Lish84

Bohužel slabší díl. První dvě třetiny sledujeme hrátky dětí a dospělých na piráty na staré lodi, na zbývající cca půlhodinu se přesouváme do zpět vesnice a řeší se mj. ztracené hodinky. Akci Mojžíš táhla zápletka s tuleněm, Svatbu s překážkami zase malá Skrållan. Výraznější zápletka tentokrát chybí a dovádění Skrållan už působí lehce ohraně. Sice jde stále o fajn film, ale takové kouzlo jako předchozí dva díly zcela nemá.

Pelíšky zkřížené s Kamarádem do deště. Jenže to, co je v Kamarádovi do deště shrnuté do úvodních titulků v podobě sledu fotek, je v U mě dobrý roztaženo na prakticky první půli filmu. Sice chápu, proč tam ty všechny scénky jsou zařazeny - každá z nich postavu nějak představí (snad jen scénky ukazující různé jevy 90.let jsou pouze zfilmované historky připomínající zfilmované vtipy v Kameňáku) - a jsou i vcelku zábavné. Jenže když se potom film překlopí do "akční" polohy, působí zpětně celá první půle zbytečně a těžkopádně. Když Jan Hřebejk v rozhovorech hovoří o vzniku svých filmů, často popisuje, jak film zprvu nefungoval a teprve po dodání či naopak vyjmutí některé scény, resp. scén najednou zafungoval. A k tomu se tentokrát tvůrci už asi nedostali.

Rozverné, vtipné a jednoduše nápadité hudební vystoupení.

Z trilogie o detektivu Klubíčkovi se mi Devatenáct klavírů líbilo asi nejvíc, ale pořád to není to pravé ořechové. Potěšilo mě situování děje do Karlových Varů (sice toho ze samotného města zase tolik vidět není, ale i to málo je fajn), líbilo se mi pár herců v menších rolích (Marián Labuda, Michal Pavlata, Jiří Langmajer) a fakt, že samotný detektiv Klubíčko tentokrát tolik nedominuje, mi také nebyl proti srsti, protože - nemůžu si pomoci - mi Miroslav Donutil v té roli pořád nesedí... Ovšem stále jsem toho názoru, že detektivka by měla mít hlavně pořádný a napínavý děj. Ten je tentokrát sice o něco lepší a přehlednější, ale i tak je nutné během sledování neustále pořádně přemýšlet a vše analyzovat, pokud chceme chápat zápletku do všech podrobností a ne jen rámcově. Něco podobného u Hříšných lidí města pražského či Četnických humoresek nehrozilo ani náhodou. A atraktivita podání příběhu stále není v Devatenácti klavírech taková, jako ve zmíněných tématicky podobných titulech - i přes pár působivých scén jako např. závěrečný pochod heinleinovců.

Tvůrci měli v rukou hned několik trumfů: Dagmar Havlovou (naposledy hrála někdy v roce 1997 v Životě na zámku) i další dobře vybrané herce (Viktora Preisse a představitele obou kluků) a zajímavý a originální námět. Však také ambice být velkým dramatickým dílem, na které se bude ještě po dlouhých letech vzpomínat (jako třeba na Nezralé maliny od Jiřího Hubače) z filmu čiší. Kanadská noc se však odvíjela vcelku nezáživně a předvídatelně, snad až v závěru to lehce zachránila malá pointa. Přišlo mi, že filmařskou invenci tvůrci soustředili spíš tam, kde to bylo zbytečné - umístit děj do krásné staré vily, krásné chaty u lomu či moderního gymnázia a obojí až kýčovitě nasnímat je sice třeba fajn, ale tím divákovi postavy nijak nepřiblížíme a nepřimějeme ho soucítit s nimi. Bohužel ani při záchvatu Dagmar Havlové jsem žádné mrazení v zádech nepocítil. Asi i díky tomu, že už v úvodu mě zarazil motiv s krkavcem, který vyznívá téměř jako parodie na Arabelu...

Námět zní napínavě a dobrodružně, televize film dokonce propagovala jako thriller. Ovšem o nějaký kriminální příběh tvůrcům zjevně nešlo ani náhodou. Ale o co jim šlo opravdu mi není zrovna jasné. Chtěli upozornit na nešvary v současné společnosti, aby se divák chytl za hlavu a vyděšeně si říkal, v jak hrozné době to žijeme? Těžko, když se příběh odehrává v jakési alternativní současnosti. Nebo snad u nás vážně za bílého dne přepadávají bandy feťáků auta na ulici a když je z okna někdo napomene, ihned se za ním začnou dobývat do domu? To byla scéna až neuvěřitelně trapná - skoro jako souboj skinheadů a Romů v Nahotě na prodej... Trapnost, rozpaky a udivené pohledy - to Lovec vodního ticha vyvolává. Když tvůrci na konec zařadí záběry přírodních katastrof z televizního zpravodajství – očividně aby svému dílku ještě víc dodali na hloubce a přesahu - je to už jen takový poslední hřebíček do rakve. Ačkoliv se v komentářích snažím být vždy uctivý, tentokrát se neudržím a text zakončím slovy: tohle byla ale pořádná blbost...

Ještě o něco zábavnější a příjemnější než předchozí díl Akce Mojžíš. Do rodiny totiž přibyl nový člen - nezbedná Skrållan zlobící hlavně svého dědečka. Navíc část děje se odehrává v zimě a my můžeme poznat ostrov Saltkräkan i v bílém hávu.

Velmi příjemná zábavná záležitost. Scénárista napsal sice obyčejnou a jednoduchou, ale nápaditou a vypointovanou historku a neopomněl si vyhrát s dialogy. Herce jejich role očividně baví. Trio Navrátil, Schmid a Krampol sice nevybočuje ze svých obvyklých typů a nesype tu ze sebe kdovíjak originální "hlášky", ale stejně jednoduše válí. Třeba v podání Jana Schmida je úsměvná i obyčejná otázka "Nepojedete se mnou po červené?" Ani ostatní se nenechávají zahanbit, včetně komparsu. A nutno pochválit i kameramana, který si vyhrál se scénami jízdy na lyžích.

Narozdíl od Dětí z Bullerbynu tentokrát knižní předlohu Astrid Lindgrenové neznám. Kdysi jsem ji sice zkoušel číst, ale nijak mě nechytla. Zato film jsem si zamiloval hned. Sympatické děti (Tjorven a Stina nemají chybu!), roztomilá zvířata (platí skoro to samé co o dětech :) a zápletka s ponaučením, že když parta drží při sobě a pomáhá si, všechno dobře dopadne. Člověk podvědomě tuší, že život na ostrově není vždy zas až taková idylka, po zhlédnutí filmu by se tam ale stejně rozjel a strávil s jeho obyvateli celé prázdniny.

Platí totéž, co jsem napsal k prvnímu dílu. Návrat se mi ale líbil o něco víc, protože uvádí mj. mé nejoblíbenější zimní příběhy. A kromě toho příběhy jarní a podzimní, což jsou přeci jen více fotogeničtější roční období než léto, takže druhý díl je tak o fous atmosféričtější.