Amster22

Někdo by mohl říct "předvídatelné, klišovité, líbivé". A nemýlil by se. Jenže... Tenhle film si nechce hrát na to, že odhaluje velkou pravdu o tom, jak krásný venkov se slaměným kloboukem co do plnosti života poráží korporátní město s utaženou kravatou. Všichni zúčastnění a především pak režisér si velice době uvědomují prokouknutelné schéma svého díla a rozhodli se mu čelit tak, že ho přiznají od samého počátku. A proto nelze Dobrý ročník odsoudit oněmi třemi adjektivy v první větě. Protože je víc než všechno hlavně příjemný, trefný a velmi vtipný. Svižný střih, břitké dialogy a atypická hudba z něj přitom dělají v rámci "vinařských" filmů výjimečný počin. Ridleyho filmografická odbočka od výpravných eposů představuje vzácný příklad snímku, na který se díváte poprvé a máte pocit, jako byste ho sledovali už podesáté: víte dobře, jak to celé dopadne a přesto se díváte dál.

Jsem redaktor okresních novin. Jediné, co skutečně nesnáším na své práci, je povinnost vyjet k vážné nehodě, která se v okrese odehraje, a vyfotit ji. Naposledy jsem z dálky sta metrů viděl hasiče vyprošťovat z nabouraného auta mrtvou ženu a dávat ji do bílého pytle. Sto metrů bylo na mou povahu tak akorát... Po shlédnutí Slídila ale už o sobě nebudu říkat, že jsem hyena, ačkoli to vždycky říkám s nadsázkou. Skutečné novinářské hyeny jsou ti, kteří kvůli exkluzivním záběrům natáčí topícího se člověka místo toho, aby mu pomohli z vody. A takoví, jako Bloom, kteří jsou schopni člověka do vody shodit a pak ho natočit, jsou už skuteční vyvrhelové. To snad ani není třeba říkat. Ale kdo jsou pak ti, kteří tyhle záběry hltají v televizi? Kdyby film trochu víc zatlačil na tuhle notu, plné hodnocení by ho neminulo. Neříkám, že žádná kritika vůči dnešním bulvárním konzumentům v něm nezaznívá, ale nepřišlo mi, že by na ni bylo poukázáno tak ironicky a pichlavě jako třeba v Truman Show. Proto nemohu dát plné hodnocení. I tak si ale Slídil devadesát procent stoprocentně zaslouží: a to především za dokonalého kazatele zvrácenosti Gyllenhaala, za jeho mrtvý pohled uchvácený smrtí a za ojedinělou ukázku toho, jak se některé milenecké vztahy staví na vzájemně výhodné nabídce. PS. Dovolím si oponovat Djokmovi: zlomový moment Slídilovi nechybí, možná ho jen každý vidí jinde. Já ho viděl v Bloomovi, který s kamenným výrazem zvedá kameru, aby z lepšího úhlu zachytila jeho konkurenta právě vytaženého z auta.

Kdyby Locke uvízl v Telefonní budce, snažil by se Kiefera Sutherlanda přesvědčit, aby odhodil pušku a porodil betonový kvádr. Asi by neuspěl, ale nenechal by toho, dokud by mu kulka neprovrtala hlavu a možná ani potom ne. Protože když si tenhle člověk něco umane, tak si jde prostě za tím. Možná trochu váhá, když dojede ke křižovatce, ale jakmile se rozhodne, kam odbočit, už z cesty nesjede, přesvědčen o tom, že dělá, co je správné. Dobře ví i to, že ho za to nikdo nebude mít rád, ale udělá to, protože to prostě správný chlap má udělat. Jediné, co scházelo k tomu, aby mi byl dokonale sympatický, bylo alespoň jedno jediné "promiň", "omlouvám se", nebo "je mi to líto" směrem k manželce. Přiznat si svou vlastní nedokonalost je jedna věc, druhá je přiznat se k ní i ostatním. To nic ale nemění na tom, že to je silný (tedy dobře napsaný) charakter, který bez potíží utáhne celý film na telefonním drátě, zvláště když se ho ujme někdo jako Hardy. Když k tomu připočteme uhrančivou vizuální stránku (miluji jízdu po noční dálnici - tedy kdekoli na západ od Česka), je cesta s Ivanem skvělý zážitek, který ani na chvilku nenudí. Proto si ji asi ještě jednou budu muset zopakovat, abych zjistil, proč nemůžu přidat tu poslední hvězdičku.

Kdybych měl hodnotit jen práci, kterou na získání takovýchto záběrů museli dokumentaristé vynaložit, bylo by to bez diskuze za pět hvězdiček. V tomhle směru je to opravdu úctyhodné dílo... Tak proč ho museli zmrvit tím infantilním dabingem?! Škoda že na DVD není ve volbách jazyka mezi češtinou, francouzštinou, maďarštinou také volba "bez komentáře" - pak bych i ve zdejším hodnocení zůstal u pěti. Ale takhle prostě nemůžu. Chci hodnotit film, jak na mě zapůsobil ve svém celku a tenhle na mě zapůsobil jako Mona Lisa, kterou někdo obtáhl voskovkami. Netradiční hudební doprovod se mi líbil; ale ty pseudosugestivní pohádkové kecy? Kdyby tak neříkali "já", ale "tučňáci", kdyby si odpustili všechna ta "sluníčka" a "hvězdičky" a rozechvělý hlásek stěžující si na zimu. Netvrdím, že chci mentorský výklad, který mi za celý film popíše tučňáka od zobáku až po kloaku. Jen nepotřebuji, aby mi někdo zdůrazňoval, že ten malý chudáček tučňáček umrznul, když na to zrovna koukám. Takže přístě prosím vás mlčte a nechte mě se jen dívat...

Forma na úkor obsahu? Spousta recenzí to bude Wrightovi zazlívat. Jenže já jsem přesvědčen, že právě v tomto případě forma JE obsahem. Tak, jako je muzikál tvořený z poloviny operou a z poloviny dramatem, Anna Karenina ve Wrightově podání je z poloviny filmem a z poloviny divadelním představením. Je to skoro nový žánr (alespoň pro mě). Z počátku jsem byl trochu nesvůj, neboť onen všudypřítomný zcizovací efekt (divadelní prkna, pohybující se kulisy, teatrální herectví) mi znemožňoval vyhledávat filmový zážitek - ponořit se do těch pohybujících se obrázků a sžít se s těmi postavičkami, jako by byly živé. Jenže brzy jsem pochopil, že takový zážitek tu vyhledávat nemám - a tu se dostavil zážitek ze zcela jiné kategorie, kategorie mimo román, drama nebo film. V okamžiku, kdy se před kamerou dosud ztísněnou divadelními prostory náhle objeví široká otevřená krajina a Levin ohánějící se kosou, jsem si TO uvědomil. Tohle je o rozdílu mezi falešným divadlem, které pro sebe hraje vyfintěná měšťácká smetánka a skutečným, upřímným, volným životem daleko od ní. To falešné divadlo má však natolik přísná pravidla a tváří se tak živě, že člověka toužícího po volnosti může udusit - jako v případě Kareniny... Druhé dvě třetiny filmu jsem strávil v naprosto užaslé konsternaci a už se těším na druhé shlédnutí, kdy si tak budu moci užít celý snímek. Snímek, který si zajisté více vychutná jedinec obeznámený s předlohou, neboť nebude muset vnímat tuto adaptaci jako vyprávění něčeho nového, nýbrž jako variaci na již známé - nesmírně uhrančivou variaci, kde mezi vesměs výbornými herci vyniká Jude Law ve své dokonalé proměně z přísné racionality do racionality citlivé. PS. Nedivil bych se, kdyby při scéně dostihů nějaká citlivá dušinka v kině vyskočila ze sedačky stejně jako Keira Knightley.

Podobné gangsterky sleduji velmi zřídka. A snad právě proto, že nejsem "přecpaný" cool hláškami, drsňácky drženými pistolemi a vymakanými dějovými zvraty (na jejichž přílišnou a nefunkční četnost si zde tolik komentářů stěžuje), přišlo mi to opravdu cool, drsné a vymakané. K tomu fajn Hartnett a Lucy Liu k pomilování. Tarantina mám rád, ale nepovažuji ho za boha, takže dle mého to není opovrženíhodná svatokrádež, když někdo něco málo okouká z jeho stylu a trochu s ním okoření svůj vlastní. A McGuigan vlastní a originální styl MÁ - a velmi se mi zamlouval již ve Wicker parku. (Mimochodem, to se snad čeští distributoři domluvili, že budou prznit překlady McGuiganových filmů?)

Hořká emoční pilulka - když ji polykáte, mrazí vás, ale po čase se dostaví lehká úleva a pocit očištění. Někomu by mohlo přijít, že tenhle snímek příliš hraje právě na emoce a příliš tlačí na pilu, sanžíc se z diváka vymáčnout slzu. Jenže tak by to bylo pouze v případě, že by charaktery a jejich motivace nebyly tak skvěle prokreslené, zahrané a uvěřitelné. Navíc: pokud slzy přijdou, nebudou to laciné slzy dojetí a pokud nepřijdou, dostaví se minimálně svíraví pocit bezvýchodnosti, neboť souznění s alepsoň jedním z hlavních hrdinů je takřka nevyhnutelné. Perelman (to jméno si budu pamatovat) odvedl na svém debutu nečekaně vyzrálou a působivou práci v budování napětí mezi postavami a postupném vyhrocování následků jednoho úředního omylu. Tradičně perfektní Kingsley a Connelly nejsou jedinými tvůrci výborné podívané, pouze činí výsledek Perelmanovi nadprůměrné práce "nadnadprůměrným". Ne ovšem dokonalým. K tomu přeci jen pár maličkostí chybí a nějaké zase přebývají (kupříkladu sténající děti, které volají tatínka-policajta, aby se vrátil domů). Perelman má však určitě - minimálně v žánru dramatu - na to, aby jednou něco opravdu dokonalého vytvořil.

Tohle dílo působí jako krásné šaty, pravý návhářský skvost, který si na sebe oblékne tuctová vyzáblá modelka... Alois Nebel je audiovizuální pecka, v českém filmovém prostředí zcela unikátní, která ovšem obsahově nabízí jen velmi málo. Kdyby se všechna ta práce, kterou obnášelo přemalování každého snímku filmu do černobílo-komixového kabátu, alespoň zčásti užila na vypracování příběhu, jenž by pověděl něco skutečně originálního nebo zásadního, český film by se posunul o velký kus dál. Takhle to bylo jen o kousíček... Vlastně všechno na tomto filmu je perfektní (vizuál, zvuk, hudba, herci), jen to bohužel není o NĚČEM. Je to pouze o něčem - a malá písmena nepatří k počinu s tak velkými ambicemi. Mít podobně silný námět, jako měla třeba Pouta, pak by si ten mlčenlivý nádražák nějakou tu nominaci na Oskara skutečně zasloužil.