herrbierer

Jednoznačný film roku a sci-fi, jaké tady už dlouho nebylo. Nolan přišel se zajímavým konceptem filmu o lupičích (tedy svým způsobem) zasazených do reálií sci-fi světa, kde je možné se nabourat do snů, pohybovat se v nich a pracovat s informacemi v nich obsaženými. Nolanovi je potřeba přičíst ke cti, že samotné nabourávání se do snů a pravidla snových světů dokázal vykreslit tak, že dávají smysl a člověk nemusí moc přemýšlet, proč se děje zrovna to, co se děje. Je však třeba dávat pozor a naslouchat instrukcím, protože jinak se divák bude v druhé polovině ztrácet. Jediné, co by se v tomto směru dalo vytknout, je fakt, že Nolan příliš nevysvětlil svět, ve kterém se děj odehrává. V určitém bodě filmu je řečeno, že s pronikáním do snů začala experimentovat armáda a postupně se tato metoda rozšířila. Poté se však jakoby nic dostaneme na jakýsi černý trh v Africe, kde kam chodí lidé, kteří si na pronikání do snů vypěstovali závislost, aniž by před tím bylo jakkoliv nastíněno, že toto existuje. Není to však nic vážného a dá se to pochopit. Kdyby měl Nolan vysvětlovat i toto, byl by film ještě o hodně delší. Co se ovšem dá pochválit bez jakýchkoliv výhrad, je Nolanova režie. Nejenže bravurně zvládá akci, daří se mu navíc sladit dynamický děj na více snových úrovních tak, že nepůsobí zmateně a je možné se v něm bez problémů orientovat. Dlouholetá příprava na Inception se zkrátka Nolanovi vyplatila ve všech směrech.

Co jsem čekal, jsem dostal, a proto si nemůžu stěžovat. Filmu v podstatě není co vytknout, Rodriguez s Antalem si dali za úkol natočit béčkovou poctu původnímu Predátorovi a povedlo se jim to na výbornou. Největší zásluhu na tom na tom má Antalova režie, díky níž mají Predátoři výbornou atmosféru, zejména v první polovině. Trochu má co dohánět v akčních scénách, ale není to žádný velký problém, který by nějakým zásadním způsobem kazil zážitek z filmu. Značnou kontroverzi způsobilo herecké obsazení, já však za sebe mohu prohlásit, že jsem v tomto směru naprosto spokojen. Ani jeden z herců mi nevadil a většina z nich mi tam přesně seděla. Zejména Adrien Brody a Alice Braga se do svých rolí hodí každým coulem. Je pravda, že některé postavy nebyly využity tak, jak mohly, ale někdo holt musí jít jako první. Za velké plus považuji fakt, se se snímek neutápí v narážkách na první díl, přičemž ty, co tam jsou, jsou chytře zakomponovány do děje tak, že nijak nevyčnívají a pamětníky potěší. Celkově jsem tedy spokojen a pokud film vydělal tolik, že by Rodriguez dal dohromady rozpočet na druhý díl, pak sem s ním!

I když filmy Kevina Smitha mám rád, na Poldy jsem se zrovna dvakrát netěšil. Přecejen jsou na smithovkách nejzajímavější právě scénáře, který měl v tomto případě na starost někdo jiný. Musím ale říct, že jsem byl příjemně překvapen. Jednak samotným scénářem, který sice z hlediska děje nedává valný smysl, ale je nabitý akcí a humorem v podobě povedených gagů. Tyto navíc zdatně podávají Bruce Willis a Tracy Morgan. Dále mě potěšila Smithova režie, která je překvapivě obstojná i u filmu, který nesestává z víceméně statických záběrů a který dokonce obsahuje akci. Samozřejmě z toho pořád čiší ten typický Smithův minimalismus (např. střih ve scéně, kde padouch přeskakuje koleje nadzemky těsně před tím, než projede vlak), ale celkově se v jeho případě jedná o velký skok. Rozhodně se těším na jeho příští projekt.

Už od té doby, co jsem začal se sledováním Ztracených, jsem se rozhodl, že s hodnocením počkám až po zhlédnutí posledního dílu. Tak to přišlo a je to za pět, i když s odřenýma ušima. Bez odřených uší to bylo až do konce páté série. Samotný koncept seriálu, kdy každá série jakoby posunula děj na další úroveň, se mi hodně líbil. Tento koncept však vyžaduje, aby byla na konci vysvětlena vnitřní logika seriálu tak, aby tomu všemu dala smysl a zároveň nepopřela posouvání děje na stále vyšší úrovně a širší kruhy vnímání hlavních postav (a tedy i diváka). Bohužel, nestalo se. Šestá série mi v podstatě nevadila, po poněkud zmateném počátku se rozjela slušně a zdárně směřovala až k očekávanému finále. Jeho shlédnutí mě však utvrdilo v tom, že se šestá sérii předchozím nevyrovná. Ne že by finále bylo nějak špatně natočené, to naopak, ale dějově je to už moc velký guláš. V podstatě s ním mám podobný problém, jako s oběma pokračováními Matrixu. Těch odkazů na všechny možné (ať už náboženské či vědecké) filozofie je tam příliš. Díky tomu je děj rozmělněn a chybí nějaká výrazná pointa či sdělení. Přesto všechno však Ztraceným těch pět hvězdiček dávám. V průběhu seriálu jsem se bavil výborně a samotný koncept seriálu je natolik unikátní, že se zcela jistě zapíše do dějin. Ty odřené uši tam však jsou a celkově nepovažuji Ztracené za natolik kvalitní seriál, jako třeba The Sopranos.

Kdybych tento film viděl jako malý, zřejmě by se mi zaryl do paměti. Takhle jsem se musel rozhodovat mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec jsem dal vyšší hodnocení, už jen kvůli Teegře. Obrovskou slabinou Ohně a ledu je scénář. Když se řekne špatný scénář, člověk si pod tím může představit různé věci, ale určitě si nepředstaví to, co ho čeká u Ohně a ledu. Nejde jen o nějaké nelogičnosti, tento film v podstatě popírá základní pravidla vyprávění děje, a to do takové míry, že na sebe některé scény téměř nenavazují. Celý děj jako by vypadl z nějaké hodně primitivní akční počítačové hry. Veškeré dějové zvraty jsou typu "jdeme si takhle džunglí a něco na nás vybafne". Co však Oheň kromě Teegry, což je asi nejsvůdnější animovaná hrdinka vůbec, vyzdvihuje, jsu dvě věci. Jednak je to animace, která je tak nápaditá a přitom starosvětská, až ačne člověk vzpomínat na své dětství. Dále pak atmosféra, která do značné míry pojí na předchozí bod a která dodává filmu taková ten zvláštní nádech precizně zvládnutého braku. Díky tomu je nakonec Oheň a led poctivou céčkovou fantasy, kterou stojí za to zhlédnout.

To jsem si zase jednou naběhl! Ale rozhodně se jednalo o zážitek, který člověka obohatil (svým způsobem). Ono se nedá říct, že by Visitor Q byl vyloženě špatný film. Například režie Takashiho Miikeho se mi docela líbila. Co však film naprosto zabíjí, je zvolené téma. Filmy založené na prvoplánové nechutnosti vážně nemusím. A je škoda, že se tvůrci rozhodli jít touto cestou, protože zjevně mají na to, udělat kvalitní snímek.

Tak teda ty čtyři. Ve čtvrtém Rambovi se Stallone pokusil vzkřísit ducha akčních filmů 80. let a víceméně se mu to i povedlo. Tak především, scénář je tupost sama. Děj se kostrbatě vyvíjí podle toho, jak se hlavní hrdina rozhoduje, zda se vrátí k zabíjení, nebo ne, a střídavě se přiklání k jedné, tu k druhé myšlence, než se konečně plně rozhoupe k té první (snad jsem někomu nezkazil převapení, ale tohle se snad ani nedá považovat za spoiler). Tupou lineárnost děje se Stallone snaží maskovat jakýmsi filozofováním na téma "může člověk překonat to, čím je", což, zsazeno do kontextu tohoto filmu, vyznívá skutečně strašidelně a radši nad tím nepřemýšlím. Tohle všechno se však nedá filmu příliš vyčítat, protože se ve své podstatě jedná o rekvizity žánru, jehož vzkříšením má čtvrtý Rambo být. Hlavní devizou tohoto žánru je samozřejmě samotná akce a zde Stallone rozhodně neselhává. Akce tu je, a je pořádně naturalistická. Občas natolik, až mi z toho nebylo dobře od žaludku. Neakční pasáže jsou pak o poznání slabší, ale naštěstí je film natolik krátký, že se člověk nestihne moc nudit.

Co na tohle říct? Nabízí se jen suché konstatování, že bratři Coenovi vyplodili další mistrovské dílo, které se zapíše do dějin kinematografie. Příběh odehrávající se v Texasu je vyprávěn ležérně, jak už je u Coenů zvykem, ale je přesně dávkován napětím, takže se dívák ani na chvíli nenudí. Snad největším plusem filmu jsou ale herecké výkony. Josh Brolin a Tommy Lee Jones oba hrají skvěle, prvenství však patří Javieru Bardemovi. Ten ztvárnil jednoho z největších úchylů stříbrného plátna, když už ne úplně největšího, který navíc používá ty nejúchylnější zbraně. Speciálně tu brokovnici s tlumičem jsem měl po chvíli nutkání mu vrazit do řiti a stisknout spoušť, until it goes click.

Výborná akční komedie, která snad jako jediná převádí na plátno komiksovou brutalitu naplno a bez okolků. Černý humor, který využívá každodenní kriminalitu amerických velkoměst, je umně zaobalen do sympatického humoru teenagerského. Všechny postavy jsou dobře typově obsazeny. Matthew Vaughn sice občas selhává v přechodech z čisté srandy do vážna, kdy si divák není jistý, jestli se tomuhle má smát, nebo ne, ale to nic nemění na tom, že tuto komiksovou adaptaci natočil skvěle. Rozhodně se budu těšit na další jeho zářezy.

Dvě hvězdičky za to, že je to občas vypadá docela hezky, ale jinak neskutečná propagandistická slátanina. Ideologicky snad ještě prostodušší, než Třicet případů majora Zemana, plus debilní linie s debilními manželkami hlavních hrdinů.