MatyTM

Druhá Duna navázala na tu první na můj vkus v trochu moc zrychleném tempu. Krásně trpělivá a táhlá jednička, u které jsem se mohl a chtěl vžívat do atmosféry Arrakisu znovu a znovu, by se dala přirovnat k ladně příjemnému plachtění větroněm a výjimečně zapůsobila jako dohromady opravdu po všech stránkách na úrovni zpracované přivítání do univerza knih Franka Herberta. Dvojka oproti tomu po prvním zhlédnutí působila spíše jako přelet tryskáčem k třetímu dílu. Dějově byl film po uplynutí první třetiny dost svižný a vyžadoval až příliš pečlivé soustředění pro zachycení všech příběhových souvislostí. Rozvoj postav i způsob vyprávění se navíc mírně překlopil do trochu humornější, banálnější i akčnější roviny. Hůl jsem však nad pokračováním nezlomil a napodruhé se naladil na trochu zádumčivější sledování s odstupem od nedostatků, jež jsem vnímal napoprvé. A vyplatilo se. Vynikající A Time of Quiet Between the Storms Hanse Zimmera je vlastně už z názvu vodítkem k tomu, jak si užít i druhou část trochu poklidněji, zase se alespoň tu a tam nechat nést pomalým proudem krásně zabraných scén a ctnostným vyobrazením postav. Duna: Druhá část mi nakonec dala prostor si v myšlenkách dokreslit pocity, do nichž jsem se zababuchával dva roky zpátky u dílu prvního. Epičnost Arrakisu i na něm se odehrávajících událostí tam pořád je. Doufám v brzké pokračování, které nechť zase dorazí s trpělivějším tempem a zakončí sérii s grácií, jakou Villeneuve Duně umí dát.

Poslední dobou se mi dostávají pod ruce i do hledáčku nejrůznější alternativně pojaté dramatické filmy od studia A24 a Aftersun byl opravdu jedním z těch skutečně vyčnívajících nad ostatní. Charlotte Wells dokázala zpracovat velmi příjemně abstraktní a nepřímě načrtnutý příběh, ve kterém si asi každý najde něco – nostalgické vzpomínky na dětství a staré doby, nebo dokonce může nastat ztotožnění s postavou Caluma a jeho bezradností, kterou většinou překrývá laskavým úsměvem a povzbuzujícím přístupem, který má alespoň trochu odvést pozornost od jeho náladovosti a rozpolcenosti.. Aby ochránil tu svou nevinnou mladou parťačku Sophie a zapsal se do její paměti jako střípek pevného bodu, na který v budoucnu bude moci vzpomínat a sama přemítat nad tím, jaké myšlenky se tehda asi honily otcovou hlavou. Zpracování vzpomínkových částí a setkání v paralelní problikávající temnotě nemají chybu a příběhu dodávají ještě intenzivnější tuhost. S opakovanými zhlédnutími jsem se jako divák ponořil do emocí Aftersunu o něco hlouběji a objevil i ty, jež mi při prvním nahodilém sledování unikly.

Koyaanisqatsi a veškeré jeho součásti všichni prožíváme každým dnem, dobrovolně a s radostí, nebo nedobrovolně a v útrapách. A i kdybychom našli na Zemi tvora, který se zatím nenechal dohnat jediným záběrem dokumentu, nevyhnutelně se společně s námi ostatními bude vézt vstříc neveselému vyústění příběhu civilizace, jež už dávno se smutným úsměvem a pokryteckou nadějí přijala svou dystopickou realitu. Závěr snímku nese jasné poselství, jehož podstata by měla být uchována v každé časové schránce. Ti po nás příchozí pak dokáží snáze pochopit, jak nám nebylo pomoci a že mnozí jsme tu průzračnou hořkou pravdu většinu života nesli v sobě a stejně se nemohli vymanit ze spárů kolektivního osudu.

Jednou naživo, musí být! Škoda, že v setlistu chyběla Amerika.. ale Fruhling in Paris v potitulkové scéně to asi zachránilo. Je to velice pozoruhodné, že kapela zpívající takovou prasárnu, jakou je Pussy, dokáže vytvořit něco tak po duši hladícího. Střihy tomu dodávaly energii, která přenesla nabitou atmosféru koncertu do kinosáluˇˇ

Ty chvíle, které v životě přijdou a jež jsme přijali za jeho součást, přestože o ně možná ani nestojíme, ale i ty co netrpělivě očekáváme, vždy nás zahřejí a připomenou nám tu pravou krásu bytí... všechny tam podle mě jsou vyobrazeny. Film je nezvykle upřímný, hudba hladí a uklidňuje i ve vypjatých scénách. Nakonec, nesluší se neocenit výborné herecké výkony "tatínka" a charakternost všech postav :)

Ocením především složitost osobních vztahů mezi jednotlivými postavami a zajímavé charaktery, které je možné během filmu pozorovat. Celkově to diváka nejspíš moc nenadchne, naopak spíše znechutí a odradí kvůli vzbuzování nepříjemných myšlenek o škaredé realitě bězných, bídných životů. Lze si však vzít ponaučení, jak praví mudrc velvyslanec: ,,Vždy nemusíte všechno pochopit, někdy to stačí jen přijmout."

Řekl bych, je to zvláštně praštěný film, avšak s jiskrou mnoha mně sympatických českých herců. A dle mého názoru jsou právě dobří herci a jejich výkony tím, co dodává českým filmům jejich pravou hodnotu. Macháček, Taclík, Trojan, Tříska jak vidno jich, má radost tryská.

Táhlé, nudné, postavy otravné, ani erotické scény nebyly pořádné. Ovšem pro Třískovy neodolatelné recitace Máje hvězd bych dal i pět!

Především skupina velmi dobrých herců se v tomto filmu zasloužila o pěknou podívanou. Je tam dobrodružství, humor, moudro i dojemné chvíle se najdou. Čas, který jsem filmu věnoval, nebyl nazmar.

Je to film takový táhlý a od akcí se dá vždy čekat stejné vyvrcholení. Zato vcelku poutavý děj ve mně zanechal neobvyklý zážitek. Thurmam se na roli skvělé hodí, její lehce objemnější bulvy by při zašklebení se vyděsily leckoho, nejen to jí dává zjev kruťase. A co mě stáhlo nejvíc, jsou občasně vyhrávající melodie, skladby a soundtracky, jež opravdu přidají tu správnou atmosféru. A Bill je příjemný záporácký sympaťák.