odpadlik123

nový rok

Trocha přeslazené sváteční nostalgie...

Tohle bylo fajn. Přiznám se, že o prázdninách jsem tohle viděla den po McGregorech č.2 a patrně v reakci na to a v špatném rozpoložení to vypla ve tři čtvrtě hodině. Tak otravné a nudné mi to přišlo. Leč, nechat si nevyrovnaný účet není dobré a tak nyní po Vánocích se pan hrábě konečně dočkal. A ten kousek se mi nezdál špatný. V reakci na očekávanou sračku dokonce vynikající.

Pravdou je, že se každou chvíli objeví náznak něčeho zajímavého, ať si Mexičani dávají břitvovou páku, někdo se jde mydlit atd, nikdy z toho nic valného není a styl směřoval spíš někam do Ameriky. A vida, on to zase Klimovski. Tak tady se teda překonal. Jezdec z neznáma, pan hrabě, na cestě dobra a práva jde zjistit, kam se to dostaly peníze důlní společnosti, jež byla kdysi kýmsi oloupena. Je nucen zamířit do po čertech nebezpečného městečka. Dvě skupiny obyvatel kraje, honáci a osadníci, jsou proti sobě, rozhodnuty jít přes mrtvoly a do posledního muže a poslední, co potřebují, je náhodný šerif Steffen. Kladné je minimum osob, výše postavení úplatní, a nedaleko si žije Frank Wolff, patrně bratr-dvojče to zákeřného zločince. Steffen se zakouká do extrémně naivní dívky. Frank tráví čas oplocováním své farmy ostnatým drátem. Schyluje se ke krvavé řeži, jíž se Wolff nechce účastnit, neb je "mírově zapálený" – to nám velmi brzy hezky předvede. Docela zajímavé charaktery, u nichž člověk až do konce neví, co jsou vlastně zač. Šerif pan hrabě podává velmi solidní žínkový výkon, zaměstává bohužel dědka z Rio Bravo, jenž nás obšťastňuje svými výlevy o vaření, tlačení bot a každého výtržníka šťouchá puškou do ledvin, pouštěje ho se sebezapřením ven z vězení s takovou nenávistí a nadávkami, že člověk doufá, že se vězni vrátí a dědkovi to vrátí. Ono když ústřední zápornou dvojici bouchačů ztvárňuje skvělý muž bez zubů, ale s o to lepším kámošem – zde strašně zrzavým Eniem Girolamim s popelářskou čepicí, kteří bez sebe nedají ránu, spolu jich dají o to víc, jsou nebezpeční Frankovi, dělají všelijakou špinavou práci, ohrožují obyvatele, berou dívkám iluze, vymýšlejí zákeřné plány svým nadřízeným, nemůže být nuda. Jak si Enio zatočí čepicí, je jasné, že tento justiční omyl ve vestě z patrně lepších časů po zesnulém kolegovi, ještě dokáže věci. A taky, že jo, zvláště honění dívky těmito dvěma uprostřed krvavé řeže je jak z komedie. Jinak to ale vážně vůbec není sranda, až překvapivě brutální – takových mrtvol (pěkně nasnímaných) hned tak neuvidíte. A Steffen v opravdu nepříjemné situaci. Tedy, co jsem vůbec nepochopila, byly poslední 3 minuty, ale jinak bravo!

Odkaz zde

Kolísala jsem mezi očekáváním hrůzy a průměru, ale bylo to ještě horší. Tenhle kus se snad pokouší přiblížit McGregorům, leč dosáhnout jejich závratných kvalit pochopitelně není možné. Autoři se ovšem snažili, seč mohli.

Hlavní hrdina Madison oděn v kněžském oděvu. Je tedy kněz. Další hrdina, Harrison, opatřen šerifskou hvězdou. Je tedy šerifem. K jejich charakteru asi tak vše. Ve městě dojde k přepadení banky a lidem neoblíbený reverend (dříve obávaný bounty killer) se vydává na cestu očisty svého jména, hledání pravých viníků smrtelného hříchu, vydělat na kostel a poučit nás o žalmech. Od první chvíle je to jako velice nezdařená americká slátanina obsahující snad všechno potřebné: nešikovného šerifova poskoka, vážného, leč humorem nepohrdajícího ikonického šerifa a později ještě odpudivé rázné hrdinky. Richard H. nebývá zrovna dobrým hercem, leč zde předvedl to nejhorší, co je snad i na pokraji jeho možností (praktikuje prakticky jediné vstupy: jedu, ztratím stopu - jedu domů – spím), k čemuž se navíc záhy stává zcela nedůležitým a až do konce odstrčeným mužem. Jeho ještě o polovinu ikoničtější kámík žijící v křivdě a vině zároveň (pročež se dal na kněze a i tu nahou ženu na úvod vyhnal z postele), pijící vodu (postoj k alkoholu, stejně jako ke zbraním, střídavě v průběhu nulového děje mění) a tenhle muž narazí na opuštěnou skupinu převážející armádní poklad a čítající jednu vdovu (jejíž dramatické dialogy neurazící žádnou telenovelu jistě zaujmou každého fanouška Ulice či Ordinace), poněkud nevyrovnaného muže, manželskou dvojici Skota Huerty a jeho (u mne nechvalně proslulé) manželky od rány, jehož zbabělost, sukně, dudy a dělo budou pečlivě využity v nejtrapnějších částech díla. Aby se to hezky spárovalo, ještě dívku v krajkových šatech, sice zcela zbytečnou, přec důležitou pro svůj románek se zrádcem záporáků, jehož Madison ujišťuje, že bůh mu již plně odpustil ve chvíli, kdy napráskal či odpráskal své parťáky a přidal se na kladnou stranu. Nechutné.

Jeho parťáci se spojili s banditou Mesticem, zatraceně to nebezpečnou veličinou. Účesy všech jsou šokující, leč při pohledu na hippie-Enia v rozevlátém oděvu a opatřeného marihuanovými amulety to vypadá na napínavé zážitky. Jeho úlohou je však čekat. Čekat tak dlouho, než nepřátelům s trezorem a Madisonem dojde voda. Lépe však čekat, než se střílet v naprosto nemožných přestřelkách. Ten film je úděsný, trapnou věc či "klišé" vystřídá horší nahlédnutí do vztahů (ovšem nějakou psychologii nečekejte), děj nás přesvědčí, že vůbec nejodpudivější postava jindy pohodového vedlejšáka Mexičana José Canalejase vytrvá se vší hrdostí a po každém zásahu se bude smát ze všech sil, dabing dopomůže ke blití a ujištění, že se odpudivým kalďasům prostě nic nestane ani po něokolikanásobném průstřelu, ať se Enio snaží, jak může, dokonává zkázu rodinného happyendu.

Odkaz zde

Ringo Martellanza byl porozuhodný kousek. On mě totiž už dávno předem zaujal naprosto odzbrojující melodií mého milovaného De Masiho, tak aby to nestálo za to... Nicméně, ta melodie přijde na řadu hned při úvodních titulcích a pak už skoro kde nic tu nic. No fajn, celkově mi to připomínalo ty nejranější kousky. Portugalské znění zařídilo druhou část: italsky pochytím sem tam nějaký fakt, leč v tomto jazyce ani zbla (jen to, že opět nikdo z hrdinů neměl hlasivky). Divák se tedy může jen přibližně domnívat, o co že vlastně jde v tomto příběhu přetékajícím otylými hrdiny (poněkud široký obraz), zvukové stopy horší, než z odpadní roury - patrně k nám putovala až z Itálie a věru z ní moc nezbylo. Zvukové efekty jsou ztlumeny na minimum a tedy bitky bez jediné rány už musí překvapit na první pohled a působí podivně. Ale sám ten kousek je zvláštní, částečně jistě i nečekanými střihy. Hlavní hrdina, spolehlivě dobrý Pietro Martellanza, jako vždy jakéhosi nejasného charakteru jest tedy dalším Ringem, jako vždy jen kvůli komerci, má patrně i nějakou tu rodinu (bráchu) a velké obtíže.

Těmi největšími je banda zločinného Billa Andersona, jež bohužel nestojí za zlámanou grešli. Parta se sem tam převleče za mormony, sem tam někoho přepadnou, přiberou mezi sebe podezřelého mladíka a vlastně tak nějak splývají, člověk se v nich nevyzná až do konce. Osamělý vlk Pietro však dostane velmi záhy oporu (kdoví, jestli ne důležitější, než on sám), a to Piera Lulliho neporušujícího tradici a zjevně upevňující jejich velké přátelství patrně největší rolí v patrně nejpřátelštějším ovzduší. Jsou spolu stále. Bojují spolu proti nepravostem. Zároveň nepůsobí jako vzor klaďáků. Lezou si vzájemně do hotelových pokojů. Zavřou je společně do vězení. Ale jsou moc sympatičtí. Když děj (pro mne poněkud nepochopitelnými úkazy) zdrsní a člověk čeká, že teď se příběh pořádně rozjede, je najednou konec. Ano, nečekaně a zcela nevhodně do vcelku optimistické atmosféry "hrdiny" nechají na závěr trpět způsobem nehorázným. Piera nechali celkem se předvést a Martellanza stejně jako on, ať jsou kladní nebo ne, tradičně dobrý jako vždy. Ti dva k sobě patří způsobem až zarážejícím. Ale tomu filmu něco chybělo... asi tak 20 minut.

Odkaz zde

Tak já jsem chtěla sympatické hrdiny. To se tady vážně povedlo víc než jinde!

Tenhle film je velmi velmi sporný. Na jednu stranu to nebylo špatné, ale na tu druhou... Na úvod: vlastně to vůbec není špageta.

Ono je vždycky zajímavé najít variaci na Ostrov pokladů a kouknout, jak se s tím poprali dole na jihu. A skutečně, bylo to leší, než Scalawag, to teda jo. Nerejžoval, neprodukoval a nehrál si v tom hlavní roli Kirk Douglas, čili už jenom to je k dobru. Obraz, jako by to točili na toaletní papír (patrně každou variaci Ostrova pokaldů točí na ten nejhorší materiál), díky čemuž jsem už od úvodu usoudila, že hlavní malý chlapec je černoch! A že těch černochů tam bylo... když se však objevil i Camardiel (tentokráte podstatně střízlivější, o to však bodřejší) ve stejné barvě, došlo mi, že to bude pouze temným materiálem. Kvůli němu taky scény v noci nebyly zrovna jasné. Ale celkově, pvní část (ta v Camardielově podniku) nemá vůbec špatnou atmosféru, bouřka, tma, s příchodem Folca Lulliho přichází hřmění... Ten má obavy z neznámých cizinců, připravenou pušku u boku a tajemnou mapu, o níž ví jen malý chlapec (jenž mi tu kupodivu ani nevadil). Když Rafovým Baldassarovým (jenž tu skoro ani nepůsobí maniakálně) zásahem tahle část končí, skončí i naše krásná dovolená. K ústřední dvojici (plus chvilková role zde velmi hezké D. Boschero) a jejich spolupracovníkovi Enniovi (či Eniovi?) Girolamimu se připojí skaut Roland se svým plechovým chráničem na ruku (dřevěnou nohu patrně považuje za neslušivou), chováním na povrchu drsného muže, přec majícího v sobě prý cosi dobrého...? A co to jako?

Má neutuchající touhu po pokladu. To je vše. Je to snad ten nejúskočnější, nejzákeřnější, nejpodlejší a nejhnusnější chlap, jakého kdy viděl západ, a to už je co říct. Roland působí vždycky divně, ale tady mi zkazil celý film. Ten chlap je jednoduše odporný. Připojí se ještě hrdinný Harrison tentokráte nepoužívající střelné zbraně a modlící se za mrtvé, celkem sympatický melounový výkon. Ale díky bohu za něj. A cestují karavanou na místo určené, zprvu nikoliv za pokladem. Všichni vlastně, včetně toho Rafa, jehož nechal Gilbert na začátku cesty s tím, že on se vrátí a sním i zlato, jsou čestnými muži. Máme snad věřit, že Gilbert to myslí dobře? Kluka neustále přetahuje na svou stranu, že chce mapu. Tajně se spřáhne s bandity s tím, že se s nimi rozdělí. Dosud nic netušícímu Enniovi a celé koloně vše prozraví s tím, že se s nimi rozdělí, budou-li spolupracovat. To vše s jediným cílem. Všechny střelit do zad, odůvodněno tím, že byli bandité a tedy už „podle práva" coby čestný muž si vzít výdělek sám. Nějaký ten pokus o zbavení se nic netušícího Camardiela už k tomu patří, podrazy na všechny strany... Enniova role pravda není veliká (to by nemohl Marino Girolami mít trochu rozum a dát mu víc místa?), jeho celoživotně vždy trvající optimismus mu tu nebude moc platný, ale jeho alespoň charizmatický Mexičan mě potěšil. Hrdý Roland vám nicméně dokáže, že jediný, kdo za to stojí, je on (nesouhlasíte-li s jeho názory, sváže vás a rozváže až po té, co všechny kolem oddělá). A co z toho máme usoudit?

Že ...."byl vlastně čestný muž, který zabíjel jen v sebeobraně." Já usuzuju, že musí jít o alternativní konec, jelikož něco tak hnusného beztrestně nedělal ani Arizona Colt. Na Západě byl kdysi bůh... Snad, ale na jihu zřejmě ne. Kdyby totiž byl, musel by Gilbert sejít tou nejkrutější smrtí.

Odkaz zde

Velmi divný kousek aneb Přišla nová vlna do špaget. Velmi důležití indiáni pohybující se v iritujících zbytcích oděvů a hlavní hrdina Leonard Mann jdoucí po pomstě a bez slitování sbírající jejich skalpy. Člověk by to do něj ani neřekl... Putování jako vždy smutného Leonarda, jenž se až pozdě(ji) dozvídá, že vše není tak, jak vypadalo, se nám zhatí velmi brzy poté, co jej jistá osoba najde s prostřeleným ramenem poté, co zachraňuje indiánku, s nimiž se tu zřejmě obchoduje! Městečko odporné, lidi odporní, záběry děsivé, ale nic proti tomu, jak odporný mi je jeho ač „poskok", přec snad osoba mající ještě víc místa, mně z Příšerných dnů či Trumfového esa známý pan Vobluda osobně. Má hrůza z jeho zjevu v Příšerných dnech tady nabyla nepopsatelných rozměrů. Je odpudivý. Jezdí se svým vozem po kraji, užívá všemožných převleků, aby mohl kdekoho okrást, sem tam někoho odoperuje, vytrhne mu zub, stále ve skvělé bodré náladě, poté, co se dostane do civilizace a zače špičkovat se ženami a dávat si pěnové koupele už je ten film k nepřečkání. Nepopsatelně odporné. Kamera mě dost rušící, neb když člověk chce něco vidět, je na ...km daleko, leč když jde o pana Vobludu, díváme se zblízka do Obličeje. Proti Leonardovi (disponujícímu tímto až překvapivě silnými nervy) jsou ovšem dva parádní zporáci Ivan Rassimov (jenož znám, přiznám se, zatím pouze jako klaďáka), elegantě oblečený a nekalými obchody se zabývající týpek a Klaus Kinski s brýlemi, trvalým hladem (neb k Rassimovi se chodí zřejmě výradně navečeřet) a nějak ani nepřehrávající! Tito krutí hoši mají minimum prostoru, přec jsou zajímaví, člověk jim docela i fandí a koneckonců i touží po tom, aby to dali s hlavním hrdinou dohromady. Poměrně dost rasismu, ochrana indiánů, poměrně rozhoupaná kamera se ke konci uklidní, záběry jsou však ještě divnější, nebyl on kameraman vůbec nějak divnej? Co mi z toho filmu zbylo? Jediná touha, oddělat tu

odpornou kreaturu. Ač Leonard ani nemůže být nesympatický, v tomhle doprovodu člověk touží po konci ala Velké ticho. Chci už konečně sympatické hrdiny!!!!!

Odkaz zde

Trailer k téhle věci byl tak odpudivý a debil Lando Buzzanca na první pohled tak znepokojivý, že jsem prostě neodolala, věda, že půjde zcela evidentě o bláznivou pitvořivou italskou groteskní komedii a že to mám v originále. Nebudu povídat, že jsem z toho moc pochopila (neb má studia italštiny v poseldní době dost stagnují), ale v hrubých obrysech zaměstnanec banky Buzzanca zřejmě způsobí manko a musí se vydat na cestu by získal zpátky peníze. K tomu mu bude více než nápomocen jeho bratranec Frank a bratři Corbucciovi jako scénáristi. "Tak co brácho, napíšem třeskuté drama nebo třeskutou komedii? Pro dnešek jsem pro grotesku..." Fajn. Sergio si tedy časně do děje vloží svou možná i první rakev (zde na kolečkách a s živou snoubenkou), Bruno pár vážně povedených nápadů (leč jeho humor málokdo krom mě ocení, ale já ho mám ráda) a rejža pro povzbuzení třeskutosti Buzzancu obleče coby Monca v Pár dolarech, jeho bratrance coby plk. Mortimera v Pár dolarech a v druhé půlce jim přidá kolegu Mexičana coby El India v Pár dolarech. Zatímco v první půlce, kdy putují bratranci spolu se najde víc zajímavých nápadů a v přítomnosti plukovníkově je to vždycky docela dobrá zábava, celý zbytek se nám přesune k Mexičanům a tam už zůstane jenom nuda a straaašně vtipné přehrávání. Všechny chytají křeče. Plukovník je poznamenán minulostí, leč nijak se to nevyřeší. Mexičan se střídavě sjíždí a střídavě střílí za hry hracího strojku s každým, koho vidí. Má rovněž velmi zajímavého otce žijícího v hrobce (proč to?). Konec naprosto mimo. V celku to ani neví, jak vlastně na to Pár dolarů parodovat (anžto a protože spaghetti se dle mně parodovat nedají a určitě ne po italsku), nicméně Lando nám předvede maximum ze svého umění pitvoření, jakémuž se učí lidi patrně výhradně na Sicílii (v poslední době mnou bohužel odtajněná hrozba Franco & Ciccilo, proti nimž je tenhle talent ještě zlatý!). Největší pozoruhodnost snímku? Přibližně po dvou třetinách filmu Lando odkládá Clintovo pončo a obléká si křiklavě červenou variantu. Proč to? Zeptejte se Leoneho, proč v HZaO najde Blonďák to své až na konci. Oni snad mají vážně v celém žánru jenom jeden exemplář?

Odkaz zde

Využití podzimní chřipky bylo mohutné a špaget dostatek, tedy něco klasika Damona. A můžu přiznat, že asi nejsympatičtější Mark D. (krom tedy Zániku domu Usherů), s jakým jsem měla tu čest. Na začátku tedy poměrně machruje, ale jinak to jde, nejde mu zas jenom o sebe a konečně jednou nepůsobí teple. Děj není nijak prostý a chtít ho popsat, nejde to, pochopit snad veškeré sw i jiné nápady dané do jednoho kusu? Nad mé síly. Tak trochu vágus Damon zachrání při přepadení dívku a přijíždí do velmi podivného městečka. Sám Mark je drsný muž plivající kudy chodí a nemající nic proti tomu zmydlit se v hotelovém pokoji, zmydlit se v obchodě při koupi tabáku (by měl co plivat) a dát se najmout do místního podvratného komanda čítajícího jeden velký drsný rod (včetně důležitého syna Pazzafiniho) a mnohé další nenápadné pokojné občany. Ale oni si v tomhle městečku vlastně všichni začínají první. Chovají se prapodivně. Druhý týpek, který přijel, pátrající po dávné historii smrti svého otce naráží rovněž na zvláštní občany (zástup obyvatel v lidových krojích bavící se, když mu jeden maník bezúčelně dupe po klobouku), nicméně rozvíjí své pátrání až do nebezpečných mezí. Hrozí odhalení talemství, která měla zůstat na vždy skryta... Městem se v noci plíží tajemný vrah, záporáci dostávají strach. Dvě ženy a tedy románky. Bezdůvodné mrtvoly (ten důvod tam asi byl, leč nepochopila jsem). Doktor uplatňující se v poněkud nehippokratovských lékařských zásazích. Žena prodaná za pušku. Pak ještě Mexiko. Pedro Sanchez ve vaně. Damon dojemně slibující pomoci najít nový lepší život prostitutce. Nepřehledá přestřelka. Divná hudba mnou ne příliš oblíbené Nory Orlandi... Jen minimum dějových linií zde se objevujících. A všichni vymydlení až na půdu! Nikdo by se v tom nevyznal, v celku to tedy není špatné, ale nedává to úplně smysl. Skrouhnout dějové motivy na jednu třetinu a trochu rozvést, bylo by to ještě lepší. Ale tak jo, jednou tomu Markovi uděláme radost a nadhodnotíme.

Odkaz zde

Jediný důvod ke zkouknutí tohohle kousku byla touha po zjištění, je-li ten kousek skrytě geniální nebo vážně tak špatný. Ńo, přikláním se ke druhé variantě, prostě mě to nebavilo. Skupinka banditů, majitel hospody se svou vnučkou, několik náhodných turistů a velký šéf Klaus, jehož skoro na začátku zavřou do podkrovního pokoje a on tak zcela mimo obraz toho, co se děje dole (tam se ale taky skoro nic neděje) užívá dovolené (čili zřejmě fetuje). Když přijede dlouho očekávaná žena, jež jim měla dopravit zlato a zase rázem odjede (mimochodem jediná nezrzavá), už se jenom čeká. Velmi podivná trvale opilá Klause svádící žena podoby Jitky Molavcové, další žena, jež na vyžádání zpívá Rolničky (další důvod, proč si to dát, tedy nějaká předvánoční nálada, se tu nekoná a patrně ani Vánoce být nemají), trocha rozepří (přičemž si banda tří mrtvol ve stáji snad ani nevšimne) a drsných hrdinů z pískovcových lomů. Ve chvíli, kdy už to člověk ani nečeká, se vydají k hranicím s hrdinou, jenž jediný ví, kudy vede cesta pískovnami. Panoramata jsou patrně velmi hezká, leč ukazovány jsou nám pomocí záběrů: hrdinové hledí do dály a my jim hledíme do ksichtů, abychom neviděli, co před nimi je. A začne jich ubývat. Hrdina by ušel, leč vlastně žádný děj, jakési nelogické chování, k čemu vlastně všechny ty ženské?, kam mizí určité postavy, děda od telegrafu je v první části komický až hrůza, věc nudně dramatizující kamera, zkrátka, jako drama v jedné místnosti mizerné, jako drama putovní taky, Klaus si alespoň užil přehrávání jak bylo libo. Tenhle rejža je pro mě jistým nejistým ukazatelem kusů, který mě prostě nebaví.

Odkaz zde

Je to velké překvapení, ale tenhle kousek je vlastně nepřímým a trochu neodpovídajícím, přesto zjevným předchůdcem Django spara per primo. Je to raný kousek a je to dost vidět. Zaprvé jsem to moc nepochopila. Hemží se to tu indiány, což už budí na první pohled obavy. A  na druhý ještě víc, jelikož bledé tváře jsou odhodlány ubohé Apače vyhladit (manželku svého přítele krom toho taky) a získat území. Zní to jak Vinnetou, ale ten tady bohužel chybí. Místo něj je tu Harrison, ač neindián, přec jejich dobrý přítel. Či ne tak úplně? Vlastně mi ani není jasné, kdo vlastně Harrisonova postava měla být, on to hraje tak nějak na všechny strany a není zrovna prototyp ikonického nic neprozrazujícího kladného hrdiny. Chvílemi ano, každý rudoch by za něj strčil svou sbírku skalpů do ohně, a pak se nám zase zdá, že mu jde o jediné. Vlastní zisky. Zjevem se tu neskutečně podobá Glennu Saxsonovi! A k ruce má koho? Fernanda Sancha, jenž sice nemá moc místa, ale potěší. Do skupiny ještě můžeme počítat ne sice moc využitou, přesto ženu nápadně mi připomínající Idu Galli... Trochu moc motivů a děj složený jenom z nekonečných přestřelek a bitek (zvláště vidí-li louži, každý si ji užije), indiáni, armáda, mexičani, záporný klan tří bratří včetně nesmírně důležitého Guida Lollobrigidy, jenž se po zbavení vousů stává identickým dvojčetem Lee Van Cleefa v jeho americký počátcích! A co vlastně Harrison chce? Svého (asi) syna? Mír s indiány. Vyhlazení těch zlých? Nedělit se o prachy ani s Sanchem? Motiv s alkoholikem tam byl jako proč? Hudba skoro celý děj využívá jen drásavé a nervózní smyčce, co ale taky zvolit k ději skládaném jenom z útěků před ozbrojenými komandy a následovným přestřelkám. A pak písnička ne zrovna využitá, ale o to lepší. Takže Harrison Ringem. Jeho syn se evidnentě za rok stane Djangem (ač to dějově trochu neodpovídá, objevují se tu i podobná jména). Nezávadné, bez psychologie, bez děje, na nedělní večer přesto adekvátní. Co tomu teda, krom ostatních věcí, chybí k dokonalosti mé oblíbené „dvojky"? Geniální konec!

Odkaz zde

Věděli jste, že měl Billy Kid bráchu jménem George? Že Billy vypadal jako Horst Frank? Tato drobná překvapení zcela překonal fakt, že Rod Cameron je sám Pat Garrett! Příběh patrně inspirován jmény a faktem, že Garrett chtěl dostat Billyho, to je tak vše, v čem se s realitou podobají (což možná není na škodu).

Po pravdě, mám z toho naprosto rozjitřené pocity. Očekávání dalšího rodinného Duelu v Texasu se nepotvrdilo. Tohle byl zatraceně drsný částečně psychologický kousek vůbec nedávající znát, že je teprv z 64. roku a Horst má před sebou dokonce ještě i Černé orly.

Na začátku nás uvede strašně dojemná Morriconeho irská písnička Lonesome Billy, z níž, kdybych pochopila slova hned, jsem mohla pochopit, že Billy je krutý násilník, bez toho jsem došla na úvod k docela chybnému názoru, že bude zodpovědným starším bratrem umravňujícím svého mladšího podvádějícího v kartách a chtějícího vybílit banku. Až poté, co bez mrknutí oka zabije (namísto bráchy, jenž na to nemá srdce) oba neozbrojené bankovníky začne být zřejmé, že je záporák. Od začátku bych řekla, že hlavní postavou je přes to on.

Právě oženěný šerif Cameron se vydává do Mexika přivést zločince do oblasti, kam se vztahuje jeho pravomoc, děj  tedy sestává z putování nekonečnou vyprahlou Almeríí (nikde snad nebyla takhle rozpálená). S postřeleným Georgem a stálé úskoky vymýšlejícím Billym to nebude mít snadné.

Horst je docela jiný záporák, než v pozdnějších kouscích. Není vysoce postaven, je mladý, nadšený a zkažený. Po stopě trojice se navíc pouští ziskuchtivá banda Mexičanů (vyslaná Titem Garciou s vlasy!), dojde voda, vztahy přituhují, Cameron vážně není sympaťák ani příliš okouzlující pistolník, přesto ani nevadí. A v 55. minutě je konec! Došel scénář či byly spojeny dva zcela odlišné filmy, drama nahradí pobyt na rodinné farmě úděsné dívky v montérkách s mašlí a mladším bratrem, ikonický šerif se rozvalí v křesle, George, jenž se ještě před 5 minutami jevil, že zešílel, si pokojně zahraje na harmoniku a nebudem ušetřeni ani dívčina sóla u klavíru. Co následuje, nelze popsat.

Všechny zlé pobijeme, my hodní se na to napijeme... To bolelo. Ten závěr mě výžně dojal. Parádní kousek nadobro zničen. Hlavní hrdina? Tedy Pat Garrett? Nenechte se vysmát. Jediné co mě přimělo tu smtící půlhodinu přečkat byl Morricone (a vážně je asi lepší, že se ta hudba dostala i jinam, nicméně Baldi, jak jsem právě měla tu čest slyšet, čerpal často, čerpal rád i v místech, kde byc hto nečekala).

Nechci moc prozradit, ale když řeknu, že na začátku jsem uvažovala o plném počtu a k tomu nedat nakonec dvě, mě přiměl jen a jen Horst, nebudu lhát.

Odkaz zde

Kousek plný naprosto praštěných nápadů, které dohromady vlastně nedávají tak úplně poctivý film. Spíš je to série bláznivých skečů.

Lovec lidí a znalec veškerých zločinců v Americe Prozřetelnost v první třetině chytá zločince Hurricane Kida, a ve chvíli, kdy oba chtějí deset tisíc, s ním uzavírá nucené partnerství.

Petroni si chtěl vydechnout a natočit něco odlehčeného plného fórků a bez tradičně krutých záporáků. A koneckonců se mu to docela povedlo. Hurricane Kid je tlustý pomalejší špinavý vágus (díkybohu se celý film netočí kolem poukazování na to, jak dotyčný potřebuje umýt a koupání v neckách, jako u Barboniho) vládnoucí pevnou pěstí, i ten ovšem Prozřetelnosti přichystá nejedno překvapení (např. vydává-li se za něj samotného - velmi nenápadné). Film je plný praštěných postav, mezi nimiž plukovník Mike Dobrýden dávající psancům ve vězení hádanky, by zjistil, kdo je pravý Provvidenza, je ještě celkem normální chlapík. Provvidenzova „láska", podivná to přehrávající (kdo taky ne) zrádná žena ovšem i v takovémto odlehčeném kousku zjistí, jakou má Petroni averzi vůči ženským. Nic proti tomu, ale přesto takové skopnutí ženy z kopce či shození z dostavníku není docela běžný úkaz.

Je tam pár tak trochu moc dlouhých bitek. Pár poněkud překvapivých zrychlených částí u nichž si jen říkáte, je-li to ještě možné. Je tam pár zajímavých odkazů (nevěřili byste, že Prozřetelnost vlastní plakáty s vypsanou odměnou na Sartanu, Ringa či Djanga?). Jisté dějové linie se to přesto drží, a to tak, že jsem to ne úplně pochopila, nicméně, Prozřetelnost nás přesvědčí, že je muž na svém místě. Kdo to vlastně je? Lovec lidí. Jaké je národnosti? Používá vše od amerického přízvuku přes němčinu, mluví plynně čínsky či japonsky a na dělení peněz jde italským stylem (čili jeho kumpán nic nedostane). Je poněkud výstřední, obývá vůz Wells Fargo disponující mnohými vymoženostmi proti nevítaným návštěvám. Zakládá si na svém působivém stylu se svou víceúčelovou buřinkou, karafiátem a deštníkem. Nicméně z odstupu je přes to vše vlastně ze všech nejnormálnější osoba. Tomas Milian by ten kousek vytáhl i z naprostého bahna. Hraje s neskutečným nasazením. Dělá neskutečné věci od tance po jógu. Je strašná zábava na něj koukat. V celku to vlastně bylo moc fajn a skorozávěr ve zbožné osadě je skoro až dojemný. Ale první  důvod, který mě k tomu filmu dovedl od začátku, byla ta jakoby vánoční znělka - ta písnička je naprosto dokonalá. Z náhodného mrknutí na dvojku (jinej rejža, zmalovaný Prozřetelnost s Chaplin-Hitlerovským knírem, prostředí děsivé a hudba podivná) už mě navádějí, že to bude něco. Život je holt někdy tak těžký, že, Prozřetelnosti?

Odkaz zde

A koukám, že další Cicero. Toho rejžu nemám moc v oblibě. Profesionální zabijáci se mi nelíbili. Kriminál 2. popřel sympatičnost prvního dílu... Tak tohle bylo aspoň zajímavé.

Je to vlastně dost podivná pohádka, kde přítomnost sw dokazují snad jen ty bouchačky. Sexem posedlý Hilton, pracovník to Fajarda, je kvůli svým výtržnostem (a zejména díky příjemné manželce svého zaměstnavatele - perfídní to rachomejtle) souzen, odsouzen, zbit, pokusí se uniknout, je pokaždé dostihnut, ještě víc zmlácen a to jde tak dlouho, až ho od lynče zachrání neznámý cizinec s pohřebním vozem. Je to Frank Wolff, jenž je tu na své obvyklé poměry zcela mlčenlivý muž s pro okolí nejasnými plány. A tím se z nich stávají patrneři (zprvu nechtění). Wolff je však nesmírně podivná osoba, o níž Hilton neví nic, než to, že chce splatit své dluhy a pro zbraň nesahá daleko. Ale je to kamarád, či ne? Kdo je Hilton se vlastně až do konce taky nedozvíme, k sympaťákovi má ovšem rozhodně daleko. Pohádková část se prolíná a mění na část sakra hororovou (slepá milenka) a Wolff je čím dál více nepatřičně násilný a mstí se každému, koho vidí (včetně poněkud nepatřičně působící bandy Mexičanů s Guglielmem Spoletinim, nesmírně překvapeným ze své smrti, v čele). Je šílený? Je nemocný? Složitý vztah dvou mužů, složitá postava samotného Fajarda (v němž je zde snad i něco dobrého!?). Na Hiltona nečekají ani moc žádné komické kreace (což je fajn), brutální Wolff je zajímavý charakter bez charakteru, má to dost nelogický děj a celkově podivnou atmosféru. Hudba pak divná zcela a naprosto newesternová, upřímně mě štvala. Je to vlastně takový divný celý. Ale rozhodně to stojí za pokus.

Odkaz zde

A zase Eda a v docela jiné kreci, kde ho pro změnu nechali se projevit a dali mu hlavní roli. Ačkoliv, hlavní roli?

Tady máme celých 7 důležitých mužů! (a jednu otravnou ženskou)

Na samý úvod se nám představí 6 jižanských zločinců, kteří to posléze pod Madisonovým vedením dají dohromady, utvoří nepřekonatelnou zločinnou skupinu a chtějí získat jisté peníze. Nebudou to mít snadné. Začátek zapůsobil jak z komedie. Ale co je zajímavé, ono to tak

i pokračuje. Celý film obsahuje zajímavě nápadné odkazy na Hodný, zlý a ošklivý. Rejžův brácha Mexičan Ennio Girolami jde problém řešit po svém, v posledních chvílích jeho života mu však vypomůže Edd Byrnes, jezdec z neznáma. Jejich putování je jako z historického filmu, Madison sedící na vlastním hradě, skupina celá budí představu dobrosrdečných skautů (kteří to jen sem tam trochu přeženou) a čítají mj. indiána, výtržníka a násilníka, Ricka Boida, chlapíka bez podstatné části chrupu a bohužel i francouzského sluhu, jenž sem zanáší prapodivné náznaky komiky alias Německo. Vydají se tedy na cestu. Rejža nás opět přepříliš nepřesvědčuje o jejich údajné krutosti a dle mého se z nich stává strašně sympatická banda.

Panuje převážně přátelská atmosféra, v bandě rádi praktikují fingovaná úmrtí, Rick v jižanské uniformě, s typickým účesem a šíleným výrazem se rád prořítí po zelené loučce s jižanskou vlajkou, šéfík Madison je málomluvný a budí dojem skrytého maniaka, oproti německým indiánkám však nevadí, Ennio sympatičnost sama (jako vždycky), Edda vzbuzuje dojem, že nehraje fér (avšak má takovou loknu, že se na něj člověk nemůže patřičně zlobit), pak se zjeví Luisa Barrato (nejotravnější žena sw viz Killer Kid) a kvalita jde do háje, u francouzské bordeldámy ještě víc a sólo komického sluhy... to už jsme v nějakém jiném filmu. Celý film se rejžovi dařilo dokazovat, jak umí brát věc s nadhledem a na konec něco nepochopitelného násilí, odvrhnutí hrdinů na druhou kolej a takové klišé, že mě docela otrávil.

Pominu-li tohle, byl to strašně zábavný kousek, De Masiho hudba perfektní (jak jinak), nebýt konce, bylo by to na plno, tak 4.

Ale konec si vyžaduje něco jako v El Puro...

Odkaz zde

Ubohej Bene, seš vůl. A jestli si ještě někdy troufneš na kousek s obsazením kombinace Hilton - Martin, budeš patrně i mrtvej vůl...

Tři jižanští "vojáci", takoví zákeřní a nečestní chlápci zabíjející na potkání tuny celkem nevinných mužů (jelikož tady stačí fakt: když jsou seveřané, tak to není žádná vražda) a za své chování a díky svým schopnostem jsou přímo od popravy odvoláni na tajnou misi. Za prvé, Hilton, povětšinou mě nesympatický, zde představuje naprostý vrchol nesnesitelnosti všech jeho kreací. Jeho dynamitem posedlý kněz se v každém záběru svého přehrávání snaží strhávat veškerou pozornost a být neodolatelně vtipný, to podpořeno po celý děj nekončícími škleby. Nemá to ovšem nijak snadné. Přihlédneme-li k faktu, že po svůj bok dostal kolegu Martina, jenž je obvykle divný, ale tady v otravnosti vede tak, jako jeho kolega. V podivné vestě, s šíleným účesem a tak, jako jeho kolega, s postojem úžasně nad věcí, vypadá zcela identicky jako Mark Damon.  A taky se tak chová a hraje. Tak ještě třetího do party. Ale koho, aby nám nekazil naši skvělou two-men show? Eda Byrnes, opatřen nepřehlédnutelnou loknou, nepůsobí ani moc jako herec, spíš jako vyjukaný mládenec, jehož neočekávaně překvapili s kamerou a dvěma nepříjemnými kolegy, kteří, objeví-li se on sám na plátně, ho okamžitě vystrčí. Má patřit do bezskrupulózní skupinky, která zabíjí bez jakýchkoliv zábran a jen pro vlastní prospěch (a má tím patrně být vtipná), ale díky tomu, že se neprojeví, je mi tu jediný sympatický.

Hoši cestou narazí na ženskou, s níž se od nich odpojí doteď dohlížející poručík, a tak může naplno začít zcela neskutečná část v Bódalově vesnici. Děj už tu není žádný. Hudba, ať ji člověk čeká nebo ne, není žádná či divná. V obléhané vesničce vládne tvrdou rukou speciální guest star Bódalo – krutý muž disponující krutou skupinou a indiánskou sjetou maminkou, jíž je plně oddán. Bitva o zlato, falešné spolčování, zasílání mrtvol v lanovce, nějak to dohromady vůbec nedává smysl, chování nelogické a celkově velmi pochybná atmosféra.

Ale jednou věcí si můžeme být jisti (spoil). Pokrytecký skoro Damon, pokrytecký úplně Hilton s náhodně nachomýtlým Edou přechytračí každou přesilu, vyhrají a za rozmetání všech v kol odjedou vstříc šťastným zítřkům.

Odkaz zde

Nebýval mým oblíbeným hercem, jelikož naším prvním filmem byly Dny hněvu, dle mého jeho nejhorší a nejmíň sympatický kousek.
Natolik mě to odradilo, že jsem na dlouhou dobu zcela vzdala jeho filmy. Přesto, tolik filmů v žánru, člověk nemohl věčně odolávat a zjistil,
že krom minima nafoukaných superchlápků Gemma ztvárnil spoustu sympatických, tu dobrých, tu skvělých partů a překvapivě často vážné postavy zcela dramaticky na výši. Gemmovka - záruka kvalitky. Jen jedna věc mě mrzela, a to ta, že nikdy nebyl záporákem. Rozhodla jsem se loni udělat vlastní film coby spaghetti tribute s tradičním obsazením v netradičních rolích (viz ukázky dole). A nyní, pár dnů před premiérou, skončil hlavní hrdina svou dráhu na silničce u Říma. Fine.

RIP, Giuliano, špageťáci nezapomenou!

Novinky na obzoru: Ve dnech 2. až 5. října se opět uskuteční festival SW v Almeríi

(kam se, jeko vždy, opět nedostanu). Krom spousty zajímavých kousků

(zejména ty krátkometrážní vypadají dobře) bude hostit tradičně zajímavé hosty od George Hiltona,

Roberta Woodse po Rafaela Romero Marchenta (o němž jsem např. netušila, že dosud žije :)

Nezbývá než doufat, že se to povede a dostat se na ten další. Viva Almería!

A teď něco úplně jiného. A to (pro mne, tedy zatím) první Gianniho záporná role. A hned coby originální 1. Sartana. Úvodem, se Sartanou tedy fakt nic, krom jména, společného nemá, mohu potvrdit. Má však bratra Steffena a velikou zločinnou organizaci. Je to strašně raný kousek a přesto opět vůbec nezklamal. Jeho bráška se ovšem po dlouhé době vrací a není vůbec nadšen z toho, co Sartana páchá. A se Sartanou to navíc táhne jejich matka (rodinné zázemí je taky poměrně nezvyklé) nadšená pro jeho konání a vybíráním daní od obyvatel poměrně slušně zajištěná v důchodu. Gianni obývá podivnou antickou rozpadlou usedlost a všechno tam včetně oděvů i jeho účesu evokuje představu přechodu mezi meč a sandály a spaghetti. Má taky skvělého parťáka, opětovně optimisticky naladěného Sieghardta jdoucího po veškerých blondýnkách v okolí. Tomuto teroru se ovšem musí udělat přítrž, s čímž by mohl tradičně charismatickému hraběti (jenž se objevuje po celý film na možných i nemožných místech coby deus ex machina, aby zabránil bezpráví páchanému jeho bratrem) vypomoci němý sluha, legendární Archie Chris Howland coby sympatická komická postava majitele obchodu a dvě místní ženy, které jsem až do konce filmu nebyla s to rozeznat. Při bitce se nám do okruhu dění přimotají i Sal Borghese či Riccardo Pizzuti, všichni jsou mladí a plni ideálů, všechno okolo taky, Gianni je patřičně psychopatický a Steffen právo chránící se zbraní v ruce, avšak se zabitím svého bratra rovněž nesouhlasící (což mi tak nějak připomnělo 100.000 dollarů za zabíjení, kde se ovšem role obrátily a Johnnyho má Gianni, přičemž Sartana se změnil na Clinta Camasa). Nějak obzvlášť veselý kousek to není, ztráty obrovské, Sieghardt a jeho závěrečná bitka pak na pokraji komedie, v celku velice zajímavě působící kousek (s titulky by mohl být ještě o kousek lepší...). Ale už jen ten zpustlý Gianni v napoleonské uniformě plánující utopit kraj v krvi (což beze zbytku plní) za to stojí bez všech pochybností.

Odkaz zde

Lze dát dohromady zmateného samuraje, prdícího poníka, vychcaného mistra světa a normálního rozumného šerifa, aniž by to působilo trapně? Ne? Ani tady to tak úplně nevyšlo, ale povětšinou to byla solidní zábava.

A dále další pan Corbucci, v docela odlišné poloze. Považuju to za jednu z posledních věcí (krom Demofila), které jsou určitým restem v mém žebříčku a kdo shlédne toto, už se nemusí ničeho bát. Jo, všeobecné popisy mě děsily dlouho dopředu. Tak, není to moc western. Tři nechtění parťáci na cestě za posvátným poníkem, zkrátka pan Corbucci měl zase divoké sny a udělal z toho ještě šílenější film. Eli v docela jiné, než běžně Tucovské spaghetti roli, což velice potěšilo. Jeho postava je docela odlišná, a to postarší rozumný a odhodlaný spravedlivý šerif. Na své pouti za zákonem se mu ovšem do cesty připlétá Gemma, u jehož jsem se domnívala, že už nemůže ničím překvapit, a vida, zase. Neskutečně mě tady sral! Jeho postava snad na první pohled může připomenut Oblohu plnou hvězd ale mnohem blíž má právě ke Coltovi. Neskutečně vychcaný, přemoudřelý, každého nachytající Švýcar s italskými kořeny (další ze Sergiových cizinců na Divokém západě) vystupující v oděvech od indiána, přes smyslnou blondýnku, až po džíny a křiklavě červené tílko, vyvolával zcela oprávněné pocity touhy po tom, aby to nepřežil. Poslední z trojice, poslední samuraj Milian, byl poslední kapkou do pohárku hrůzy, ale kupodivu šel vydržet a byl i poměrně sympatický a vtipný (a slovní hříčky typu "sicuro, Sakuro...!" fajn - taky sakra dobré titulky), jeho dluhy všem v kol, jež mu zachránili život, splácí na závěr vskutku hrdinsky a ušatý samuraj pak legendární. Tedy, vážně ne všechno vyšlo, ne všechno nebylo úplně netrapné, taneček v ženském převleku byl dost na pováženou, komedie je to ale přesto fajnová, přítomnost např. stále excelujícího vůdce kaskadérů Zamperly potěšila, major hrdiny nahánějící byl poměrně podivný. A opět tu máme tajemnou rakev (tentokrát ji možná i otevřou). Takže jak? Nejsem suchar a toho, čeho jsem se nejvíc bála, tedy Barboniho vulgárního fyzického humoru, se mi nedostalo, objevil se dostatek mrtvol, což potěšilo. Hudba zcela parádní. Co mi tedy kazí chuť? Kdyby jen ten úžasný model opět neodjel do západu slunce coby vítěz. Ale jo, jinak jsem se pobavila.

Odkaz zde