KNicole

"Well, maybe the airline can raise your kids, be your cheerleader, and still have sex with you when you don't shower for weeks after getting fired on Christmas. Hey, maybe this year they'll surprise you and fire you on Easter!" Jiskřivý, břitký, vtipný seriál, bezva námět ze 70. let, průměrná středostavovská rodina z typického domu na americkém předměstí svoji roli naplňuje bezvadně. Epizody bývají hořkosladké, soužití dvou dětmi a prací těžce zkoušených manželů nejednoduché, ale ve výsledku je to pořád hlavně vtipná oddechovka - a jedna z těch lepších, na které lze mezi animáky na Netflixu narazit. Přidanou hodnotou mu pak je hlavně geniální glosování tehdejších stereotypů - o ženách, Afroameričanech nebo homosexuálech -, které v dnešní USA už znějí jako sci-fi. "And now, the new invention that's gonna put this company back in the black!" - "Blacks? No! Hide the women!"

Netflix v kinematografii vynalezl nový žánr - Young Adult 2.0. Tahle série je, stejně jako dřív populární 13 Reasons Why, nesnesitelně "netflixoidní", nesnesitelně American-youth-of-2019-friendly a nesnesitelně mechanicky dokonalá, perfektně prošponovaná slovy, lidmi a věcmi, které jako podle pravítka odpovídají životu současné americké popkultury. Prim v celém příběhu hrají výhradně dvacetiletí (nebo jen o kousek starší) studenti, ve velkém (a v souvislosti se vším) padají cool slova jako "shit", ideálně ve spojení "my life's full of shit" nebo "work the shit out" - a to třeba i od právě sloužícího klinického psychologa -, a taky je hlavní dějovou linkou vždycky to samé - chudá studentka, mladá, moc krásná dívka, která se snaží najít místo ve velkém světě, ale ničí ji dysfunkční rodina a taky naprosto špatný výběr nejlepších přátel (povrchní, bohatí a navýsost zkažení lidé, kteří občas někoho na párty nedopatřením zavraždí), potom i velká čtenářka, milovnice literatury a především poezie - tu tedy sama i píše a tajně sní o spisovatelské kariéře. Druhým stupněm příběhu je pak vždy kluk, mladý, chytrý, docela hezký, ovšem introvertní nerd a outsider, který jí (povrchním přátelům i části sebe samotné navzdory) nejdřív uhrane, a těsně potom to s ní skončí špatně. Pominuto od toho všeho je to ale pořád docela fajn seriál. V tom je Netflix vlastně výjimečný - i pásovou produkci pro "mladé dospělé" zvládne dělat dlouhodobě koukatelně.

Meh... Tohle.. prostě.. ukrutně bolelo průměrem.

Film zbytečný asi jako osmi stý první díl Ordinace v růžové zahradě. "Dosud nezveřejněné záběry a fakta ze života" ve filmu znamenají vidět Josefa Fritzla v plavkách, jehož (pro poetičtější duše) po čase střídají umělecké záběry zasněženého alpského pohoří. Vypravěč vám přetlumočí všechno, co jste si o kauze v roce 2008 přečetli v Blesku a v nasimulovaných scénkách propůjčí Elizabeth Fritzlové hlas Britka závislá na pervitinu, kterou do role pravděpodobně obsadili z castingu pro nejstrašnější lidský hlas na zeměkouli. (A pokud náhodou ne, tak jedině proto, že takový casting neexistuje.) Kdybych během filmu ze zvědavosti neprolezla anglickou wikipedii skrz naskrz, věděla bych po něm o Fritzlovi přibližně tolik, co orangutani na Sumatře. Výsledek? Plus dvě hvězdy za námět, mínus tři za naprosté vypuštění období Josefova života, které ono "zrůdcovství" paradoxně celé zformovalo. Občas se mu říká třeba dětství.

"Tak to ty kukačky musím dát do vopravy." - "Proč bys kukačky dávala do vopravy, dyť dou?" - "V deset ráno třikrát zakukaly, dvakrát si uprdly, a pak se tomu začly smát!" ...existuje snad ještě výstižnější definice celého tohoto seriálu?

České zdravotnictví je v pohodě, říkali. Ty tam ten personál nebudeš pořádně ani vnímat, říkali ještě. Na porod budeš celý život vzpomínat v dobrém, říkali, jako by snad těch keců bylo málo. A vy, pokud jste mladá holka a nechcete se kvůli nemilosrdnosti údělu vašeho ženství nervově zhroutit, jen s nadějí přikyvujete, doufajíc, že to z vašich maminek, tetiček a babiček nemluví jen zlomyslná touha po nových roztomilých vnoučcích ani přirozený rozmnožovací pud, nýbrž čirá objektivita. A nezbývá vám, než tomu z celého srdce věřit. Co na tom, že si ve skutečnosti na porodním sále třikrát projdete peklem, že snad místo jednoho usmrkance porodíte stádo slonů indických a ještě na vás přitom budou blbě čumět všudypřítomné sestry, protože je váš bolestný křik vyrušuje při čtení Chvilky pro tebe. Přijmete to, protože na konci tohoto martýria bude jeden nový život. Vaše vlastní dítě. Skutečný nový človíček, jednou možná prezident, astronaut nebo sériový vrah, je vám to jedno, stejně ho budete milovat, protože je váš a nejspíš jste ho ze sebe právě vytlačily i s kouskem vaší duše. Jeho nádherné růžové tvářičky a malinké prstíčky vás naplní oxytocinem natolik, že ani neucítíte, jak vám po nástřihu právě sešívají pohlavní orgány, a bude vám dozajista fuk, že vašeho manžela právě hospitalizují, jelikož ho nejspíš postihla mozková mrtvice. Protože v tu chvíli existujete jen vy a vaše dítě. A za dvacet let, až se vás bude dcera ptát, jaké to vlastně bylo, pohladíte ji po vlasech a láskyplně jí sdělíte, že se nemusí ničeho bát. Že české zdravotnictví je v pohodě. Že tam ten personál nebude pořádně ani vnímat. A že na porod bude celý život vzpomínat v dobrém. Potom ale v televizi promítnou Pět zrození. Vaše dcera nechápe. Vaše dcera se domáhá odpovědi. Vaše dcera se při něm minimálně pětkrát hystericky rozbrečí, načež rezolutně prohlásí, že rodit půjde jen přes její mrtvolu a navrch svému vyděšenému protějšku chladným hlasem oznámí, že odteď budou na sex používat kondomy rovnou dva. Čí je to chyba? Vaše ne. Ani vaší dcery. Ani režisérky tohoto snímku. Je to chyba zdejších občanů i všech tří složek státní moci, že dovoluje i v 10. letech 21. století přežívat (a přivádět na svět několik stovek nových lidských životů ročně) porodnici, za kterou by se mohla stydět ještě kdejaká sovětská pamětnice. Porodnici, která dítě ihned po jeho zrození uzavře do vyhřátého boxu sterilní místnosti, nechá personál nastřihávat vagíny tempem, za jaký by se nemusel stydět ani Eminem rappovat a aby se šetřilo časem i prostory, uklízecí četa se do vytírání podlahy pro jistotu pustí ještě před porodem samotným. Ta dcera jsem byla já. A i když mě Pět zrození strašilo ve snech ještě dobrých pár týdnů, jsem vděčná jeho produkci, že české veřejnosti konečně ukázala, že je to stále tady, že doba se na mnoha místech od socialismu stále neposunula a že je načase, víc než kdy jindy, s tím něco udělat. Není to v pořádku, nikdy nebylo a nikdy ani nebude. Tak si už, hormonálně rozházené těhule a připosraní fotrové na nemocniční chodbě, přestaňte bát říkat o to, na co máte přirozené právo a nechte svůj porod proběhnout někde, kde na to budete skutečně vzpomínat s radostí, i po vyprchání oxytocinu z těla. Dobrá práce, Český žurnále.