berny2468

Jak lépe podat hrůzy války a propagandu nacistického Německa, než-li skrze čistotu a poetiku Malickova vyprávění. Avšak na Terrence Malicka se člověk musí naladit, aby chápal a nenudil se. Protože Malick vypráví jinak. Obrazy a hesly. Vyprávění je na vedlejší koleji. A dosud mi to u jeho filmů dost vyhovovalo. Strom života, Nebeské dny či Nový svět to jsou nádherné filmy, ať už po vizuální stránce, tak i díky jejich myšlence. A Hidden life na tom není jinak. Předkládá nádherné obrazy alpských vesnic z každodenního života a postupně ukazuje nárůst vlivu nacistické propagandy. Zfanatizování lidí, udávání a nutnost bojovat za jinou věc zcela (ne)dobrovolně. Je to nádherné dílo, ve druhé polovině pak emocionálně zdrcující. Ale mám k tomu dvě výtky. Tou první je, že délka se bohužel neobejde bez hluchých míst. A tou druhou pak absence Emmanuela Lubezkiho, kdy jeho učenec není vůbec špatným. Přednáší krásné obrazy, ale někdy je to poněkud divné a věřím, že by byl Lubezki konzistnějším. Přesto je to krásný film, kdy pokud se dokážete navést na na Malickovu vlnu poetiky, nebudete litovat. 7/10.

Hořkosladký život je jihokorejskou gangsterkou o pomstě a nenaplněné lásce. A je to více než dobré. Na začátku sledujeme jak mafiánský bos svěří svému oblíbenému řešiteli problémů Sun-wooovi úkol sledovat svoji přítelkyni zda ho nepodvádí a případně ji odstranit. Avšak nepočítá s tím, že se Sun-Woo do ní zamiluje a nabídne jí řešení ať poměr ukončí. Ale to bosovi neunikne a jeho pomsta bude sladká. Ale postupem času mu pěkně zhořkne. Sun-Woo má tuhý kořínek a stejně jako Beatrix Kiddo vyniká v umění vylézání z hrobů. První polovina má pomalejší tempo, kdy díky sledování řešitele při úkolu poznáváme svět, který sledujeme. V druhé polovině se to pak přeleje do klasického revenge filmu. Není to dokonalé. Tempo je leckdy rozvleklé a přesto nelze vždy soucítit s hlavní postavou. I moudra na začátku i na konci působí dojmem, že zde jsou jen pro nastavení jakési poetiky. Ale přesto je to natočeno poutavě a originálně. Přestřelky a rvačky jsou přehledné a stylové. Ani John Woo by se za ně nestyděl. Herecky skvělé a obzvláště Sun-woo je skvělý a padnoucí. Poslední dobou musím uznat, že mám slabost pro jihokoresjký film. A obzvláště filmy o odplatě mají jako žádná jiná země. A tenhle za vidění určitě stojí, byť dokonalý není. 7/10.

Původní Zjizvená tvář mě hodně překvapila. Čas na ní neponechal žádné šrámy a stále baví víc než dost. Dokonce bych řekl, že i mnohem více než-li De Palmova verze s Al Pacinem. A to jsem ji viděl jako první. Praotec všech gangsterek a již 90 let starý snímek jde rovnou na věc a hned v úvodu nám představuje Tonyho Camontu (postavu značně inspirovanou Al Caponem) gangstera z období prohibice, který se dere za každou cenu na výsluní. Je charismatický a všichni ho mají rádi. Ale jak to tak bývá, po rychlém vzestupu přichází rychlý pád. Velmi nadčasová gangsterka, která má spád a skvělé herce. Velké překvapení, že i po těch letech v klidu strčí téměř všechny novodobé gangsterky do kapsy a hlavně i remake. Remake, který krom změnění prostředí pro aktuálnost toho přinesl pramálo nového. Rozhodně doporučuji. 8/10.

A opět mne Woody Allen nezklamal. Byť se tentokráte drží trochu v pozadí. Vicky Cristina Barcelona je typický Allenův film. I zde se jde hned na věc, bez zbytečných úvodních peripetií. A opět je to romantická pohoda, která je opět příjemná a velmi rychle uteče (i díky vstřícné délce). Tentokráte o dvou kamarádkách (Rebecca Hall a Scarlett Johanson) z nichž jedna je před svatbou a druhá po rozchodu a hledající sama sebe. Na prázdniny tedy odletí do Barcelony, kde v jedné z restaurací potkají Javiera Bardema, který jde rovnou na věc a pozve je do rodného města. Ve španělsku prožijí léto na které jen tak nezapomenou. Opět je to konverzačně vyšperkovaná, krásně prosluněná a natočená romanťárna, která pohladí po duši a přesto je nezaměnitelná. A klasicky výborně obsazená a zahraná. Pro Woodyho Allena mám prostě slabost a ta se utvrzuje každým dalším shlédnutím. 8/10.

Anders Thomas Jensen je dosti osobitým tvůrcem, jehož Blikající světla považuji za jednu z nejlepších černohumorných komedií. Ale Řezníci už na tom tak dobře nejsou. Ne, že by nebyli vtipní, to jsou, ale celkově mi film tak nesedl. Základním příběhem Řezníků je snaha dvou, řekněme lehce zaostalých lidí, osamostatnit se v řeznickém umění. Jejich šéf totiž není ideálním šéfem (což tak většinou bývá) a není uplně vstřícný k zákazníkům. To se rozhodnou právě dva hlavní hrdinové změnit a otevřou si své řeznictví. Jak to tak také bývá, tak se jim moc nedaří a až díky následné náhodě, kdy naleznou tajnou přísadu a předvedou svůj um na místním banketu. Tou přísadou je lidské maso. Takže místní se stanou kanibaly a v novém řeznictví už mají navždy plno. Pojídání lidského masa ve filmu má bohatou historii. Stačí si vzpomenout na Anthonyho ,,hannibala” Hopkinse či jiné podivné osoby. Ovšem zde mi to uplně nesedlo. Byť myšlenka filmu je velmi zajímavá, zbytek filmu je poněkud divný. Jsiu zde hodně vtipné scény, ale také i nudné. Možná by film potreboval druhé shlédnutí k tomu, abych si ho oblíbil, ale nevím zda se na to dostane. Film ve výsledku špatný není vůbec, jen je znatelně o pár tříd horším než-li jiné filmy tohoto dozajista talentovaného tvůrce. Prostě průměr. 5/10.

Pro Woodyho Allena a jeho romantické filmy mám slabost. Jsou cynické, ale přesto krásné a kritické. A zde Woody neudělal vyjímku. Film se tentokráte odehrává v prosluněné jížni Francii ve 20. letech minulého století. Hlavní postavou je cynický kouzelník Colin Firth, jenž rád díky svému intelektu odhaluje podvodníky/okultisty, kteří se rádi přiživují. Je správně sarkastický a uznává pouze vědecky doložená fakta. Tentokráte na přání svého kamaráda prověří krásnou Emmu Stone, kterou nakonec neposoudí jalo podvodnici a dojde k prozření, že opravdu existuje nějaká vyšší síla a také se postupně do ní zamiluje. Ačkoliv je jasné odkud přijde “pointa”, tak o ní tu vubec nejde. Je to klasická romanitcká konverzační Allenovka, kterou nejde nemít rád. Ať u kvůli hercům nebo dialogům. Rozhodně shlédnutí rád někdy zopakuji (ostatně jako u všech zatím viděných Allenovek). Doporučuji. 7/10.

Eli Roth navždy již znám jako Donny Donowitz aka Žid Baribal je vcelku plodným tvůrcem. Ovšem kvantita se ne vždy ztotožňuje s kvalitou. A to právě zde u Antonia Margharettiho platí stoprocentně (byť Pýcha národa jako 12 minutový film funguje božsky). Zde má k ruce nepříliš zdatného herce Keanu Reevese, který s jeho charismatem utáhne akorát málomluvné akční hrdiny. Avšak má-li hrát vážnější roli, to uz krapet nedává. Zde je Otcem, manželem a také úspěšným architektem, jehož o volným víkendu “přepadnou” stopařky, které ho svedou a navždy mu obrátí život naruby. Příběhově (který nápadně připomíná pornografické filmy) je zvela jednoduchý a o ničem. Film není ani horrorem a ani psychologickým thrillerem, což by asi chtělo. Avšak nějak se na to dá koukat a přestože délka mohla být kratší i to rychle uteklo. To se cení. Přesto jedinou větši světlou stránkou je zde Ana de Armas. Za tu tedy ještě jednu hvězdičku navrch. Jinak se dá film s klidným srdcem vynechat. O nic krom opět krásné Any de Armas nepřijdete. 3/10.

Jednička Francouzské spojky j dokonalá. Jeden z nejlepších filmů, co jsem za poslední dobu viděl. Oproti tomu dvojka je prostě jiná. Zatímco jednička se zaměřila na mravenčí práci New Yorských protidrogových policajtů při sledování drogových mafiánů. Také se mimojiné hodně inspirovala skutečnými událostmi. Zatímco dvojka jede v trochu jiném směru. Je zcela fiktivní a kompletně se odehrává ve Francii, kam je Pepek (Gene Hackman) poslán, aby posloužil jako volavka při dopadení Charniéra, jenž mu na konci jednotky uprchnul. Ten ho však objeví, unese a udělá mu pěknou závislost na heroinu. Dále pak sledujeme, jak se Pepek strastiplně zbavuje své závislosti a není to hezký pohled. Scény, kdy ho mafiáni zdrogovávají a on postupně začne být závislý a i následné odvykační scény jsou silné jako máloco. Jen do trendu, který nastavila jednička, prostě nesedí. Ta byla skvěle odtažitá a neustále v akci, neb neustále jsme byly svědky Pepkovo sledování mafiánů. Avšak dvojka krom těch silných scén, je ve všem průměrná. Ať už se jedná o nezáživné sledování či zdlouhavá přestřelka v docích. Hackman opět skvělej, ale jeho ztracení v Marseilli mu díky špatnému scénáři nejde věřit. No je to škoda. Ale s klidným srdcem si dokáži představit svět bez tohoto zbytečného pokračování. 5/10.

V první dekádě tohoto tisíciletí byl Ridley Scott k nezadržení a povětšinou mu u toho zdatně sekundoval Russell Crowe. A v Americkém Gangsterovi tomu není jinak. Tentokráte zde hraje Policajta z protidrogového oddělení, který je mimo jiné známej tím, že odevzdal milion dolarů přestože si je mohl v klídku nechat. Manželka se s ním rozvádí, dítě už uvidí sporadicky ale přesto stejně jako Gene Hackman z Francouzské spojky má rád ženy. A to hodně žen. Ale je čestným a snaží se vyčistit ulice. Naproti tomu Denzel Washington tu hraje - Franka Lucase, všímavého padawana místního “krále černých”, jehož mistr bohužel hned v úvodu zemře. Jeho vliv však rychle zmizí a s Denzelem si všichni dělají co chtějí. Proto Denzel vezme věci do svých rukou a stane se k překvapení všech místních mafiánů místním drogovým králem. No a nelítostný souboj těch dvou může začít. Ač to zní dost neuvěřitelně je film podle skutečných událostí. Frank Lucas je legenda, která prý jeden čas vydělávala milion dollarů denně. A musím se přiznat je to skvostný životopisný film z prostředí, které mám rád. Je to něco mezi Nelítostným soubojem, Kmotrem a právě Francouzskou spojkou. Je to skvěle natočené, s výborným hereckým obsazením a o přes svoji délku to uteče stejně rychle jak Forrest Gump. Nelze než doporučit. 9/10

Sladký život je prý jedním z nejznámějších filmů Italske historie. Asi se dá pochopit proč, ale přesto pro dnešního diváka už to není ono. Téma je sice stále aktuální, ale film je ve výsledku jen pouhý sled nahodilých scén bez výraznějšího příběhu. Byť první polovina je více než zajímavá, ale v té druhé to již nudí. Velkým problémem je neopodstatněná délka. Fellini je zručný a osobitý režisér, ale délka Sladkého života je opravdu přemrštěná. Přesto je to vcelku zajímavá kritika Italského obyvatelstva a “smétanky” obzvláště s pěknou hudbou, s fajn herci a pár skvělými scénami. Ale jako celek je to nekonzistetní a hooodně moc dlouhé. Dá se to přirovnat k současné tvorbě Paola Sorrentina, ale ten je dnešní době bližší. Neberte mne špatně, mám rád starší filmy, ale tohle mi prostě nsedlo. 5/10