bobrux

Očekávání byla obrovská a poslední minuty před půlnoční premiérou ve mně snad i rostla nervozita z toho, že přijde na řadu zklamání. Že to bude hovadina jak vrata, J.J. Abrams bude muset do vyhnanství jako mistr Yoda a svět nebude nikdy jako dřív. Naštěstí od první scény je jasné, že chyba se nepřipouští. Vizuálně je to na jedničku s hvězdičkou. Tam kde se v nové trilogii honil Lucas za pixely a zelené plátno smrdí z každého záběru, je díky fyzickým kulisám vše hmatatelné, přirozené a kombinace s digitálními triky tolik nebije do očí. Abrams si jistou rukou hraje s každým záběrem a mě jako diváka měl absolutně ve své moci. Bitva na planetě Takodana i závěrečný duel v lese, aneb vrcholy filmu ve mně rezonují ještě dva dny po opuštění kina. Na druhou stranu je to ale doslova a do písmene novodobá kopie epizody IV. Je třeba zničit obdobu Hvězdy smrti, noví hrdinové objevují Sílu a kostrbatě jí používají a vše kolem záporných postav je načrtnuto jen lehkou linkou, aby v dalších filmech bylo na čem stavět. Takže ve výsledku nám JJ. na Vánoce nadělil nové Star Wars, krásné, naleštěné, víceméně bez vad na kráse ovšem obsahově slabší. Měli bychom se na něj snad kvůli otevřenému konci a povrchnímu ději bez patřičné hloubky zlobit? Při srovnání s předchozími úvodními filmy každé trilogie ani omylem, dostali jsme Epizodu IV ušitou přesně podle dnešních hollywoodských střihů. Ohromnou, spektakulární, dojemnou i tragickou. Nechal jsem si po projekci dva dny na rozmyšlenou a dal bych objektivně čtyři hvězdy, ale za to jaké měl Abrams koule vůbec kývnout na téměř nesplnitelnou misi a s jakou jistotou nám svůj předkrm servíruje, přidám jednu Hvězdu smrti navíc. George Lucas zajisté odpustí, ale takhle by to neukočíroval ani omylem.

Dota 2 jsem nehrál a v bláhové iluzi, že se o ní něco dozvím, jsem okusil tento pokus o dokument. O principech hry samotné padne jen pár vět, většina času je věnována několika jednotlivcům a jejich pohledu na samotný turnaj. Nutno podotknout, že dva roky starý a tudíž z pohledu herního průmyslu již zasypaný prachem historie. Postup zúčastněných skrz turnaj i s pokusem zachytit jejich vnitřní rozpoložení je zde divákovi dramaticky servírován, nicméně poslední půl hodinu již šíleně nudí a konec se zdá být v nedohlednu. Naštěstí nakonec přijde, ale až po srdceryvném osudu, který jednoho z hráčů přivedl k hraní. Tento prvoplánový tah na branku však v mých očích srazil na kolena i poslední zbytky objektivity. Ti, kteří Dota 2 neokusili, si mohou s klidným srdcem odpustit i tento dokument, nic nového jim nepřinese. Film se tak stává pouhým naleštěným pozlátkem a zjevně i modlou pro všechny aktivní hráče zmíněné hry.

Narovinu musím říct, že občas jsem se nudil. Dialogové smeče nefungují vždy, ale jednou za čas přijde tak neskutečná hláška, až jsem byl nucen se slzami smíchu to hluché místo Rogenovi odpustit. Navíc mi film rozšířil obzory. Pořád jsem si říkal k čemu jsou dobré ty popové sračky, které ze sebe tlačí Kačenka Perry, a od teď si už explodující vrtulník nedokážu představit jinak, než s podkresem "Cause, baby, you`re a fiiiiiiirework"…

O půl čtvrté sedím v kině plném dětí, které sice potěší pestrobarevný film plný kostek stavebnice, se kterou si denně hrají, ale více než polovina vtipů je ušitá na tělo dospělého diváka. A hned od prvních vteřin film pálí do diváka jednu perlu za druhou. Tvůrci si postupně kopnou snad do každého blockbusteru posledních let, od Supermana přes Batmana až po Star Wars. Když si pár dní po shlédnutí filmu vzpomenu na některé hlášky, tak mi stále cukají koutky, ty fóry se prostě neomrzí. Proto neváhejte ani minutu, jde o jeden z nejlepších animáků poslední doby.

Díl co díl sex, surová (a dalo by se říci i syrová) akce a potoky krve. Teď si vše, co jste si představili, vynásobte dvěma a dostanete přibližnou představu o Banshee. Falešný šerif ve vidlákově původně zněl jako námět na dva tři díly, ale místo broukání té samé písničky pořád dokola, se postupně vytvořilo několikavrstvé drama, které dokáže každou epizodu plně udržet mou pozornost a hlavně natěšit na epizodu další. Víceméně každé postavě můžete nějakým způsobem fandit a zároveň ji považovat za zápornou. K černobílým charakterům dobra a zla mají skutečně daleko a míra frajer/hajzl se přelívá ze strany na stranu díl od dílu. Sice se všichni po všem tom kočkování, kuchání, střílení a řezání záhadně rychle uzdravují, ale co už. Kdo by chtěl několik dílů sledovat uzdravujícího se šerifa/zloděje, místo záživné akce a vypjatých sexuálních vsuvek? První sezóna rozehrála vše až podivuhodně dobře, snad se na tom s dalšími díly nic měnit nebude. Výborných seriálů není nikdy dost.

Co říct k filmu, ve kterém si nedokážete vytvořit s hlavními hrdiny jakýkoli vztah, protože jediným jejich životním cílem a posláním je camrat se po cizích domech, hrát si na děsně cool stylisty, non-stop vše mrskat na facebook a prokládat tyto dýchánky troškou toho nakradeného kokainu. Od začátku až do konce bylo mé jediné přání vidět celou tu sebranku za katrem a nevycházel jsem z údivu jak dlouhá cesta do takové americké basy vede. Zřejmě jde skutečně o zemi neomezených možností a neomezené blbosti. Emmě Watson se vcelku daří vymanit se ze škatulky "Hermiona dětský idol", zbytek osazenstva pak hází do placu celkem průměrné výkony. Navíc přemíra zpomalovaček je až otravná a v mnoha případech se dá říct i neopodstatněná, protože pointu či umělecký záměr toho, jak se nějaká fetka čučí zpomaleně do zdi, jsem skutečně nepochopil. Jinak ale film funguje a vše se sune logickými kroky k hezky vypointovaném závěru. Povinnost zhlédnutí je zde pro ty, kteří touží vidět v jakém humusáckém domě bydlí Paris Hilton.

K Mocnému vládci Oz bych našel spoustu výtek, ale těžko by překonaly chvíle, kdy jsem se vesele tlemil jako malý kluk a těšil se, jaká ptákovina mě čeká v dalších minutách. Když odhlídnu od konce otevřeného jako vybité okno, tak mi zůstane skvělá odpočinková pohádka, u které se dokonce pokocháte snad celým viditelným spektrem barev.

Přistoupíte-li na tu jednoduchou hru, kterou s vámi chce Cuarón hrát, že se necháte unášet a udivovat nekonečně dlouhými na vteřinu načasovanými záběry plnými neskutečných detailů a při tom prostě odhlédnete od přímočarého předvídatelného děje, tak si užijete neskutečnou vizuální jízdu. Není to poprvé, kdy forma zvítězila nad obsahem, ale v případě Gravitace to nijak nevadí, protože kdo by se chtěl nechat při všech těch audiovizuálních orgiích nechat rušit nějakými dějovými zvraty.

Jeden z velké řady snímků, na které se podíváte a za pár dní si na ně už nevzpomenete, protože se v nich nic zásadního neodehrává. Samozřejmě pokud do takové množiny nepočítáte to, že se hlavní postavy v jedné osobě couří s kdekým, jsou strašně nerozhodné a vůbec řeší takové ty zásadní existenční láskyplné problémy. Zásadní záležitosti, jako invaze, co proč kde a jak a vůbec vše kolem toho šmejdu z vesmíru je zde pak sprostě odkloněno na druhou kolej. Takže pokud nepatříte do cílové skupiny a nemáte zrovna dokonale vymalovaný strop, tak se na film nedívejte. V mnohých scénách budete mít oči v lebce protočené proklatě vysoko a hrozí, že při desátém opakování tohoto zcela automatického úkonu se již začnete zaměřovat na různé vady na stropě a přemýšlet raději nad nimi, protože vám to přinese větší pocit zapojení mozku, než sledování této slaboduché romantiky pro dorost. Aby můj nudný výlev pochopila i cílová skupina - lajk tomu nedám.

Už z principu nejde o film pro každého, zejména ne pro odpůrce tělesných trestů na čarodějnicích. Pokud vám ale nějaké ty cáry masa a potoky krve nevadí, tak vás čeká parádní odpočinková jízda. Akce je rychlá, ale ne chaotická, mnohé hlášky mají náběh na vstup do síně slávy a pokud se odhodláte si to všechno užít ve 3D, tak budete odměněni rozsekanými čarodějnicemi téměř v obličeji. Škoda jen, že vedlejší postava trolla Edwarda nedostala větší prostor, jeho elán při rozšlapávání hlav a trhání těl nemá obdoby.