce. Zrovna toto by si zasloužilo předělávku se současnými možnostmi CGI. A to ani tak ne kvůli ději, jako hlavně kvůli moralizačnímu aspektu a snad i nepředvídatelnému konci. Ale pravda, dialogy jsou v mnoha ohledech strašné. Na takový film však nic výjimečného. Amatérské herectví a laciné speciální efekty prostě k nezávislým nízkorozpočtovým snímkům, tak nějak, patří. Na padesátá léta samozřejmě nechybí motiv studené války. Pohled USA na komunistický režim je nastíněn v mimozemských bytostech, s utlačovatelskými myšlenkami hodné diktatury v plné podřízenosti státu. Že snímek neměl nikdy na růžích ustláno nepřekvapuje. Vzniklo toho hodně, takže byl už divák značně přesycen. A to se v následujících šedesátých letech pokračovalo dál.

„Koníček hrbáček“ je ruská pohádka od literárního autora Petra Pavloviče Jeršova a v knižní podobě vyšla v překladu i u nás. V Rusku patří mezi nejoblíbenější a nejslavnější, který byl zpracován snad do všeho. Od baletů a operet přes divadelní hry až po hrané a animované filmy. Hraný film byl natočen ještě za války, a to v roce 1941. Zajímavostí je, že je veršovaný. V Rusku si tohoto filmu tak cení, že jej nechali okolorovat. Tento nejnovější filmový počin je tedy zpracování nové, modernější a stylovější. A vlivem současných CGI možností skutečně vypadá úžasně. Pták Ohnivák je vrcholem všeho. Po atmosférické stránce se zdá být snímek odlehčený do rodinného stylu, takže humoru je spíše poskrovnu, ale postavičky se snaží blbnout, právě jen tak pro pobavení. Na růžích ustláno to však u diváků v Rusku nemělo. Očekávané veršované dialogy se tentokrát nekonají. A tak to u diváků odnesli i herci, kteří se ve svých rolích zase až tak moc extra nepředvedli. Místy zní podivný soundtrack. Ne že by byl špatný, ale na určité události je poměrně nevhodný. Příběh jako takový se od literární předlohy vzdaluje, ale to je v produkci běžná věc všude na světě. Měla by to být pohádka pro děti, ale není. Minimálně pro ty starší. Pokud tedy nebude divák pohádkově náročný, alespoň jako lehké fantasy by to obstát mohlo.

Snímky o pohraničnících, převaděčích a západních agentech se v minulého století natáčely i u nás. Možná v tom byla i inspirace ze sovětské kinematografie, která jich má ne zrovna malé množství. A tento je jeden z nich. Cíleně poukazuje na prosté a poctivé obyvatele Zakarpatí a hlavně bedlivé sovětské pohraničníky. Po filmové stránce kromě vcelku jednoduchého příběhu vévodí i nádherné záběry a scenérie místní krajiny, které na dané prostředí prostě nemohly chybět. Námětově to není o ničem jiném, než o ochraně hranic, přičemž je ukázáno proč. Autorem scénáře je literární autor Alexandr Ostapovič Avdějenko a to na základě vlastní povídky. Snímek však samozřejmě není přesnou kopií předlohy. Vizuální stránka musí být vždy předností. Příběh tak neobsahuje zvláštní hloubky děje a charakterů, ale jen přímočarý vývoj událostí. Od klidného začátku přes dynamický střed až po finálovou apotézu. Snímek byl v Sovětském svazu svého času poměrně úspěšný. Dnes to už tak nepřijde, ale tehdy měl dynamiku, plnohodnotný děj a po obrazové stránce byl prostě krásný. V jedné věci má i historickou hodnotu. Mistrovské plavení dřeva po těžbě po řece je dnes už i ve filmu ohromnou vzácností. Scéna s proplutím přehrady, která je zvláštně postavená, je obzvlášť právě po historické stránce nejzajímavější. Co se týče špionážní dějové linky, je zpracována v jednoduchosti, takže v plné srozumitelnosti. U nás film neznámý a také tak bohužel zůstane. Ani české filmy o pohraničnících a západních agentech už nemají zrovna na růžích ustláno. Ale k vidění ještě jsou. Zatím.

Netflix natáčí náměty starých dobrých snímků na zaplnění své filmovny, jak smyslů zbavený, a tak tu máme tentokrát starý dobrý Buddy film s drsným bělochem a užvaněným černochem. A aby toho nebylo málo, šmrncla se do toho ještě jedna námětová klasika a tím je záměna identity. V Buddy filmech je převážně dvojice policejní či policajt a kriminálník, tady máme pro odlišení kriminálníka a neúspěšného youtubera. Ale jinak je to akční komedie, jako každá jiná. Ale jo. Atmosférou a vůbec celkovou koncepcí jakoby se vrátila stará dobrá osmdesátá a devadesátá léta. Drsňák a žvanil. Stále to funguje, ale co si budeme povídat, takovéto filmy jsou už prostě nenávratně pryč. Vtípků a vůbec humoru je sice více než dost, ale když už je od prvních minut jasné, kam se to bude vyvíjet, důvodů k zasmání toho rázem zase dohromady moc není. Svižná a dokonale uhlazená akce ale jinak zůstává relativně koukatelná. Jen kdyby to alespoň nekazila právě ta zoufalá předvídatelnost mnohých scén. O samotném závěru ani nemluvě. V devadesátých letech by snímek jistojistě diváky do kin přitáhl. Nyní se stává po shlédnutí v digitálním éteru spíše adeptem k naprostému pozapomnění.

Byť se jedná o komiksového superhrdinu, příběh na základě komiksu založen není. To už ale dávno není novinkou, neboť takové superhrdiny už digitálním éterem nějakou dobu tlačí Netflix, pro své LGBT…a BLM komunity. Scénář je však jakoby napsán Sylvesteru Stalloneovi přímo na tělo. Ano, přesně na jeho charakter akčních hrdinů a jeho věku. Dokonce to hodně připomene slavného Rockyho a to Stallonem prohlašovanými životními moudry.„Pouliční bitky jsou blbost. Proč bys bojoval s člověkem, který nemá s tvým životem vůbec nic společného a může ti ho vzít? Utéct pryč je správně. Jasný?“ Jako obvykle se celý koncept nese v patřičné jednoduchosti. Onen děj je poměrně skromný a i místo konání je v naprostém minimalismu. Ponuré dvorky, nějaký areál dávno uzavřené fabriky a dohromady snad jen tři ulice. Ale co chybí tam, přidalo se jinde. A tak se skromnost stala předností, která vše s přehledem dokáže utáhnout. Nejedná se však o snímek přecpaný vizuálními efekty a neustálými předlouhými bitvy a souboji. Z tohoto hlediska je snímek pro fanoušky takových komiksových filmů poměrně nevýrazný. Akční scény samozřejmě přítomny jsou a typicky pro Stallona patřičně  drsné. Je to zkrátka film, který přišel s nějakou tou změnou a je to dobře. Od ostatních superhrdinských snímků se tím alespoň odlišuje. Není to nudné a není to ani přepálené. Prostě akorát. I s těmi moralizujícími moudry.„Hele, něco ti řeknu. Kdyby špatný věci dělali jenom špatný lidi, bylo by to snadný se jich zbavit. Ve skutečnosti dobro a zlo žije v srdci každého z nás. A tvým úkolem bude vybrat si správně. Vím, že to dokážeš.“

Stephen King a další jeho zfilmovaný román, dnes již s nostalgickou příchutí. Jeho styl je znát a vlastně se dá říct, že je dějovou šablonou hodně podobný staršímu snímku Briana De Palmy „Carrie“ (1976). Poklidně se vypráví příběh s pomalejším vývojem, aby ve finále nastalo peklo. Takže vzniká otázka, proč se tento snímek jednoduše nejmenuje „Charlie“. Společného mají oba snímky skutečně hodně. Tento nepřekvapujíc na růžích ustláno také zrovna neměl, ale nedá se říct, že byl zase až tak hrozný. Nakonec, o tzv. psychokinetické horory byly, vedle paranormálních jevů, poměrně zájem, a tak byl tímto filmový trh v osmdesátkách nabitý. Což znamenalo, že k porovnávání toho bylo dost, a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Začátek příběhu je urychlen formou retrospektivy k vysvětlení, co se vlastně stalo, a potom už se vypráví jednoduchý děj, ve finále končící hodně dramaticky. V tom je ale asi to největší jádro problému, neboť se tak jedná o dějovou linku téměř vyvolávající dojem tvůrčího umělého natahování. Na nějaké retrospektivy se mělo vykašlat a dané obeznámení normálně zakomponovat do děje. Příběh by tak mohl být daleko plnohodnotnější a dramaticky snad i zajímavější. Drew Barrymore, v hlavní roli, měla za sebou úspěšný Spielbergův snímek „E. T. - Mimozemšťan“ (1982), kde výtečně zazářila a neoddiskutovatelně září i v tomto snímku. Její holčičí přirozenost je uvěřitelná, a to i v takovéto, už o něco, náročnější roli. I ten vzájemný vztah dcery s otcem je bez chybičky a tak nelze na samém konci Charlie, právě s tváří Drew, nefandit. Ano, filmová nostalgie, jak vyšitá, ale své kouzlo to i tak má. I během sledování může být někomu poměrně horko.

Další netflixovský pokus konkurovat Marvelu. A nejblíže opět k X-manům. Konverzační vtípky však přiblíží další. V Netflixu zřejmě moc dobře věděli proč. Zřejmě i to, proč nejsou teenageři popisováni jako mutanti, ale jako monstra. Společných motivů ale jinak mají více než dost. Takže tu máme seriálové fantasy sci-fi, divácky cílenou na dospívající mládež, která je, nad logikou daných skutků, líná popřemýšlet. A podle toho to také vypadá. Mladí vědci sotva překročili věkově dvacítku a už pracují s geny a kmenovými buňkami s pokusy na lidech? Ale no tak. Jasně, je to pohádka, ale i Marvel se logiky v mnoha ohledech drží. Jako třeba mladík měnící se ve vlkodlaka. Vzhledem k růstu objemu těla při proměně, je opravdu reálné, aby po proměně zpět v mladíka byl oblečený? Jak je možné, že se neroztrhalo? Dalším detailem je časté střídání oblečení a to u všech. Kde mají tak bohatý šatník? No nic. Scénář je po dějové stránce na desetidílný seriál hodně slabý. Takže ani v tomto opět žádné překvapení. Na tokovouhle jednoduchou zápletku by stačilo celovečerních devadesát minut. Typický neftlixovský svět LGBT… a BLM tradičně vynechán také není. Jako seriálová jednohubka pro podzimní deštivý čas snad. Do zapomnění však upadne.

Konec dobrý, všechno dobrý? Ale kdepak. U takovýchto druhů seriálů jen zdánlivě. Motiv na případné pokračování být prostě musí.

Stále se něco děje, stále se něco řeší, stále se po něčem pátrá a stále to nemá konce. Během sledování tohoto seriálu jako by nastal pocit nekonečna.

Hned na začátku je připomenut netflixovský svět BLM Lebensborn. Díky. Nemuselo být. Mimo to, posunuje se konečně dějový vývoj výrazněji dál? Možná tak o jeden krok, maximálně dva.