KNicole

Film zcela typicky odrážející trend současné literatury i filmu - boj hlavního hrdiny s vnitřními démony, kterého se v druhé fázi účastní celá společnost. A to buďto tak, že je přímo vytvoří, anebo jenom sklízí jeho důsledky. V tomto případě obojí. Sledujeme tu - řemeslně i psychologicky velmi dobře zpracovaný - příběh jedné osobnosti, kterou rozložila společnost, tím, co ignorovala u malého dítěte, tím, co nedovedla napravit u psychiatrického pacienta a tím, k čemu nepochopením odlišného sama přispívala v ulicích. A samozřejmě s vyústěním, že jí to zlomená osobnost Arthura Flecka nakonec vrátí i s úroky. Jako zoufalý nečtenář komiksovek a naprostý neznalec postavy Jokera můžu s klidem sdělit, že právě pro tento přesah je film naprosto nadtematický. Přesto ale musím říct, že k pěti hvězdám jako by mi tam něco chybělo. Snad to, že jsem ve filmu kvůli pár neautentickým scénám nevěřila vždycky, a že nabídka podobných bojovníků se sebou i se světem už je v umění víc než naplněná.

Po třech letech od premiéry jsem se já, firstclassový fanoušek Bridget Jonesové v mezinárodní konkurenci single žen, přemluvila ke kompletnímu dokoukání. Z nemožné, obtloustlé a dřív naprosto neschopné Bridget se tu totiž rázem stává úspěšná, vkusná (?) a štíhlá (??) ženská, do toho ještě s otravnou snahou udržet tempo s dobou - takže si v začátku filmu střihne i účast na Coachella (???) festivalu. No, a když se člověk překlene přes tohle, stojí před ním ještě zeď nenaplněnýho očekávání z toho, že scén, které budou diváka svojí perfektně promyšlenou ironií každých pět minut královsky bavit, je v třetím díle zas o trochu míň než minule. Tenhle snímek proto filmově nemá hodnotu pro nikoho jiného než fanouška, který si přeje uzavření spletitýho životního příběhu hlavní hrdinky, ideálně KONEČNĚ po boku Marka Darcyho. Tři hvězdy nakonec dávám právě proto - ačkoliv je totiž odfláknutej a mnohdy zcela zbytečně nedomyšlenej, přebíjí to pro mě vyvrcholení - že člověk, se kterým v pravidelných životních cyklech ztotožňujete svůj život, má ve třiačtyřiceti dítě, štěstí, manžela a konečně svatej klid.

(Vyhnu se přídomkům "syrový", "severský" nebo "lyrický", protože těch je v komentářích pode mnou beztak už dost.) Jako konzerva z východu - přiznám se - moc nejsem na dramatický pauzy, smutný oči a dlouhý záběry do vzduchoprázdna. Bavilo mě na tom ale to, že hlavní hrdina Ingimundur to měl stejně. Taky raději dělal než mluvil. Nevýhoda to začne být ve chvíli, kdy se v takovým člověku začnou kupit emoce. Existuje totiž důvod, proč muži páchají sebevraždu mnohem častěji než ženy. které mají na ventilování emocí řadu ručních brzd - vykecají se s kamarádkama, vybrečí se do polštáře anebo se vyhysterčí při partnerské hádce. Tenhle fim přesně popisuje a pojmenovává, co se stane, když to muž neumí. Příběh i herecké výkony působivé; zbytek je jen moje negusto;-)

"Tak, Nikol, o čem ten horor byl?" - "O hurikánu na Floridě a aligátorech." - "Počkej, neměl to bejt horor?" /// Ve výsledku jde spíš o thriller, ačkoliv i na lekačky tady dojde. Film neurazí, nijak zvlášť nevadí, baví. Fajn strávených 87 minut.

Mistrovský literární počin Iana McEwana v brilantním filmovém zpracování. Víc k tomu nic - snad jen to, že už si s sebou pro re-watching preventivně beru kapesníky.

Film určující pro moje dětství. (Ano - v roce 2003 mi bylo pět let.) Jen přibližně od osmi do osmnácti let jsem ho viděla nejmíň desetkrát, a nejspíš jsem si ho oblíbila právě proto, že perfektně zapadal do mého tehdejšího mikrosvěta. Tvrdý život na českém východě, expresivní čeština a na ulicích dostatek živých vzorků z obou přihrádek - slabomyslných i padouchů. Do toho žádná valná konzumace příliš intelektuálního obsahu (natož starost s duchaplnějšími vtipy, než ten o prdícím polštářku) a pouto je na světě. Věřím tomu, že u řady lidí kultivovanějších poměrů a z civilizovanějších koutů republiky, kteří snídají Chopina a večeří Kanta, může film zůstat tzv. nepochopen. Já jsem ráda, že jsem byla odkojená na komedii kvalitního střihu a rovnou se dvěma hereckýma legendama naráz.

Forrest Gump je Američan - ne jako 300 milionů obyvatel toho státu v Severní Americe, ale jako symbol, který zhmotňuje, popisuje, odráží a zrcadlí Ameriku, její historii, národ i důležité okamžiky moderních dějin. Forrest Gump je bezpochyby americký Jára Cimrman, a zcela jednoznačně součást kulturního dědictví USA.

Přiznám se k nejhoršímu zločinu - tenhle film jsem sledovala načtyřikrát. A to ještě léta potom, co jsem si ho neúspěšně pustila poprvé. Hereckým výkonům se nedá nic vytknout, režii taky ne, všechno to do sebe zapadalo... Jenom - sledovat tři hodiny na obraze pár týpků, co na různých místech svýho openspacu šňupou kokain a šukaj holky, zatímco je obklopujou drahý věci, prostě tak trochu - ano, teď to řeknu - nudilo. Sorry, Leo! Dost možná je to prostě proto, že víc než samotné Wall street je teď děj celého filmu do velké míry obrazem současné Prahy.

Dávám 1 * za to, že film běžel na KVIFFU, a tudíž někdo filmu znalejší než já musel usoudit, že jde o umění hodné vysílání. Bohužel takovému nerozumím.

Kinematografie se někam posouvá, a to je bezpochyby dobře. Tento film to dokládá řadou věcí - dialogy odpovídají životu západní civilizace v roce 2019 (a že to ještě pořád zdaleka nebývá pravidlem) a kompozice příběhu i forma jeho podání se od jiných béčkových komedií liší (a že bylo načase). Celý příběh se žene tak trochu do absurdity, a skutečně si neláme hlavu s tím, jak pravděpodobně by se všechny situace mohly odehrát v realitě, ale nakonec, proč ne? Intelektuální festival to není, Oscary to nejspíš taky žádné nesebere (ačkoliv Sandler i Aniston v hlavních rolích předvedli svůj dobrý herecký standard), ale na sobotní večer ve vaně a s vínem v ruce - a ve správným neintelektuálním rozpoložení - to může sednout jak prdel na hrnec. S pár WTF momenty se musí počítat, standardní Netflixový rukopis. ;-)