PanZahadnyCZ

Cením jakž takž sjednocenou scénografii a kostýmy odkazující na nějaké 12. či 13. století. Scénář je ale bohužel úplně na hovno a do půlky filmu se nic neděje. Nezachrání to ani Stračinova hudba. Pohádkovosti v tom zkrátka moc není a neumím si představit reakce tehdejších dětí... jo a hlavní badass Zemetras je teda solidní joke.

Nejodpornější normalizační bahno a společně s "vinařskou trilogií" nejhorší kaňka jinak geniální tvorby Václava Vorlíčka.

Po všech stránkách nejlepší díl detektivní trilogie, která patrně nastartovala tuzemskou mánii detektivních filmů a televizních seriálů, a tím způsobila i jejich dodnes trvající diváckou oblibu. Co na tom, že dřív byly tyto kriminálky zahaleny v rudém balastu, když to byla kvalitní řemeslná podívaná s perfektními hereckými výkony.

Tohle se někomu líbí?

Dobré, ale táhlé.

Unikátní film v mnoha ohledech. Je sice trochu pomalý a služba režimu je na něm zřejmá, ale řemeslně je zpracován slušně. Film by o pár let později možná neurazil ani diváky v USA, kde dochází k velkému BOOMU filmů pro chlapáky. František Peterka je úplný Frank Sinatra, Dean Martin nebo Burt Lancaster, Zdeněk Kryzánek náramně připomíná Ernesta Borgninea, no a univerzální představil švarných mladíků Jaroslav Mareš je hezoun s tragickým osudem typu Jamese Deana, a to maj lidi rádi! Tento film ukazuje, že natočit film z válečného prostředí jsme uměli. Díky tehdy státnímu Barrandovu nebo štědrému Armádnímu filmu na to dokonce byly rozpočty i potřebná výprava. Problémem ale zůstává nezbytná služba režimu a propagace česko-sovětského přátelství, a tak jsou stále našimi největšími válečnými filmy rozporuplné kousky jako Sokolovo nebo Dny zrady. Černý prapor je oproti nim příjemně komorní.

Kategorie Dokument je v rámci udílení Českého lva bohužel asi tou nejortodoxnější a co možná nejuzavřenější vůči již zažité filosofii toho, jak vítězný snímek určovat. Odhad vítěze této kategorie je bohužel každý rok, vzhledem k ostatním nominacím, tak jasný, jako odhad vítěze nejlepšího filmu na prestižních Academy Awards, které pár let zpátky v podstatě vydaly manuál, jak natočit na Oscara aspirující film. I letos bylo tedy jasné, že nemůžou vyhrát dokumenty jako Good Old Czechs nebo Toyen, baronka surrealismu. Minulý rok nemohly vyhrát Sny o toulavých kočkách a už vůbec nemohla v roce předloňském zvítězit například Alchymická pec nad snad nejkomerčněji naplánovaným a propagovaným V síti. Udělit životopisnému, historickému nebo, nedej Bože, experimentálnímu dokumentu ve zdejší kotlině lvové ocenění je asi bohužel stále něco, co si Akademici ještě neumí nebo nechtějí lajznout. I nadále se tedy řídí krédem, že filmová dokumentaristika musí mít žurnalistický, ale především sociální přesah a ideálně má zobrazovat témata či nešvary současnosti a vše z toho podtrhávat podprahovým morálním apelem, službou veřejnosti či nastavováním zrcadla či podnětem k diskusi. V pořádku, ale proč každý rok? Proč se pak všichni ostatní tvůrci snaží o cokoliv jiného, kolikrát časově i obsahově sofistikovanějšího a pracnějšího, když to vždy vyhraje sociální dokument. S tímto přednastaveným pesimismem jsem si pustil i Zkoušku umění, u které bylo jasné, že vyhraje... Asi je to portrét mladých lidí z Prahy, ale především to opět vypovídá o jakémsi sociálnu a natočila to Adéla Komrzee, která je Český lev friendly, čili zde asi "nebylo vo čem". Naštěstí je ten film docela v pohodě. Zejména prostřihy do civilních dialogů babek u recepce a občasné útržky z bizarních, souvislou větu sestavit neschopných mladých aspirantů na studium na AVU jsou zdařilé a připomínají jakýsi nádech československé nové vlny – netřeba chodit daleko a zmiňme třeba Nejkrásnější věk. Ze začátku se mi zdála i ta parta pedagogů mnohem více v pohodě než uchazeči o studium, což se ale časem změnilo a záhy z šestice kantorů už pro mě setrvali normálními a "nepřešlechtěnými" jenom dva, ale to nevadí, aspoň se v průběhu filmu vybarvili, pro děj je to dobře. Vypadá to, že všechny situace jsou neinscenované a že jde o dokument ryze observační, který teda asi nejvíce poukazuje na to, že dnes se každý druhý mladý člověk cítí nebinárně, je zapřísáhlým veganem a chce změnit svět, protože chce a protože může. Sledujeme tedy průběh celých přijímaček od začátku až po jejich konec a během toho se možná jako diváci napojíme jak na přijímající, tak na uchazeče. Poté film končí. Velmi prostě komponované. Dokumentaristicky asi správné, ale z hlediska filmového díla to pro mě moc nemá drajv a přiznám se, že mě film zas tak sledovat nebavilo.

Nejirštější movie ever mejd. Kdybych chtěl být rýpavý, tak skoro řeknu, že jde až o karikaturní vyobrazení Irska a Irů. Jelikož však tento národ miluji, stejně tak jako dublinskou osádku tohoto filmu a stoupající hvězdu Barryho Keoghana, vnímám film jako líbezný dotek irské kultury, mentality a poetiky na filmovém plátně s typicky ironickým a tragikomickým rukopisem Martina McDonagha. Jsou zde rozehrána zajímavá témata, ale film je to poměrně nedivácký. Zahrává si s velmi pomalým tempem, disponuje standardní kamerou a příběh je na svou stopáž velmi prostý, taková rozšířená povídka. Oscara bych přál klidně všem nominovaným, nejvíce pak asi Keoghanovi nebo skvělé Kerry Condon. Velká událost pro irskou kinematografii. 70 %.

To, že Miloslav Šmídmajer natočil tuhle píčovinu, by se mělo klasifikovat jako trestný čin.

S postupem času, tak jak moudřím, zraju, ba i trochu senilním, konečně začínám chápat, že tohle je absolutně nejlepší díl.