Lish84

Davové a válečné scény jsou v poslední části trilogie bezesporu nejvelkolepější. Bohužel Osvobození Prahy trpí tím, čemu se povedlo Dnům zrady jakž takž vyhnout a v Sokolovu to přehlušila síla válečných scén. Propaganda je plakátová, příliš očividná a místy i trapná. Naštěstí výpravné bojové scény stále hodně zachraňují.

Od režiséra Viktora Polesného se filmu, který by se mi líbil, asi nedočkám. Přitom příběh o dceři nacisty, která postupně zjišťuje, čemu vlastně její otec slouží, je tak vzrušující téma! Jenže to by se režisér nesměl vyžívat v dlouhých záběrech na tancující dívku a myslet si, že když detailně zabere vodu v řece, kdovíjaká to není přírodní symbolika a hlavně kdovíjaké tím netvoří umění. Kdyby se radši soustředil na tempo příběhu a na dramatické situace, síla příběhu by se projevila sama. Co se týče herců: výborný Boris Rösner, ale ostatní nic moc - zejména dost nepřirozený Roman Zach.

Centrem dění je chata u jezera v lesích - klasické dějiště tajemných příběhů. Genius loci takového místa ale tvůrci rozhodně nevyužili na 100% a atmosféra je jen "průměrně strašidelná". Závěrečnou pointu jsem předem neodhalil a jedná se o ten druh překvapení, které převrátí příběh vzhůru nohama - nicméně nejde o nic šokujícího, co by vyrazilo dech. Výčtem těchto negativ ale rozhodně nechci říci, že by Tajemné okno byl špatný film, nýbrž solidní průměr. V sobotu v noci v televizi jsem si ho užil náramně.

Ano, historie je zde zkreslována a z filmu div nevyznívá, že kdyby bylo na komunistech, tak možná žádná druhá světová válka ani být nemusela (zprvu bychom se bránili sami, záhy by nám na pomoc přišli Sověti a Hitlerovi by rychle spadlo sebevědomí). Neřekl bych však, že by Dny zrady byla nějaká plakátová propaganda, ale "jen" alternativní verze dějin (a uvozovky u slůvka jen chápejte prosím jako velmi tučné). Forma jakéhosi hraného dokumentu je nadmíru působivá a divák tak může mít pocit, že je opravdu u toho. Scény z politických schůzek jsou pak prokládány davovými scénami, z kterých až mrazí - zejména ze scény pochodu Nerudovou ulicí k Pražskému hradu. Plus také je, že se v takových velkolepých výjevech režisér Otakar Vávra nijak nevyžívá a servíruje je jakoby nic. Dny zrady jsou jednoznačně nejlepší díl trilogie.

Atraktivní téma a snímání ve stylu Paula Greengrasse. Obojí film má a přesto je překvapivě většinu času docela nudný. Jako akční drama se jen tváří, jeho hlavní náplní je vyvolávat diskuzi na téma "drogová problematika v Jižní Americe". A dá se říct, že nejen hlavní náplní, ale i hlavním problémem. Scén poukazujících na zkorumpovanost tamní policie je snad až moc a hlavně chybí silnější zápletka, která by je více provazovala. Vůbec příběh sám o sobě není tak strhující, jak by se dalo od tématu čekat. Teprve v polovině filmu jsem měl pocit, že opravdu začal - to když odstartoval výcvik nováčků. Vše, co se do té doby odehrálo, byl jen zbytečně dlouhý prolog. Scény ze zásahů jsou sice napínavé a mrazivé, nicméně je jich málo a navíc jsou vždy podivně useknuté, že ani nestačí doznít. Aby nedošlo k omylu: ne, že bych si přál více střílení, násilí, krve a nelidského mučení. Jasně, že tvůrcům nešlo o veskrze akční film. Ale bohužel zapomněli na heslo "nejdřív bav, potom sděluj" a udělali to přesně naopak. Chtělo to lepší scénář s opravdu napínavou zápletku, která by jen jakoby mimoděk poukazovala na problémy související s drogami. A režiséra, který by to takhle cítil.

Téma filmu by se dalo stručně popsat slovy "o těžkém životě íránské rodiny" a přiznejme si, že to nezní pro většinu diváků dvakrát lákavě. Jenže tohle není žádné tíživé sociální drama, ale fajn film, u kterého se často zasmějete a občas i dojmete. Zároveň se nenásilnou formou i něco dozvíte o poměrech v Íránu. Pochvalu si zaslouží herec v hlavní roli otce rodiny. Škoda, že v druhé půli už film ztrácí tempo a v závěru pak celý příběh tak nějak vyšumí do ztracena.

Moc jsem nepochopil, co tvůrcům na životních osudech jednoho rozhlasového moderátora přišlo tak úžasného, že se je rozhodli převést do filmu. Mohlo být zajímavé poznat zákulisí a chod rádia nebo se více dozvědět o sportovních sázkařích. Film se věnuje obojímu, ale ničemu pořádně a hlavně nijak zajímavě. Aspoň že je ve filmu pár docela vtipných okamžiků.

Viděno na festivalu ve Varech. Anotace v programu nezněla špatně, ale stejně mě příběh italského manželského páru řešícího nedostatek peněz vůbec nezaujal. Přišel mi dlouhý, nezáživný, nezajímavě zpracovaný a celý film tak vidím jako zbytečný...

Jeden vtip praví, že smíšené pocity jsou, když se vaše tchýně zabije ve vašem novém autě. Jenže to se vám sotva někdy stane - mnohem snadněji si je přivodíte zhlédnutím tohoto novozélandského filmu :) Režisér si s námi diváky s trochu škodolibou radostí hraje: na jednu stranu nás nenásilně nabádá, abychom Garymu - hlavní postavě - fandili, na druhou stranu film začíná určitou tragikomickou událostí, v jejímž světle pak toto fandění vypadá dost nepatřičně. Po závěru už pak vůbec nevíme, co si o téhle směsi komedie a dramatu myslet, ale rozhodně nemáme pocit zbytečně ztráveného času. A co ještě stojí za pochvalnou zmínku: tísnivého pocitu je v některých scénách dosaženo hučící zvukovou kulisou, která ale v dané scéně nezní, pouze ji doprovází - stejně jako filmová hudba. Funguje to výborně.

Hodina a půl dramatu a napětí natočená profesionálně, působivě a srozumitelně.