sPaRk

Nevím, proč bych se měl zajímat o a dojímat nad grázly, kteří neumějí fungovat jinak než skrz loupeže, zabíjení, vydírání, korupci a manipulaci všech ostatních a ještě se veledrze zaštiťují jakýmsi morálním kodexem. Je mi úplně jedno, jak řemeslně zručně je to natočený a kolik cen posbírala předloha, přes tuhle ohavnou oslavu podsvětí prostě nejede vlak. Tenhle komentář nechť platí pro všechny Mafiány, Casina, Gangy a Gangstery všech čtvrtí a všem zajisté velkolepým ságám - portrétům všech vážených Families. Abych nebyl za pokrytce, baví mě to hrát (GTA), ale filmová reflexe těchto krvavých radovánek jde zcela mimo mě, a ano, uplatňuju dvojí metr (než mi někdo vmete do ksichtu Pulp Fiction, o tom snad jindy), protože to tak cejtim. Howgh.

Gemma na absolutním vrcholu své fyzické krásy, nikdy předtím ani potom z ní to erotické dusno tolik nevyzařovalo. Stárnoucí pekař se do ní zamiluje, a... to je vlastně všechno. Ani ona nedokázala vdechnout této zoufale generické jednohubce něco víc, než glorifikaci jejího zevnějšku. Zdá se, že patrně jediný důvod existence tohoto filmu spočívá v uchování zobrazení mimořádného půvabu tehdy osmadvacetileté Gemmy Arterton pro další generace. Vzhledem k tomu, že se nejedná o pornografický žánr, je to zoufale málo.

Splněný sen analytických teoretiků, kterým Upstream Color poskytne dostatek food for thought k celé řadě publikací a ukázkový představitel kategorie filmů, o kterých mě mnohem víc než vlastní sledování baví číst studie a analýzy. Hodně se tu skloňuje slovo enigmatický. To už by se měla pomalu rozblikat červená kontrolka diváka tušícího, leč nepřipraveného. Neuznávám tyhle extrémně komplexně prokomponované věci, které se ve zběsilém tempu 24 snímků za vteřinu snaží přimět diváka, aby s nimi intelektuálně držel krok a místo otevření se prožitku nechal celou dobu šrotovat mozek na 120 %, když předtím byly v klidu promyšleny, možná s upřímným zápalem a odvahou, možná z prosté lákavosti experimentu. Věřím, že jako short story v nějaké antologii by to bylo skvostné. Současně nepochybuji, že je to celé pečlivě promyšlené, v konceptu na papíře dává dokonalý smysl a autor ví, co dělá. Stejný problém mám s A Tale of Two Sisters. Tam ovšem jsem měl pocit, že si v závěru režisér už dělá z diváků nepokrytě prdel a náležitě si to vychutnává. Z toho Carrutha, podle všeho geniálního matematika, podezírat nemíním. V momentě, kdy divák zjistí, že mu patrně unikly klíčové informace, už jen otráveně sleduje sled zvláštně odpoutaných od čehokoli připomínajícího smysl, přitom dráždivě konkrétních scén v rezignované apatii (dráždivě, protože zcela určitě ne nahodilých, což by se bývalo dalo odbýt poukázáním na to, že tvůrce je zkrátka diletant či provokatér - ne však v tomto případě), kde spolu všechno může a nemusí souviset, se zvolna narůstající nechutí, k jakému nediváckému výkonu mě tu tvůrce nutí. Jako vyvedení z komfortní zóny dokonalé, jako divácký zážitek ničím neředěné utrpení. K dalšímu zhlédnutí nevybízí, a to ani v případě, že bych při dalších pokusech nabyl diváckou (interpretační) převahu. Skoro závidím těm, kteří byli upřímně fascinováni na první dobrou. Nemám zájem opakovat projekci dvakrát, třikrát s notýskem v ruce, abych plně pochopil/docenil/whatever, co se nám servíruje. Když si budu chtít provětrat mozek, otevřu si Kantovu Kritiku čistého rozumu. ___ edit: Ještě abych obhájil tu poslední větu, protože jsem si vědom, k jakým úvahám vede - netvrdím, že by film jako médium měl rezignovat na jakoukoliv hloubku a nepředstavovat pro diváka intelektuální výzvu, ale způsob, jakým to činí tento film, je mi prostě bytostně cizí. Dál to nehodlám nijak rozpitvávat. TL;DR: Bezesporu zajímavý nápad se minul médiem, mělo to vyjít knižně.

Na pátou hvězdičku to vytáhl jen a pouze úplně poslední záběr. Jak už tu zmínili ostatní, snímek brzdí příliš knižní struktura, která je chvílemi jen obtížně usledovatelná, ale závěrečná katarze jak hrom vše zcela ospravedlní. Ten poslední záběr ve mně rezonoval ještě pěkných pár hodin po skončení.

Ne, nefunguje to. To vzplanutí jsem jim nevěřil ani na vteřinu. Děvčata jsou krásná a snaží se, ale ta chemie je tam uměle naroubovaná a nezachraňuje to ani oslnivý vizuál 8K kamery. Je s podivem, že zrovna toto (spolu s podobně problematickou Carol) bývá citováno jako nejzdařilejší představitel subžánru, přestože takový Ammonite a The World to Come jsou úplně, ale úplně jinde. ___ edit 2023: Nedalo mi to a ke snímku se opakovaně vracím. Po několika dalších projekcích dojem postupně sílí a zraje, podmaňuje si mě to víc a víc. Začínám už snad lépe rozumět, o co Sciammaové šlo. Opatrně a nesměle přihazuji čtvrtou hvězdičku a těším se na příští setkání v soustředěném pohroužení, které už téměř jistě vyústí v plné souznění.

Pure bliss. Měl jsem pocit, že je to natočené přímo pro mě, každý záběr, každý letmý pohled, úryvky deníku čtené hypnotickým hlasem Abigail. Přesně ten snímek, kdy vás od prvních vteřin a minut prostupuje chvění z dokonalé filmařiny a všechny prvky se slévají v harmonii, aniž byste o nich museli přemýšlet. Škoda, že nakonec se o tom bude zástupně mluvit pouze jako o dalším příspěvku do LGBT žánru, protože tahle uhrančivá věc suverénně obstojí i bez toho. Už Ammonite čněl vysoko nad vším, co se loni urodilo, ale tohle je ještě dál. Organický vizuál 16mm materiálu s úžasnou Katherine Waterston (neustále mi evokovala naši Verču Kubařovou), Casey opět se svým nezaměnitelným zádumčivým projevem plným melancholie, což víc než stačí. Rozumíte jeho bolesti a rozumíte bolesti všech ostatních, to je lidský úděl, od nepaměti až navždy lidské bytosti zmítané city a neartikulovatelnými pohnutkami, které dávají smysl, neuchopitelný a nevyzpytatelný, jen vám a nikomu jinému, ta touha po něčem, co by vtisklo smysl všemu vezdejšímu a je jedno, jaká válka se zrovna vede, čím je lidstvo vláčeno, ať už se kolektivní vědomí zaobírá čímkoliv. Bylo by zcestné domnívat se, že v 18., 19. nebo jakémkoliv jiném století měli lidé zásadně jiné tužby, vnímání, prožívání světa než my. Najít spřízněnou duši, navzdory okolnostem, navzdory všem, ten kousek lásky, který si objevíme sami pro sebe a který postavíme nade vše, přes ostrakizaci, nepochopení, strasti. Miluju to civilní, do sebe uzavřené pojetí bez rušivých prvků. Chci to vidět znovu a znovu, nejlépe na velkém plátně. Možná to okouzlení časem vyprchá, ale v tuhle chvíli jeden z největších filmů-zjevení, co jsem kdy viděl. Astonishment and joy.

Omotalo si mě to kolem prstu od samého začátku, celé jsem to odseděl v takovém hypnotickém transu, příběh vnímal jen úplně okrajově; myslím, že jsem ani pořádně neregistroval, kdo za kým putoval, kdo byl čí syn či strýc a vůbec mi to nevadilo. Hodně mě bavila ta hra s referencemi na to, co ve filmu už bylo a co přijde, kdy musel být člověk pořád ve střehu, a vůbec celá práce s časem a geniem loci. Stovky vizuálních detailů, fascinující propracovanost každé scény. Je to rozhodně jedna z těch věcí, kterou bych si rád někdy s odstupem dal podruhé, to už bude jenom zrát. Velmi svěží vítr. Tohle vypustit v pětadvaceti? Opravdu klobouk dolů..

musel jsem to po cca 45 minutách vypnout, protože mě příšerně iritovala ta uměle budovaná bezvýchodnost, kde postavy si nejsou schopný vyměnit jedinou kloudnou větu. někdy zkusím znovu, asi jsem nebyl v tom správnym rozpoložení.

Kdyby to mělo dvacet minut, tak je to výborný a hravý. Takhle je to jen hravý. Ale experimentům se meze nekladou :) Při projekci se mi vybavil jeden plakát z internetu: Modern art = I could do that + yeah, but you didn't ... Kdybych si měl vybrat, vždycky sáhnu po Now Showing. ___ Ale jo, celkově fajn úlet, včetně pro Rayu už klasický závěrečný katarze.

Slzel jsem od začátku do konce a nestydim se za to.