herrbierer

Tak tenhle film mě nutí přemýšlet nad sociálními nerovnostmi v kapitalistické společnosti. A to nejen co se týče rasismu, ale také nad nespravedlivým rodělením prostředků ve světě. Jinými slovy, proč se, sakra, plýtvá takovými penězi na filmy typu Transformers 2, když za nesrovnatelně menší prachy se dá natočit daleko velkolopější podívaná. Ale asi jde o lidi - někdo to umí, někdo ne. Nehodlám tady teď polemizovat nad tím, co všechno umí a neumí Michael Bay, jenom skromně poznamenám, že Neill Blomkamp to sakra umí. Natočit takový velkofilm za tak málo peněz, to už chce talent. Je sice pravda, že scénář obsahuje pár logických chyb (MNU dokáže nasadit během několika hodin do televize propagandu, ale není schopná určit polohu hlavního hrdiny, když volá mobilním telefonem se svoji manželkou), ale to se dá odpustit. Zpracovat takto závažné téma takovým způsobem, to si zaslouží pochvalu. Stejnou, ne-li větší pochvalu si pak zaslouží výkon Sharlta Copleyho za ztvárnění hlavní postavy. Kromě nesporné výhody v podobě neokoukanosti je vidět, že ten člověk má talent.

V Bruggách je, dejme tomu, taková alternativna ke gangsterkám Guye Ritchieho. Není podaná formou zběsilého vizuálního stylu, a vůbec je odvyprávěna spíš tradičním způsobem. I samotný příběh je víceméně lineární a i když se na něj postupně nabalí pár vedlejších postav, které svým způsobem zasáhou do děje, nedá se mluvit o nějaké rozvětvenosti. Tenhle styl se ale k filmu hodí daleko víc, protože se nejedná o typickou zlomyslnou taškařici, ale o (taktéž černohumornou, ale trochu jinak) kombinaci britského a belgického humoru (asi). Herci se do svých rolí hodí stoprocentně a hrají velmi dobře. A to platí o Colinu Farellovi, ale ještě o dost víc o Brendanu Gleesonovi.

Tarantino se zase jednou vytasil s mistrovským dílem a posunul tím svoji laťku o kus dál. Stejně tak jako Kill Bill byl někde jinde než Pulp fiction, jsou Pancharti zase trochu jiným typem filmu. V jistém smyslu se Tarantino vrací ke svým kořenům, a to hlavně co se týče postav. Na rozdíl třeba od Kill Billa, což byl v podstatě lidský příběh o fungování rodiny (zjednodušeně řečeno) zasazený do parodické variace na žánr ve stylu Limonádového Joea, připomínají Pancharti v tomto ohledu spíš Gaunery nebo Pulp fiction. To znamená, že postavy sice mají své motivace a občas i ucelenější psychologii, ale jinak připomínají spíš figurky na šachovnici, s kterými cynicky (a občas dost zlomyslně) hýbe osud (děj). A občas se jejich povaha mění podle toho, v které kapitole se zrovna nacházejí. Tarantino totiž své Pancharty pojal jako poctu hned několika žánrům najednou. A tou poctou nemyslím jenom nějaké serepetičky okolo, ale fakt, že každá kapitola je jak vizuálním stylem, tak způsobem vyprávění pojata v jiném žánru. Občas je to spaghetti western, jindy zábavný válečný film ve stylu 70. let a la Tucet špinavců, pak třeba francouzská nová vlna atp. Obdivuhodné je, jak to všechno drží pohromadě. Kromě Tarantinova scénáristického a režijního umu na tom mají také lví podíl herci. Obsazení jednotlivých rolí je dokonalé. Z hlediska herectví jsou nejlepší Christoph Waltz a Mélanie Laurent. Ostatní, jako Brad Pitt, Michael Fassbender nebo Diane Kruger, podávají hodně dobré výkony. A nehercům, jako je Eli Roth, jsou napsány role tak na tělo, že tam působí naprosto bezproblémově. Dále je potřeba vyzdvihnout to, jak Tarantino zase po dlouhé době dokázal napsat svěží dialogy, jaké psal snad naposledy ve svých začátcíh. Tentokrát navíc často plnné skvělého slovního humoru. A co se jeho režie týče, tak v tomto směru dost vyrostl. Teď už mu nedělá problémy natočit v podstatě statickou dialogovou scénu a o chvíli později divokou přestřelku a všechno to působí naprosto přirozeně. Zkrátka a dobře, už aby natočil něco nového.

James Cameron se tady opět vytáhl. Pravdivé lži jsou po vizuální stránce skvělé a akce je přímo božská.Film vypadá skvěle i dnes, po patnácti letech. Vůbec špatný ale neni ani scénář, který není příliš triviální, ale ani překombinovaný. Prostě tak akorát. A hlavně je nabitý úžasnými gagy a hláškami, u kterých se člověk řeže smíchy. A vůbec jsem netušil, že Jamie Lee Curtis je taková kost. Prostě dokonalost sama a nevím, co bych si pod pojmem "akční komedie" měl představovat víc.

Výborné absurdní drama, které s chutí ryje do tzv. lepší společnosti. Tu neviditelnou bariéru jsem pochopil jako symbol (dobrovolného) odcizování se obyčejným lidem, kterými hlavní postavy opovrhují. Horní vrstvy ale nemohou žít spodních vrstev, a proto postupně zjišťují, že všechen ten luxus je jim na nic, když nemají jak uspokojit své základní potřeby. Dochází k úpadku, kdy tito lidé musí bojovat o přežití, čímž se dostávají na úroveň obyčejných lidí, a to je paradoxně zachraňuje. Jinak tohle je můj první film od Luise Buňuela a musím říct, že první kontak proběhl na výbornou.

Hodně velké zklamání a hlavně absolutně zbytečný film. Dalo by se říci klasická dvojka blockbusteru - víc peněz, víc efektů, víc demence, víc nudy. V jedničce se Bayovi povedlo vytvořit charakteristickou atmosféru, která těžila ze spojení lehce dementního nápadu obřích robotů z vesmíru a každodenní reality. Ve dvojce to ale najednou nefunguje. Nefunguje tu totiž skoro vůbec nic. Co má být vtipné, vtipné není (soulož psů, neustálé odkazování na varlata), co má vypadat velkolepě, tak nevypadá (bohužel většina akce). K tomu je potřeba přičíst, že film je skutečně špatně napsaný, a to nemyslím zápletku (u ní stejně nikdo nic jiného nečekal), ale především spojitost jednotlivých scén, která je přinejmenším podivná. Postavy se občas záhadně objevují tam, kde je jich potřeba, aniž by to bylo nějak logicky vysvětleno, a upřímně řečeno jsem občas tak trochu nechápal, proč se děje zrovna to, co se děje. K tomu jako v Mizerech 2 podprahová konzervativní propaganda, kdy ke konci filmu se boje odehrávají v Egyptě, vidíme americké vojáky v poušti, tanky a stíhačky, kterak ostřelují vesnice, a jsme nuceni tomu fandit. Druzí Transformers jsou špatný film, který těží z toho, že takhle jako Bay by to asi nikdo jiný nenatočil, ale o nic jiného se opřít nemůže. Kdyby nebylo tohoto faktu, šel bych s hodnocením níž.

Tak od čtvrtého Terminátora jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi slušné akční zábavy a ani ň navíc. Nemá cenu si nic nalhávat, tenhle film je béčko a kdyby na něm nebyla nálepka "Terminátor", tak by se s ním tak nakládalo. Takhle byly hlavní role obsazeny kvalitními herci a režie se ujal McG. Ten moc dobře pochopil, že hrát si na něco vznešeného nemá cenu a radši do diváků od začátku do konce pere akci. O ničem jiném tenhle film není. O zápletce nebo dialozích rozhodně ne. A tak natočil McG ucházející film naplněný akcí od začátku až do konce. Často sice vykrádá Potomky lidí a ke konci už je to dost přeplácané, ale zábava je to pořád. Člověk se nenudí a ty necelé dvě hodiny mu relativně utečou. A můj názor? Díky bohu aspoň za to. Holt je potřeba se smířit s tím, že na velkolepou mytologii se hrálo naposled ve druhém dílu. Od té doby nemá smysl něco podobného čekat. Takhle je to celkem přijemný film, který mohl dopadnout mnohem hůř.

Tak zase jeden film, který má tu čest, že o sobě může stoprocentně pravdivě tvrdit, že je "ze života". A zase jeden film, na který jsem se moc těšil a nejen že mě nezklamal, ale navíc předčil má očekávání. Jedná se o drsný příběh (podle skutečné události) podaný ve stylu Quentina Tarantina (tedy alespoň jeho gangsterek z 90. let) nebo Guye Ritchieho pojednávající o životě ve stejnojmenné favele na předměstí Rio de Janeira ve třech dekádách (60., 70. a 80. léta). Film je rozdělený do jakýchsi menších "příběhů", které na sebe sice jakž takž chronologicky navazují, ale pro potřebu každého z nich se divoce přeskakuje z jedné časové roviny do druhé, neustále vyskakují flashbacky atp. Přesto není nijak přehnaně těžké se v ději orientovat, tedy za předpokladu, že divák film poctivě sleduje. Režie Fernanda Meirellese je svižná, nápaditá, s ničím se nemaže a své obrazy na diváka chrlí s úctyhodnou kadencí (v tomhle se nejvíc podobá Ritchiemu). Za zmínku pak stojí zajímavá tragikomická atmosféra filmu, kde rozhodně nechybí černý humor, ale taky neustálé mrazivé připomínání, že tohle se ve skutečnosti děje. Trochu to připomíná takové to sentimentální vzpomínání na staré časy, které vždycky vyzní idylicky, ať už ty časy byly sebehorší (něco jako když tatínek vzpomíná na vojnu), typické pro Scorseseho. Ostatně tenhle film se směle vyrovná jak Tarantivově Pulp fiction, tak největším Scorseseho opusům.

Výborné nastartování téměř mrtvé série. Tenhle film už sice hraje na trochu jinou notu než jeho předchůdci a rozhodně mu není cizí udělat si ze sebe samého legraci (což ostatně dělá poměrně často), ale přesto si myslím, že většina původních trekkies nebude zklamána. Zobrazit původní posádku jako partu začínajících cucáků bylo samozřejmě riskantní, ale tady se to scénáristům povedlo na jedničku. Humor je sice mírně středoškolský, ale nikdy nezklouzne do demence a spoustě vtípků jsem se upřímně zasmál. Svou zásluhu na tom kromě scénáristů mají i výborní herci, kteří rozhodně mají budoucnost. O režii J. J. Abramse se pak nebál vůbec nikdo a samozřejmě to dopadlo podle očekávání. Abrams skvěle zvládá akci a speciální efekty, za zmínku stojí skvělá práce s kamerou. Vůbec bych se nezlobil, kdyby tím přivedl k životu novou sérii filmů z tohoto vesmíru.

Tak zase po delší době film, u kterého jsem si naprosto jistý pěti hvězdičkami. S předlohou jsem do styku nepřišel a nevím, jestli je to spíš dobře, nebo špatně, ale ani trochu mi to nezabránilo si film užít. O režii Zacka Snydera nemá smysl pochybovat. Akce je se hodně povedla, není hyzděna příliš rychlým střihem a ani těch zpomalovaček tam není tolik, aby ji to kazilo. A taky je dostatečně krvavá. Čímž se dostáváme k další Snyderově zásluze. Podařilo se mu stvořit unikátní vizuální stránku, která je jakoby mixem naivní idealistické atmosféry padesátých let v USA a brutální a špinavé reality (válka ve Vietnamu, rozhánění demonstrací v USA nebo vzpoura ve věznici). Ostatně hezké obrázky uměl Snyder už v 300, ale tady aspoń mají nějaký význam a hlavně - Watchmen nejsou filmem jako byla 300. Watchmen jsou doslova nabití politickými a filozofickými úvahami, které jsou tak umně zakomponovány do příběhu, že vůbec neruší a nepůsobí nuceně. Nakonec je taky třeba pochválit hudbu, a to jak orchestrální, tak písně. Musím říct, že Watchmen mi jistým smyslem připomněli Matrix. Tedy tím, jak je to akční, vizuálně nabitý, ale zároveň chytrý film. Každopádně tu od dob Matrixu podobný film nebyl.