troufalka

Krásná roubená slovenská dedina, pěkné poetické záběry. Příjemné. Jediný Helgeho film, který si pamatuji z dětství, i když jsem jich bez pochyb viděla víc.

Seznam účinkujících a filmů podle jednotlivých dílů u mne v deníčku.

Dvojka srazila jedničku na kolena a zlomila jí vaz!! Bohužel. Celkem od začátku bylo jasné, že si chce Trier foukat své bolístky a vyrovnává se s tím, s čím se mu zatím nepodařilo vyrovnat v předchozích filmech. Opět hledat a nalezl svého idiota, opět ukázal zvrácenost prý milostného vztahu, zase prolamoval vlny spolu s antikristem, znovu filosofoval o životě a náboženství, použil všechny možné sexuální deviace i náboženské rituály a symboly, aby nám odhalil svou bolavou duši. Ani ne tak v touze po svém vlastním uzdravení, ale abychom hořekovali spolu s ním. Je mi líto. Je mi ho líto.

Naladěná z Altmanovi Svatby, která se mi líbila, jsem se nechala nalákat na Tři ženy. Zajímavá sonda do života nezajímavých žen. Aneb jak se z naivní vlezdoprdelky stala sobecká mrcha a ze sobecné mrchy vlezdoprdelka. Třetí žena se v příběhu jen mihne. Nepříjemný film o nepříjemných věcech. Pro mě osobně otázka, jestli bych se už neměla konečně naučit vypnout film, když ho považuji za ztrátu času.

Předzvěst Hrabalových povídek.

Zajímavý kousek, který je svébytný, nekopíruje ani československé filmy, ani se nepodobá ruské kinematogrofii, dokonce vybočuje i z tvorby 60 let. Pomalé tempo odpovídá způsobu vyprávění tehdejší doby. Větší akce se divák dočká až po hodině.

Ve svých kratkých filmech Skleněná oblaka, Holubice, Pověst o stříbrné jedli a Sirius se František Vláčil věnuje vztahu dítěte a dospělého. V prvotině Skleněná oblaka je to vhled do klukovské duše, kde se odráží jeho vztah k otci, pozdji k dědečkovi. Stejně jako v Holubici je použita hojná řeč symbolů - drátěné pletivo, ve kterém je vidět postava odcházejícího otce, průhledné tabulky skla, obloha a letící hračka, rozbité sklo. Chromý stařec, který se pokouší opravit rozbitý model, chlapec přelézá bránu, aby mohl na letiště, za ním štěkající pes, kterého ale neslyšíme. To vše vytváří atmosféru, která směřuje k tragédii. Vláčil je mistem dramatu ve zkratce. Zde se mu podařilo vytvořit příběh v 18 minutách. Na konci přichází dědeček s chlapcem, na mokrém asfaltu vidí chlapec mrtvého motýla, kterého podává starci do dlaně. Symbol volnosti a křehkosti za živa, zde též jako obraz pomíjivosti a zranitelnosti. Snímek je třeba vnímat jako filmovou báseň, kdo očekává pohádku se šťastným koncem, bude zklamán.

"Jasnosti, přišla její jasnost."                                                                                                                                            Neskutečná sranda, kterou tu zdá se nikdo jiný neocenil. Film podle vlastního scénáře s vtipnými replikami. V postavě Sýropivce přichází na scénu opět Manfred Krug (Boxér a smrť), tentokrát jako komická figura. I zbytek obsazení je skvostný! Helenka Růžičková učiněná šlechtična!! a ta brilantní mluva!! (Poklona Zitě Kabátové, namluvila jí brilatně.) Jak někdo otevře hubu, vyjde mu z ní perla! Moc pěkný kousek.                                                                                                  "Jen Bůh nás slyší." "Ten mi nevadí."                                                                                                                                      "Stotisíc?!! Víte kolik to je stotisíc?!?! "Už jste viděl někdy pohromadě stotisíc? A ve zlatě?! To musí Rézi prodat Schönbrunn!!"                                                                                                                                                                      "Představ si, že ti burani v městské bráně mne svlékli! Mysleli si, že chci pašovat salám!" "A máš ho?"

"Vtip nám chybí, vtip!"                                                                                                                                                              Padla tu několikrát otázka PROČ? Pokusím se odpovědět. Toto je ukázkový příklad, jak se nemá dělat humor. Co je platné skvělé obsazení, když chybí to podstatné? Praktická ukázka, jak se nemá dělat komerdie. Potěšily záběry Veverských Knínic i brněnského výstaviště.                                                                                                                                                      "Chybí nám perspektiva!"

Drsný příběh malého chlapce, který vyrůstá s dědečkem v beskydských kopcích. Kromě jasně kladných hrdinů (Schmitzer, Kemr) a zloduchů (Prachař) tu stojí rozporuplná postava matky v podání Libuše Geprtové. Matka se chová k chlapci nevlídně, je patrné, že má těžký život a je nešťasná. Jako starostlivá matka se projeví, když se chlapec ocitne v ohrožení života. S mateřstvím jakoby se v ní probudila opět i dcera. Podle předlohy Ladislava Fukse napsal scénář JIří Fried, Jiří Křižan se krásně trefil do huby místním horalům přesnými dialogy.